63. Vjezd do Jeruzaléma

„Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ (Za 9,9)

Těmito slovy předpověděl pět set let před Kristovým narozením prorok Zacharjáš příchod izraelského krále. Jeho proroctví se mělo právě naplnit. Ježíš, který tak dlouho odmítal královské pocty, přicházel nyní do Jeruzaléma jako zaslíbený dědic Davidova trůnu.

První den v týdnu s velkou slávou vstoupil do hlavního města. Provázely jej zástupy lidí, kteří za ním přišli do Betanie a byli zvědaví, jak bude v Jeruzalémě přijat. Mnozí přicházeli do města na velikonoční svátky a připojovali se k davu, který Ježíše očekával. Celá příroda jako by se radovala. Stromy zářily zelení a vzduch voněl jejich květy. Lidé ožili a vyzařovala z nich radost. Všichni byli plni naděje na zřízení nového království.

Než dorazili do Jeruzaléma, poslal Ježíš dva ze svých učedníků, aby mu přivedli oslici s oslátkem. Při svém narození byl Spasitel odkázán na pohostinství cizích lidí. Jesle, ve kterých ležel, byly vypůjčené. Nyní chce přijet do Jeruzaléma jako král, a přestože mu patří všechen dobytek na nespočetných pahorcích, je zase odkázán na cizí laskavost. V přesných pokynech, které dává učedníkům, se však opět projevuje jeho božství. Vše se stalo tak, jak předpověděl. Jakmile učedníci řekli: „Pán je potřebuje,“ majitel jim vyhověl. Ježíš si na tuto cestu vybral oslátko, na kterém ještě nikdo neseděl. Učedníci s radostí a nadšením rozprostřeli na zvíře svá roucha a posadili na ně Mistra. Až dosud chodil Ježíš vždycky pěšky a učedníci se zpočátku divili, že se rozhodl jet. Zaradovali se a znovu v nich ožila naděje, že se chce v Jeruzalémě prohlásit za krále a potvrdit svoji královskou moc. Na cestě pro oslici se učedníci dělili o své radostné očekávání s Ježíšovými přáteli a nadšení se šířilo do dalekého okolí. Lidé si dělali ty největší naděje.

Ježíš chtěl vstoupit do Jeruzaléma jako král přesně podle židovských zvyklostí. Izraelští králové jezdívali na oslátku, a také Mesiáš měl na něm podle proroctví přijet do svého království. Sotva Ježíš usedl na oslátko, ozvalo se vítězoslavné volání. Lidé jej vítali jako Mesiáše, svého krále. Ježíš jejich pocty, které dříve vždy odmítal, přijal. Pro učedníky to byl důkaz, že se jejich radostné očekávání naplní a že uvidí Ježíše na trůně. Dav byl přesvědčen, že nadchází hodina jeho osvobození. Představovali si, jak Izrael vyžene z Jeruzaléma římské vojáky a stane se zase svobodným národem. Všichni překypovali štěstím a nadšením. Jeden druhého předháněli v tom, kdo prokáže Ježíši větší poctu. Nemohli jej vítat s žádnou okázalou slávou a leskem, ale klaněli se mu z celého srdce a s radostí. Nemohli mu přinést drahé dary, ale prostírali mu na cestu svá roucha jako koberec a zdobili ji zelenými olivovými a palmovými větvemi. Neměli královské vlajky, které by nesli v čele vítězoslavného průvodu, ale nařezali palmové větve jako přírodní symbol vítězství, mávali jimi a hlasitě volali hosana.

K zástupu se stále přidávali další lidé, kteří se o Ježíšově příchodu dozvěděli. Mnozí přicházeli a ptali se: „Kdo je to? Co znamená ten rozruch? “ Všichni již o Ježíši slyšeli a čekali, že přijde do Jeruzaléma. Věděli však, že až dosud veškeré snahy dosadit jej na trůn odmítal. Byli proto velmi překvapení, když se dozvěděli, že je to skutečně on. Prohlašoval přece, že jeho království není z tohoto světa. Zajímalo je, co jej přimělo ke změně postoje.

Jejich otázky umlčel vítězoslavný jásot. Nadšený zástup mu stále znovu a znovu provolával slávu. Z dálky se k němu přidávali další lidé a z okolních kopců i údolí se odrážela ozvěna. K průvodu se připojily i davy z Jeruzaléma. Tisíce lidí, kteří tam přišli slavit Velikonoce, vyšli přivítat Ježíše. Mávali mu palmovými větvemi a zpívali mu na pozdrav duchovní píseň. V chrámu se rozezněly trubky. Kněží svolávali lid k večerní bohoslužbě. Jen málokdo jim však věnoval pozornost. Přední muži vyděšeně šeptali jeden druhému: „Celý svět se dal za ním.“ (J 12,19)

Za svého života na zemi Ježíš nikdy předtím takové oslavy nepřipustil. Přesně věděl, jaké by to mělo následky. Přivedlo by jej to na kříž. Měl však v úmyslu představit se veřejně jako Vykupitel. Chtěl obrátit pozornost lidí k oběti, která měla korunovat jeho poslání v hříšném světě. Židé se scházeli v Jeruzalémě k oslavě velikonočních svátků a Ježíš, skutečný Boží Beránek, dobrovolně přicházel a vydával sám sebe jako oběť. Jeho smrt za hříchy světa se měla stát předmětem hlubokého uvažování a studia jeho církve ve všech dobách. Žádná skutečnost spojená s jeho smrtí neměla být zpochybněna. Bylo proto nutné, aby vzbudil všeobecný zájem. Události, které jeho velké oběti předcházely, k ní měly obrátit pozornost. Po takových projevech slávy, jaké jeho vstup do Jeruzaléma provázely, budou jeho rychle se blížící konec jistě všichni sledovat.

Všichni budou mluvit o jeho slavnostním vjezdu do Jeruzaléma i o všem, co se potom stalo. Každý tak bude nucen o Ježíši přemýšlet. Po ukřižování si mnozí budou tyto události připomínat v souvislosti s jeho utrpením a smrtí. Budou zkoumat proroctví a poznají, že Ježíš je Mesiáš, a počet věřících ve všech zemích poroste.

Spasitel se při této jediné vítězoslavné události svého života na zemi mohl objevit v doprovodu nebeských andělů za zvuku Boží polnice. To by však bylo v rozporu s cílem jeho poslání i se zásadami, jimiž se řídil. Zůstal věrný údělu, který na sebe vzal. Až do chvíle, kdy dal svůj život za život světa, nesl břemeno lidstva.

 

Nadšení učedníků, závist farizeů, Ježíšův pláč

Učedníkům se zdálo, že prožívají nejslavnější den svého života. Kdyby však věděli, že radostný jásot je vlastně jen předehrou k utrpení a smrti jejich Mistra, padl by na ně ten nejtemnější stín. Spasitel je opakovaně upozorňoval, že musí být obětován, oni však v radostném nadšení na jeho smutná slova zapomněli a těšili se, že bude úspěšně vládnout na Davidově trůnu.

Průvod se stále rozrůstal a téměř každého se zmocnilo všeobecné nadšení. Výkřiky hosana se rozléhaly po horách i údolích v širokém okolí. Všude se znovu a znovu ozývalo: „Hosanna synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ (Mt 21,9)

Tak rozjásaný dav ještě nikdo předtím neviděl. Bylo to něco úplně jiného než průvody slavných dobyvatelů světa. Žádný zástup naříkajících zajatců, žádná válečná kořist. Spasitel byl obklopen trofejemi, které dobyl svou láskou k hříšným lidem. Shromáždili se kolem něho zajatci vytržení ze satanovy moci a vděčně chválili Boha za své vysvobození. V čele byl slepec, jemuž vrátil zrak. Nejhlasitější hosana se ozývalo z úst těch, kterým vrátil řeč. Chromí, které uzdravil, zářili radostí, lámali palmové větve s ještě větší horlivostí než všichni ostatní a mávali jimi Spasiteli na pozdrav. Vdovy a sirotci velebili Ježíšovo jméno za všechna milosrdenství, která jim prokázal. Uzdravení malomocní mu na cestu prostírali svá čistá roucha a zdravili jej jako krále slávy. V zástupu byli i lidé, které svým hlasem probudil ze spánku smrti. Lazar, jehož tělo se už rozkládalo v hrobě, se v plné síle radoval s ostatními a vedl oslátko, na němž Spasitel přijížděl.

Ovacím přihlíželo i mnoho farizeů. Byli plni závisti a zloby a chtěli proud všeobecného radování zastavit. Ze všech sil se snažili dav umlčet, ale jejich výzvy a hrozby nadšení lidu jen stupňovaly. Farizeové se báli, že obrovský zástup prohlásí Ježíše za krále. Nakonec se protlačili až ke Spasiteli a hrozili mu: „Mistře, napomeň své učedníky!“ (L 19, 39) Tvrdili, že tak hlučná shromáždění úřady nepovolují, a jsou tedy nezákonná. Ježíšova odpověď je však zaskočila: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ (L 19,40) Vítězoslavný vjezd do Jeruzaléma byl v naprostém souladu s Boží vůlí. Tak to předpověděl prorok a nebylo v lidských silách Boží záměr změnit. Kdyby lidé nejednali podle Božího plánu, nechal by Bůh promluvit neživé kameny, aby přivítaly jeho Syna a vzdaly mu chválu. Když farizeové s nepořízenou odešli, rozezněla se všude Zacharjášova slova: „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol!“ (Za 9,9)

Když průvod dorazil k úbočí hory a chystal se sestoupit do města, Ježíš se zastavil a s ním i celý zástup. V záři zapadajícího slunce se před nimi rozprostíral Jeruzalém v celé své nádheře. Všichni se zahleděli na chrám. Majestátně se tyčil nad ostatními stavbami, jako by ukazoval k nebi a obracel pozornost lidí k jedinému pravému a živému Bohu. Chrám byl dlouhou dobu pýchou a slávou židovského národa. I Římané se pyšnili jeho vznešeností a ustanovili krále, který pomohl Židům chrám obnovit a vyzdobit. Sám římský císař přispěl na jeho zkrášlení svými dary. Pevností, bohatstvím a krásou se chrám stal jedním z divů světa.

Záře zapadajícího slunce se rozlévala po obloze a osvěcovala běloskvoucí mramor chrámových zdí i lesknoucí se pozlacené sloupy. Z vrcholu hory, na které Ježíš se svými následovníky stál, vypadal chrám jako obrovská sněhová stavba se zlatými věžičkami. U vchodu do chrámu byl vinný kmen ze zlata a stříbra se zelenými listy a velikými hrozny, který vyrobili ti nejlepší umělci. Dílo představovalo Izrael jako plodící révu. V prolínání zlata, stříbra a živé zeleně se projevoval vybraný vkus a jedinečné mistrovství. Réva se vinula kolem bílých třpytivých sloupů a svými úpony se zachycovala zlatých ozdob. Odrážela jas zapadajícího slunce a zářila tak, jako by jí samo nebe propůjčilo svoji slávu.

Ježíš se zahleděl na chrám. Zástupy při pohledu na nevídanou krásu stavby zmlkly. Všichni se obrátili ke Spasiteli a hledali i v jeho tváři výraz obdivu. Viděli v ní však jen stín smutku. Byli překvapeni a zklamáni. Spasitel měl v očích slzy, jeho tělo se chvělo jako strom před bouří a z úst se mu vydral bolestný povzdech zlomeného srdce. Co asi prožívali andělé, když viděli svého milovaného velitele plakat? Co si asi myslel jásající dav, který jej s palmovými větvemi v rukou radostně provázel do hlavního města, kde se měl podle jejich bláhových nadějí ujmout vlády? Ježíš plakal již u Lazarova hrobu, ale tehdy byly jeho slzy projevem božského soucitu s lidským utrpením. Tentokrát zněl jeho nenadálý nářek jako pláč ve vítězném zpěvu velkého sboru. Všichni jásali, vzdávali mu pocty, a izraelskému králi stékaly z očí slzy. Ne slzy radosti, ale nepřekonatelné bolesti. Lidí se zmocnila náhlá tíseň. Ovace utichly. Mnozí se ze soucitu s Ježíšem rozplakali, přestože jeho zármutku vůbec nerozuměli.

Ježíš neplakal proto, že by se bál utrpení. Měl před sebou Getsemanskou zahradu, kde na něho měla již brzy sestoupit hrůza strašlivé temnoty. Nedaleko byla i Ovčí brána, kterou Židé po staletí vodili obětní zvířata. Zanedlouho jí měl projít i on, pravá Oběť za hříchy světa, na kterou poukazovaly všechny dosavadní oběti.

Blízko byla i Golgota, místo jeho nadcházejícího smrtelného zápasu. Vykupitel však neplakal a netrápil se pro to, že by se bál kruté smrti, kterou mu tato místa připomínala. V jeho sklíčenosti a úzkosti nebylo nic sobeckého. Ježíš měl ušlechtilou povahu, byl nekonečně obětavý a myšlenka na vlastní utrpení jej nijak neděsila. Zraňoval jej pohled na Jeruzalém, který zavrhl Božího Syna a pohrdl jeho láskou, nenechal se přesvědčit jeho mocnými zázraky a chystal se jej zabít. Ježíš věděl, jak hluboce se město odmítnutím Vykupitele proviňuje. Viděl i to, čím se mohlo stát, kdyby jej přijalo. On jediný je mohl uzdravit z jeho neduhů. Přišel je zachránit a nemohl se jej tak snadno vzdát.

Izrael byl vyvoleným lidem. Bůh přebýval v jeho chrámu, o němž žalmista napsal: „Krásně se vypíná k potěše celé země.“ (Ž 48,3) Chrám byl svědectvím více než tisícileté Kristovy ochrany, péče a lásky, jakou věnuje otec svému jedinému dítěti. V chrámu oznamovali proroci varovná poselství. Zapalovalo se tam kadidlo a jeho vůně stoupala spolu s modlitbami věřících k Bohu. Prolévala se tam krev obětních zvířat, která představovala Kristovu krev. Nad slitovnicí zjevoval Hospodin svoji slávu. V chrámu sloužili kněží a po celá staletí v něm vykonávali okázalé obřady. To vše muselo skončit.

 

Úděl Jeruzaléma

Ježíš zvedl ruku, kterou tak často žehnal nemocným a trpícím, a ukázal k městu odsouzenému ke zkáze. Byl velmi smutný. Přerývaným hlasem zvolal: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji!“ (L 19,42) Potom se odmlčel. Čím se Jeruzalém mohl stát, kdyby byl přijal od Boha nabízenou pomoc – dar jeho milovaného Syna, už nevyslovil. Kdyby byl Jeruzalém pochopil zvěst, kterou mu Bůh přednostně svěřil, a řídil se nebeským světlem, mohl vzkvétat a růst, mohl být perlou všech království a z Boží vůle svobodným a mocným městem. V jeho branách by nestáli ozbrojení vojáci a na hradbách by nevlály římské vlajky. Boží Syn v duchu viděl slavnou budoucnost, která by čekala Jeruzalém, kdyby byl přijal svého Vykupitele. Město se skrze něho mohlo uzdravit z těžké nemoci, zbavit se otroctví a stát se velikým světovým střediskem. Z jeho zdí se mohla rozletět holubice míru do všech národů. Mohl být korunou slávy pro celý svět.

Obraz skvělých vyhlídek Jeruzaléma se vytratil a Spasitel se zamyslel nad tím, co se s městem stalo pod římskou nadvládou. Věděl, že na ně dopadne Boží hněv a stihne je odplata. Posteskl si: „Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou se všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“ (L 19,42-44)

Kristus přišel zachránit Jeruzalém i jeho obyvatele, ale farizejská pýcha, pokrytectví, žárlivost a zloba jeho záměr zmařily. Ježíš věděl, jak strašlivý trest na odsouzené město dopadne. Viděl Jeruzalém obklíčený vojsky, viděl jeho obyvatele, jak umírají hlady, matky, jak jedí mrtvá těla svých potomků, rodiče a děti, jak mezi sebou bojují o poslední kousek jídla; nepřekonatelný hlad potlačil všechny jejich přirozené city. Viděl, že Židé se odmítnou podrobit nepřátelské armádě se stejnou tvrdošíjností, s jakou odmítli jeho spasení. Hleděl na Golgotu posetou kříži, kde bude i on zanedlouho umírat. Viděl ubohé obyvatele města mučené na skřipci a na kříži. Před očima se mu vynořily zničené paláce a chrám v troskách. Z jeho zdí nezůstane kámen na kameni. Město bude rozorané jako pole. Není divu, že Spasitel při této strašlivé představě zaplakal.

Jeruzalém byl jeho dítětem, a stejně jako milující otec pláče nad vzpurným synem, plakal i Ježíš nad svým milovaným městem. Cožpak se tě mohu zříci? Dívat se na tvoji zkázu? Musím tě nechat naplnit číši tvých nepravostí? Jeden jediný člověk má takovou cenu, že celé světy ve srovnání s ním jsou bezvýznamné, a zde se řítil do záhuby celý národ. Již brzy zapadne slunce a s ním skončí i doba milosti pro Jeruzalém. Když průvod stál na svahu Olivové hory, měl Jeruzalém ještě možnost činit pokání, dosud nebylo pozdě. Anděl milosrdenství se právě chystal sestoupit z trůnu, aby dal průchod spravedlnosti a neodkladnému soudu. Kristovo srdce plné lásky se za Jeruzalém stále ještě přimlouvalo. Prosilo za město, které odmítalo jeho milosrdenství, pohrdalo jeho láskou a bylo připravené Spasitele zabít.

Jeruzalém se ještě mohl začít kát, ještě nebylo pozdě. Na chrám, věž i ozdobnou věžičku dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Neobrátí snad nějaký dobrý anděl město ke Spasitelově lásce a nezachrání je tak před zničením? Překrásné a hříšné město, které kamenovalo proroky, zavrhlo Božího Syna a pro svoji zatvrzelost upadlo do otroctví, prožívalo poslední chvíle dne Boží milosti.

Boží Duch však k Jeruzalému znovu promluvil. Dříve než skončil den, dostal další důkazy o Kristu. Hlas svědectví zněl jako odezva na prorocké volání z minulých dob. Kdyby Jeruzalém uposlechl jeho výzvu a přijal Spasitele, který vstupoval do jeho bran, mohl být zachráněn.

Do města se donesly zprávy o tom, že Ježíš se s velkým průvodem lidí blíží k městu. Přední muži byli znepokojeni. Neměli pro Božího Syna laskavé slovo na uvítanou. Vyšli mu vstříc a doufali, že se jim podaří zástup rozehnat. Když se průvod chystal sestoupit z Olivové hory, zastoupili mu cestu. Vyptávali se na příčinu hlučného jásání. „Kdo je to?“ zajímali se a učedníci jim pod vedením Ducha svatého odpověděli. Výmluvně jim připomněli proroctví o Kristu.

Adam vám řekne, že je semenem ženy, které rozdrtí hadovi hlavu. Abraham vám odpoví: Je to „šálemský král Malkísedek“, Král pokoje (Gn 14,18). Jákob vám připomene, že je Sílem z Judova pokolení. Izajáš dodá: „Immanuel.“ „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ (Iz 7,14; 9,6) Jeremjáš prohlásí: Je to Davidův spravedlivý výhonek. „Hospodin – naše spravedlnost.“ (Jr 23,5.6) Daniel dosvědčí, že je to Mesiáš. Ozeáš řekne: „Hospodin je Bůh zástupů, jménem Hospodin je připomínán.“ (Oz 12,5) Jan Křtitel potvrdí: On je „beránek Boží, který snímá hřích světa“ (J 1,29). Mocný Hospodin prohlásil ze svého trůnu: „Toto je můj milovaný Syn.“ (Mt 3,17) My, jeho učedníci, pravíme, že je to Ježíš, Mesiáš, Kníže života, Vykupitel světa. Kníže temných mocností jej uznává slovy: „Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ (Mk 1,24)