62. Hostina v Šimonově domě

Šimon z Betanie byl považován za Ježíšova učedníka. Byl jedním z mála farizeů, kteří se ke Kristu otevřeně hlásili. Uznával Ježíše jako učitele a doufal, že by mohl být i Mesiášem, ale nepřijal jej za Spasitele. Jeho povaha se nezměnila a jeho zásady zůstaly nedotčeny.

Ježíš uzdravil Šimona z malomocenství, a tím si jej získal. Při Kristově poslední návštěvě Betanie Šimon z vděčnosti uspořádal pro Spasitele a jeho učedníky hostinu. Sešlo se tam mnoho Židů. V Jeruzalémě panoval velký rozruch. Kristus a jeho poslání budily tehdy větší pozornost než kdy předtím. Lidé, kteří přišli na hostinu, sledovali každý jeho pohyb a někteří na něho hleděli nepřátelsky.

Spasitel dorazil do Betanie šest dní před Velikonocemi a jako obvykle si šel odpočinout do Lazarova domu. Zástupy poutníků, které přicházely do města, rozšířily zprávu, že Ježíš je na cestě do Jeruzaléma a v sobotu zůstane v Betanii. Lidé jásali a hrnuli se tam. Jedni měli zájem o Ježíše, druzí chtěli ze zvědavosti vidět Lazara vzkříšeného z mrtvých.

Čekali, že se od Lazara dozvědí, co se stane s člověkem po smrti. Překvapilo je, že jim nic neřekl. Neměl jim totiž co sdělit. V Písmu čteme: „Mrtví nevědí zhola nic… Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly.“ (Kaz 9,5.6) Lazar však vydal jedinečné svědectví o Kristu. Proto byl také vzkříšen. S jistotou rozhodně prohlásil, že Ježíš je Boží Syn.

Zprávy, které návštěvníci Betanie přinášeli do Jeruzaléma, vyvolávaly další rozruch. Všichni chtěli Ježíše vidět a slyšet. Byli zvědaví, zda s ním do Jeruzaléma přijde i Lazar a zda bude prorok o Velikonocích korunován na krále. Kněží a přední muži viděli, že jejich vliv mezi lidem stále slábne, a proto Ježíše ještě více nenáviděli. Nemohli se dočkat chvíle, kdy se jej navždy zbaví. Čas ubíhal a oni se už začínali bát, že Ježíš do Jeruzaléma nakonec možná ani nepřijde. Dobře si pamatovali, jak často zmařil jejich vražedné plány, a měli strach, že i tentokrát prohlédl jejich úmysly a vůbec se neukáže. Nedokázali skrýt své obavy a vyptávali se jeden druhého: „Co myslíte? Přijde na svátky?“ (J 11,56)

Kněží a farizeové svolali radu. Po Lazarově vzkříšení byli lidé Ježíši tak silně nakloněni, že by bylo nebezpečné zmocnit se jej veřejně. Přední muži se tedy rozhodli, že jej zajmou tajně a v co největší tichosti odsoudí. Doufali, že až bude znám rozsudek, obrátí se nestálé veřejné mínění na jejich stranu.

Takový byl jejich plán. Chtěli Ježíše odstranit, ale uvědomovali si, že za Lazarova života to nebude možné. Pouhá existence muže, který byl čtyři dny v hrobě a na Ježíšovo slovo vstal z mrtvých, by dříve nebo později mohla vyvolat vzpouru. Lid by se mohl mstít svým vůdcům za to, že Ježíše, který vykonal tak veliký zázrak, zabili. Velerada proto rozhodla, že Lazar musí také zemřít. Až tam je dohnala jejich závist a předsudky. Jejich nenávist a nevěra narostly do takové míry, že chtěli připravit o život i muže, kterého nekonečná moc vysvobodila z hrobu.

 

Mariino pomazání Ježíše

Zatímco v Jeruzalémě strojili úklady, byl Ježíš a jeho přátelé na hostině v Šimonově domě. Spasitel seděl u stolu vedle Šimona, kterého uzdravil z ošklivé nemoci, a Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Marta obsluhovala a Marie pozorně poslouchala vše, co Ježíš říkal. Spasitel jí ve svém milosrdenství odpustil její hříchy a vysvobodil z hrobu jejího milovaného bratra. Marie mu byla nesmírně vděčná. Slyšela, jak Ježíš mluví o své blížící se smrti. Zarmoutilo ji to a ve své lásce mu chtěla projevit úctu. Obětovala se a koupila alabastrovou nádobu „drahého oleje z pravého nardu“, aby jej pomazala. Nyní však mnozí tvrdili, že bude korunován na krále. Její smutek se proměnil v radost. Chtěla jako první vzdát poctu svému Pánu. Rozbila nádobu a vylila olej na Ježíšovu hlavu a nohy. Potom poklekla, slzami smáčela Ježíšovy nohy a utírala je svými dlouhými rozpuštěnými vlasy.

 

Jidášův postoj

Nechtěla budit pozornost a možná by si jejího činu nikdo ani nevšiml – nebýt silné vůně oleje, která naplnila celou místnost a prozradila ji. Jidáše její jednání pobouřilo. Nečekal, co řekne Kristus, ale obracel se ke svým sousedům a tiše odsuzoval Spasitele za to, že trpí takové plýtvání. Jeho narážky byly velmi chytré a snadno mohly vyvolat nespokojenost.

Jidáš byl mezi učedníky pokladníkem a tajně se z jejich skromných úspor obohacoval. Jejich nepatrný majetek se tak rychle zmenšoval. Vše, co se mu podařilo získat, rychle ukládal do měšce. Peníze se potom často využívaly na pomoc chudým. Když se koupilo něco, co Jidáš nepovažoval za důležité, říkával: K čemu takové plýtvání? Proč se peníze nedaly raději do měšce pro chudé, který mám u sebe? Mariin čin byl pravým opakem jeho sobectví a Jidáš se cítil zahanben. Chtěl svoji námitku proti jejímu daru jako obvykle zdůvodnit nějakou ušlechtilou pohnutkou. Obrátil se k učedníkům a zeptal se: „‘Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?’ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.“ (J 12,5.6) Jidáš neměl s chudými žádný soucit. Kdyby se Mariin olej prodal a peníze se dostaly do jeho rukou, chudí by z nich nic neměli.

Jidáš si velice zakládal na svých schopnostech. Myslel si, že jako pokladník ostatní učedníky značně převyšuje, a snažil se je o tom přesvědčit. Získal si jejich důvěru a měl na ně velký vliv. Učedníci uvěřili jeho předstíranému zájmu o chudé a jeho lstivé obvinění způsobilo, že na Mariinu oddanost hleděli s nedůvěrou. U stolu se začalo ozývat reptání: „Nač taková ztráta? Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!“ (Mt 26,8.9)

 

„Učinila, co měla“

Marie výtku slyšela. Zachvěla se. Bála se, že sestra jí bude marnotratnost vyčítat. Možná i Mistr si bude myslet, že je lehkomyslná. Beze slova omluvy či vysvětlení se chtěla vytratit. Náhle však zaslechla Ježíšův hlas: „Nechte ji! Proč ji trápíte? “ (Mk 14,6) Všiml si jejích rozpaků a strachu. Věděl, že svým činem chtěla vyjádřit vděčnost za odpuštění hříchů, a utěšil ji. Zvýšil hlas a umlčel všechno reptání slovy: „Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.“ (Mk 14, 6-8)

Voňavý olej, kterým by Marie byla pomazala Spasitelovo mrtvé tělo, na něho vylila již zaživa. Při pohřbu by vůně naplnila jen hrob, nyní však potěšila Ježíšovo srdce, neboť svědčila o Mariině víře a lásce. Josef z Arimatie a Nikodém nepřinesli Ježíši svůj dar lásky za jeho života. Přišli s drahými mastmi až k jeho chladnému nehybnému tělu a hořce plakali. Ženy, které nesly voňavý olej k hrobu, šly nadarmo, Ježíš již vstal. Marie však dokázala Spasiteli svoji lásku v době, kdy její oddanost vnímal, a pomazala jej k pohřbu. Když potom nadešla temná chvíle jeho veliké zkoušky, připomínal si Spasitel tento čin jako předzvěst lásky, kterou mu jednou jeho vykoupení budou prokazovat na věčnosti.

Mnoho lidí přináší mrtvým vzácné dary a bez zábran jim vyznává svoji lásku. Mrtví je už sice nevidí ani neslyší, oni je však i přesto zahrnují něhou, uznáním a oddaností. Kdyby to vše byli řekli ubohému člověku v době, kdy ještě vnímal a kdy jejich slova potřeboval, mohli mu tím velmi pomoci.

 

Význam Mariina činu

Marie si plně neuvědomovala význam svého činu. Na výtky, které proti ní lidé vznášeli, nedokázala odpovědět. Neuměla vysvětlit, proč pomazala Ježíše právě při této příležitosti. Uposlechla hlasu Ducha svatého a jednala pod jeho vedením. Vnuknutí se nijak neospravedlňuje. Jeho neviditelná přítomnost k člověku promlouvá a vybízí jej k činu. V tom je jeho smysl.

Kristus Marii objasnil význam jejího skutku, a tím jí dal víc, než od ní dostal. „Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu.“ (Mt 26,12) Marie rozbila alabastrovou nádobu a vůně, která se z ní šířila, naplnila celý dům. Podobně měl zemřít i Kristus, jeho tělo mělo být rozbito. Měl však také vstát z hrobu a vůně jeho života měla naplnit celou zem. „Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.“ (Ef 5,2)

Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“ (Mk 14,9) Při pohledu do budoucna Spasitel hovořil o svém evangeliu s jistotou. Viděl, jak bude kázáno po celém světě. Spolu s ním se bude všude šířit vůně Mariina daru a její nezištný čin bude pro mnoho lidí zdrojem požehnání. Království vznikají a zanikají, jména vládců a dobyvatelů upadají v zapomnění, čin této ženy však bude navždy zapsán v knize dějin. Až do konce času bude rozbitá alabastrová nádoba svědčit o nekonečné Boží lásce k padlému lidstvu.

 

Jidášova zrada

Mariin skutek byl v naprostém protikladu s Jidášovým plánem. Kristus mohl Jidáše, který se snažil zasévat do mysli učedníků zlobu a vést je k odsuzování druhých, ostře napomenout. Mohl nespravedlivého žalobce spravedlivě obžalovat. Zná pohnutky i příčiny jednání každého člověka, mohl tedy na hostině přede všemi odhalit temné stránky Jidášova života. Mohl ukázat pravou tvář zrádce, který předstíral soucit s chudými, a přitom je připravoval o peníze pro ně určené. Jidáš okrádal vdovy, sirotky i najaté dělníky a Kristus proti němu mohl popudit lid. Kdyby však Ježíš Jidáše veřejně odhalil, Jidáš by si tím mohl zdůvodnit svoji zradu. A kdyby jej byl nařkl jako zloděje, mohl Jidáš najít soucit i mezi učedníky. Spasitel mu nic nevytýkal. Neposkytl mu žádnou záminku pro jeho zradu.

Z Ježíšova pohledu však Jidáš pochopil, že Spasitel prohlédl jeho pokrytectví a zná jeho podlou a opovrženíhodnou povahu. Pochvalným uznáním Mariina činu, který byl tak přísně odsouzen, Kristus vlastně napomenul Jidáše. Nikdy předtím jej Spasitel přímo nepokáral. Jidáše se výtka hluboce dotkla. Rozhodl se pro pomstu. Po večeři šel rovnou do velekněžského paláce, kde právě zasedala rada, a nabídl se, že Ježíše zradí.

Kněží se zaradovali. Izraelští vůdcové měli příležitost přijmout Krista za svého Spasitele, a to zcela zadarmo. Oni však vzácný dar, který jim Bůh ve své nekonečné lásce nabízel, odmítli. Nechtěli přijmout spasení, které nelze zaplatit zlatem, a koupili si Pána za třicet stříbrných.

Jidáš tak dlouho podléhal hrabivosti, až jej zcela ovládla a udusila v něm všechny dobré vlastnosti. Záviděl Ježíši oběť, kterou mu Marie přinesla. Nemohl přenést přes srdce, že se Spasitelovi dostalo pocty hodné králů. Za částku menší, než byla cena voňavého oleje, svého Pána zradil.

Učedníci nebyli jako Jidáš. Milovali svého Spasitele. Ani oni však zcela nedocenili vznešenost jeho povahy. Kdyby si byli uvědomili, co pro ně udělal, žádný dar pro něho by se jim nebyl zdál příliš drahý. Mudrci z Východu věděli o Ježíši jen málo, a přesto mnohem lépe pochopili, jaké pocty si zaslouží. Přinesli Spasiteli vzácné dary a uctivě se mu poklonili v době, kdy ještě ležel v jeslích jako malé dítě.

 

Vzácnost upřímné laskavosti

Kristus si váží upřímné laskavosti a lidem, kteří mu ji prokazují, žehná. Neodmítl ani tu nejobyčejnější květinu, kterou mu s láskou podávaly dětské ruce. Přijímal jejich dary. Každému, kdo jej obdaroval, požehnal a jeho jméno zapsal do knihy života. Zprávy o Mariině činu v Písmu odlišují Lazarovu sestru od všech ostatních Marií. Člověk, který projevuje Ježíši svoji lásku a úctu, dokazuje, že v něho věří jako v Božího Syna. Duch svatý připomíná, jak může žena prokázat svoji věrnost Kristu. „Umývala jim (věřícím) nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle.“ (1 Tm 5,10)

Kristus byl rád, že Marie upřímně toužila konat jeho vůli. Ocenil projev její čisté lásky, který učedníci nedokázali a ani nechtěli pochopit. Její touha vzdát mu touto službou poctu pro něho měla větší cenu než všechny vzácné oleje světa. Dokazovala, jak hluboce si váží Vykupitele světa. Nechala se vést Kristovou láskou. Neustále přemýšlela o Kristově čistotě a vznešenosti. Olej byl symbolem jejího srdce. Byl vnějším projevem přetékajícího proudu lásky, která pramenila v nebi.

Mariin čin byl pro učedníky užitečným poučením. Potřebovali si totiž uvědomit, jak velmi by Ježíše potěšilo, kdyby mu i oni projevili svoji lásku. Byl pro ně vším a oni netušili, že již brzy s nimi nebude a oni mu nebudou moci vyjádřit vděčnost za jeho velikou lásku. Učedníci nikdy plně nepochopili ani náležitě neocenili, jak osamělý byl Kristus ve svém životě na zemi. Často jej trápilo, že se k němu nechovali tak, jak očekával. Věděl, že kdyby se byli podřídili vlivu nebeských andělů, kteří jej provázeli, žádná oběť by se jim nezdála dostatečná k vyjádření toho, co cítili.

Teprve později si uvědomili, čím vším mohli projevit Ježíši svoji lásku a vděčnost. Když už s nimi nebyl a oni si připadali jako ovce bez pastýře, začínali chápat, čím jej mohli potěšit. Neodsuzovali už Marii, ale sebe. Kdyby tak mohli vzít zpátky své reptání a slova o tom, že chudí by si zasloužili Mariin dar více než Kristus. Když snímali z kříže umučené tělo svého Pána, trápily je výčitky svědomí.

 

Velikost Ježíšovy oběti

V dnešním světě dělají lidé stejnou chybu. Jen málokdo dokáže ocenit, co všechno pro něho Kristus znamená. Kdyby si to uvědomili, vyjádřili by svou lásku jako Marie a bez váhání by Krista také pomazali. Nákup drahého oleje by nepovažovali za ztrátu. Pro Krista by se jim nic nezdálo příliš drahé, žádnou oběť pro něho by nepovažovali za příliš velkou.

Když Kristus slyšel rozhořčená slova „Nač taková ztráta?“, vybavila se mu před očima největší oběť všech dob. Viděl sám sebe jako dar, jako výkupné za ztracený svět. Pán byl k lidem nekonečně štědrý a nikdo nemůže říci, že mohl udělat víc. V Ježíši dal Bůh celé nebe. Z lidského pohledu byla taková oběť zbytečnou ztrátou. Celý plán spasení se lidskému rozumu jeví jako plýtvání milosrdenstvím a silami. Je plný sebezapření a nezištné obětavosti. Nebeské zástupy jsou překvapeny, že se lidstvo nechce nechat povznést a obohatit nekonečnou láskou, kterou mu Bůh v Kristu prokázal. Právem by mohly volat: „Nač taková ztráta?“

Vykoupení ztraceného světa však muselo být úplné a dokonalé. Kristova oběť byla zcela dostačující pro záchranu každého člověka. Nemohla se omezit jen na ty, kdo Boží dar přijmou. Je pravda, že ne každý bude zachráněn. Plán vykoupení však není ztrátou ani přesto, že nebude dosaženo všeho, co ve své velkorysosti nabízí. Je víc než dostatečný.

Šimonovo podezření

Hostitel Šimon se pod vlivem Jidášova odsouzení Mariina daru pozastavoval nad Ježíšových chováním. Jeho farizejská pýcha byla dotčena. Věděl, že mnozí z jeho hostů pohlížejí na Ježíše s nedůvěrou a nelibostí. Pomyslel si: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ (L 7,39)

Kristus uzdravil Šimona z malomocenství, a tím jej zachránil před postupným umíráním. Najednou Šimon pochybuje, zda je Spasitel skutečně prorokem. Vždyť dovolil té ženě, aby se k němu přiblížila. Neodmítl ji jako velkou hříšnici, které už nemůže být odpuštěno, a dokonce ani nedal najevo, že ví o jejím hříšném životě. Šimon byl v pokušení si myslet, že Kristus není prorok. Domníval se, že Ježíš o ženě, která se chová tak neomaleně, nic neví. Jinak by jí přece nemohl dovolit, aby se jej dotýkala.

Šimon neznal Boha ani Krista, proto tak uvažoval. Neuvědomoval si, že Boží Syn musí jednat jako Bůh, projevovat soucit, lásku a milosrdenství. S Šimonem by Mariin kajícný čin nijak nepohnul. Když viděl, jak Marie líbá Kristu nohy a maže je olejem, ještě více se zatvrdil. V duchu si říkal, že kdyby byl Kristus prorokem, rozpoznal by hříšníky a pokáral je.

 

Pokárání Šimona

Spasitel na jeho nevyřčenou myšlenku odpověděl: „‘Šimone, chci ti něco povědět… Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?’ Šimon mu odpověděl: ‘Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.’ Řekl mu: ‘Správně jsi usoudil.’“ (L 7,40-43)

Kristus vyjádřil svoji ostrou výtku podobenstvím stejně jako kdysi Nátan v rozhovoru s Davidem. Chtěl, aby jeho hostitel vyřkl rozsudek sám nad sebou. Šimon svedl ženu k hříchu, a nyní jí pohrdal. Velmi jí ublížil. Dva dlužníci z podobenství představovali Šimona a Marii. Ježíš nechtěl říci, že by měl každý z nich jiný dluh. Oba jsou Bohu natolik zavázáni, že mu jeho dobrodiní nikdy nemohou splatit. Šimon si však myslel, že je spravedlivější než Marie. Ježíš mu chtěl ukázat skutečnou velikost jeho provinění. Chtěl, aby Šimon pochopil, že jeho vina je o tolik větší než Mariina, o kolik pět set denárů převyšuje padesát.

Teprve potom začal Šimon vidět sám sebe v jiném světle. Pochopil, jak si Kristus, který byl více než prorokem, Marie vážil. Poznal, že Spasitel svým pronikavým prorockým zrakem viděl v jejím srdci lásku a oddanost. Zastyděl se. Uvědomil si, že Kristus jej nesmírně převyšuje.

Spasitel pokračoval: „Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal,“ Marie však z lásky skropila mé nohy slzami pokání a otřela je svými vlasy. „Nepolíbil jsi mne,“ ale žena, kterou pohrdáš, „od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy“ (L 7,44.45). Kristus Šimonovi připomněl příležitosti, kdy mu mohl projevit svoji lásku a ukázat, jak si váží toho, co pro něho Spasitel vykonal. Ježíš jasně, ale taktně sdělil učedníkům, že jej mrzí, když mu jeho děti nevyjádří vděčnost ani slovy, ani tím, že by pro něho z lásky něco udělaly.

Spasitel znal pohnutky, které vedly Marii k jejímu činu, a věděl i to, co se skrývalo za Šimonovými slovy. Řekl mu: „Pohleď na tu ženu!“ Je to hříšnice. „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ (L 7,44.47)

Šimonův chladný a lhostejný přístup ke Spasiteli svědčil o tom, jak málo si vážil milosti, kterou od Spasitele dostal. Myslel si, že Ježíše poctí, když jej pozve do svého domu. Nyní však začal vidět sám sebe v pravém světle. Myslel si, že má svého hosta dobře přečteného, a ve skutečnosti host prohlédl jeho. Šimon pochopil, že Kristus jej zná naprosto dokonale. Jeho náboženství bylo jen pláštíkem, kterým přikrýval své pokrytectví. Pohrdal Ježíšovým slitováním a láskou. Neuznával jej jako Božího zástupce. Marii byly její hříchy odpuštěny, jemu však ne. Přísnou spravedlností zákona, podle kterého chtěl soudit ženu, odsoudil sám sebe.

Šimon byl dojat Ježíšovou laskavostí. Spasitel mu nic nevytkl veřejně před ostatními hosty. Nejednal s ním tak, jak Šimon chtěl, aby jednal s Marií. Šimon viděl, že Ježíš netouží po tom, aby všichni věděli o jeho vině, ale že se jej snaží přesvědčit o pravdě a svou laskavostí a soucitem chce obměkčit jeho srdce. Přísné odsouzení by jen povzbudilo Šimonovu zatvrzelost a bránilo mu v pokání. Trpělivé napomínání jej však přesvědčilo o jeho hříšnosti. Pochopil, jak mnoho svému Pánu dluží. Jeho pýcha byla pokořena, Šimon činil pokání a z nadutého farizea se stal skromný a obětavý učedník.

 

Mariina láska

Na Marii se lidé dívali jako na velkou hříšnici. Kristus však znal okolnosti, které ovlivňovaly její život. Mohl v ní uhasit veškeré naděje, ale neudělal to. Pozvedl ji z jejího zoufalého stavu. Marie slyšela, jak sedmkrát vyčinil démonům, kteří ji ovládali, i to, jak usilovně za ni prosil Otce. Pochopila, jak hrozný je hřích vedle Ježíšovy neposkvrněné čistoty a v jeho síle zvítězila.

Z lidského pohledu byla Mariina situace zcela beznadějná. Kristus však věděl, že Marie je schopná se změnit. Viděl, že má v povaze i mnoho dobrého. Plán vykoupení dával lidstvu veliké možnosti, a ty se měly naplnit i v jejím životě.

Z Kristovy milosti měla Marie podíl na božské přirozenosti. Padlá žena, jejíž mysl ovládali démoni, byla přivedena ke Spasiteli. Směla s ním být ve velmi úzkém společenství a sloužit mu. Marie seděla u jeho nohou a učila se od něho. Vylila mu na hlavu vzácný olej a slzami mu smáčela nohy. Stála u kříže a doprovázela jej při pohřbu. Byla první, kdo přišel k hrobu po jeho vzkříšení, a jako první zvěstovala, že Spasitel vstal z mrtvých.

Ježíš zná život každého z nás. Můžeš snad říci: Jsem hříšný, velmi hříšný. A může to být pravda. Čím jsi však horší, tím více potřebuješ Krista. On nikoho, kdo lituje svých hříchů, neodmítne. Nikomu nepřipomíná, co o něm ví, ale každého zkroušeného člověka povzbudí. Všem, kdo k němu přijdou s touhou po odpuštění a změně, odpustí.

Kristus by mohl přikázat nebeským andělům, aby vylili na zem nádoby jeho hněvu a každého, kdo nenávidí Boha, zahubili. Mohl by vymazat tuto temnou skvrnu ze svého vesmíru. On to však neudělá. Stojí u oltáře a předkládá Bohu modlitby těch, kdo jej prosí o pomoc.

Ježíš každého, kdo se k němu utíká, povznáší nad všechna obvinění a pomluvy. Takové lidi pak nemůže nikdo, ani zlý anděl, obžalovat. Kristus se s nimi spojuje svou božskou i lidskou podstatou. Oni stojí vedle Spasitele, který nese hříchy světa, a osvěcuje je světlo Božího trůnu. „Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Ř 8,33.34)