64. Podobenství o fíkovníku

Kristův slavnostní vjezd do Jeruzaléma jen matně naznačoval slávu a moc jeho příchodu v nebeských oblacích za vítězného jásotu andělů a radostného volání svatých. Tehdy se naplní to, co oznámil kněžím a farizeům: „Mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‘Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.’“ (Mt 23,39) Zacharjáš v prorockém vidění spatřil den konečného vítězství i zkázu těch, kdo Krista při jeho prvním příchodu zavrhli: „Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“ (Za 12,10) To vše měl Kristus na mysli, když hleděl na město a plakal nad ním. V dočasném zničení Jeruzaléma viděl konečnou zkázu lidí, kteří se provinili prolitím krve Božího Syna.

Učedníci věděli, že Židé Ježíše nenávidí, nedovedli si však ještě představit, kam až je jejich zášť zavede. Nepochopili zatím skutečný stav Izraele a nerozuměli ani údělu, který měl dopadnout na Jeruzalém. Kristus jim celou situaci odhalil výstižným podobenstvím.

Poslední výzva Jeruzalému zazněla nadarmo. Jako odpověď na svoji otázku „Kdo je to?“ slyšeli kněží a přední muži prorocký hlas z minulých dob, který se opakovaně ozýval ze zástupu. Oni v něm však nechtěli vidět projev Boží moci. V rozčilení a ohromení se snažili lid umlčet. V zástupu byli i římští úředníci. Ježíšovi nepřátelé jim Spasitele udali jako vůdce vzpoury. Tvrdili, že se chce zmocnit chrámu a vládnout v Jeruzalémě jako král.

Ježíš klidným a tichým hlasem hlučící dav na chvíli utišil a znovu vysvětlil, že nepřišel nastolit žádnou pozemskou vládu. Již brzy měl vystoupit ke svému Otci. Jeho žalobci jej neuvidí, dokud znovu nepřijde ve své slávě. Potom jej uznají, ale na jejich spasení už bude pozdě. Ježíš mluvil smutně a s neobyčejnou mocí. Římští úředníci ztratili řeč, byli najednou celí zaražení. Nebeský vliv sice ještě neovládl jejich srdce, ale nesmírně na ně zapůsobil. V Ježíšově klidné a vážné tváři viděli lásku, dobrotu a skromnou důstojnost. Pocítili k němu zvláštní, pro ně nepochopitelnou, náklonnost. Místo aby Ježíše zatkli, chtělo se jim vzdát mu poctu. Z podněcování nepokojů obvinili kněze a starší. Poražení a rozčilení vůdcové se se svými stížnostmi obrátili k lidu a začali se mezi sebou zlostně přít.

Ježíš zatím nepozorovaně vešel do chrámu. Byl tam naprostý klid. Událost na Olivové hoře přilákala všechen lid. Ježíš se v chrámu chvíli zdržel a smutně si jej prohlížel. Potom i s učedníky odešel a vrátil se do Betanie. Když ho lidé hledali, aby ho dosadili na trůn, nemohli ho najít.

 

Uschlý fíkovník

Ježíš strávil celou noc na modlitbách a ráno šel opět do chrámu. Cestou procházel kolem fíkového sadu. Měl hlad. „Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic než listí, neboť nebyl čas fíků.“ (Mk 11,13)

V té době fíky ve většině oblastí ještě nezrály a pro pahorky v okolí Jeruzaléma skutečně platilo, že „nebyl čas fíků“. Zdálo se však, že v sadě, ke kterému se Ježíš blížil, jeden strom předčasně uzrál. Byl už zelený a fíkovník plodí dříve, než nasadí listy. Strom bohatě obrostlý listím tedy sliboval i zralé plody. Byl to však jen klam. Ježíš prohlížel větve odzdola až k samému vrcholu, ale „nenalezl nic než listí“ (Mk 11,13). Okázalá zeleň, nic víc. Ježíš fíkovník proklel slovy: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!“ (Mk 11,14) Druhého dne ráno šel Spasitel s učedníky zase do města. Když procházeli kolem stromu, všimli si uschlých větví a spadaného listí. Petr řekl: „Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl.“ (Mk 11,21)

Kristovo prokletí fíkovníku učedníky velmi překvapilo. Zdálo se jim, že se vymyká všem jeho zvykům a způsobům. Často jim říkal, že nepřišel svět odsoudit, ale spasit. V mysli jim zněla jeho slova: „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ (L 9, 56) Svými obdivuhodnými činy jen obnovoval, nikdy nic neničil. Učedníci jej znali jako Dárce života a Lékaře. Tento čin do jeho jednání vůbec nezapadal. „Proč to udělal?“ ptali se.

Bůh „si oblíbil milosrdenství“. „Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel.“ (Mi 7,18; Ez 33,11) Dílo ničení a odsouzení je „dílo jemu nevlastní“ (Iz 28, 21). Ve své milosti a lásce odhaluje Hospodin budoucnost a zjevuje lidem důsledky hříchu.

Prokletí fíkovníku bylo názorným podobenstvím. Neplodný strom, který se před Kristem pyšnil bohatým listím, představoval židovský národ. Spasitel chtěl svým učedníkům objasnit příčinu a neodvratnost zkázy Izraele. Přisoudil proto stromu lidské vlastnosti a přirovnal jej k vykladačům Boží pravdy. Židé vyznávali Boha, a tím se lišili od všech ostatních národů. Hospodin jim ve zvláštní míře projevoval svoji přízeň a oni si mysleli, že jsou spravedlivější než všichni ostatní. Zkazila je láska k světu a touha po bohatství. Chlubili se svým poznáním, a přitom neznali Boží požadavky. Byli pokrytečtí. Stejně jako neplodný fíkovník okázale vystavovali své na první pohled bohaté a nádherné větve, ale nebylo na nich „nic než listí“. Židovské náboženství se svým velkolepým chrámem, posvátnými oltáři, knězi v mitrách a působivými obřady oslňovalo, chyběla mu však pokora, láska a dobrota.

Žádný strom v sadě ještě neměl ovoce. Ostatní fíkovníky ale neměly ani listí. Nic neslibovaly a nikoho neklamaly. Představovaly pohany. Pravá zbožnost jim chyběla stejně jako Židům. Netvrdili však, že slouží Bohu. Nechvástali se předstíranou dobrotou. Neznali Boží skutky ani Boží cesty. Pro ně ještě nebyl čas fíků. Oni na den světla a naděje teprve čekali. Židé, kteří od Boha dostali více požehnání, byli plně zodpovědní za zneužití svěřených darů. Přednosti, kterými se chlubili, jejich vinu jen zvětšovaly.

Ježíš přišel k fíkovníku hladový a chtěl se nasytit. Podobně přišel i k Izraeli. Hladověl a doufal, že v něm najde ovoce spravedlnosti. Žehnal jim svými dary, aby mohli nést plody pro dobro světa. Dal jim všechny možnosti a přednosti a očekával, že jeho dílo milosti pochopí a budou s ním spolupracovat. Doufal, že se u nich setká s obětavostí, slitováním, horlivostí pro Hospodina, že budou upřímně toužit po záchraně svých bližních. Kdyby byli zachovávali Boží zákon, jednali by stejně nesobecky jako Kristus. Avšak pýcha a nadutost v nich udusily lásku k Bohu i lidem. Odmítali sloužit druhým, a tím na sebe přivolávali zkázu. Bůh jim svěřil poklady pravdy, ale oni je nerozdávali. Na příkladu neplodného stromu mohli vidět svůj hřích i trest, který bude následovat. Prokletý fíkovník vadl a usychal od kořenů. Byl názornou ukázkou toho, co se stane s židovským národem, až od něho Bůh odvrátí svoji milost. Vyvolený lid se nechtěl dělit se světem o požehnání, proto jej už nadále nebude dostávat. „Je to tvá zkáza, Izraeli.“ (Oz 13,9)

 

Poučení pro všechny

Toto varování platí pro každou dobu. Kristovo prokletí stromu, který sám stvořil, je výstrahou všem církvím i všem křesťanům. Kdo chce žít podle Božího zákona, musí sloužit druhým. Mnohým lidem chybí Kristovo milosrdenství a obětavost. Někteří se považují za vzorné křesťany, a přitom nechápou, co služba Bohu znamená. Ve svých plánech myslí jen na sebe. Jednají jen ve svém vlastním zájmu. Čas má pro ně cenu jen tehdy, když jej využívají pro svůj zisk. Ten je cílem veškerého jejich snažení. Neslouží nikomu jinému než sami sobě. Bůh je stvořil, aby žili ve světě a nesobecky mu sloužili. Chtěl, aby podle všech svých možností pomáhali bližním. Oni však nevidí nic jiného než sebe. Nezajímají se o druhé. Žijí jen sami pro sebe. Podobají se krásnému, ale neplodnému fíkovníku. Zachovávají náboženské obřady, ale chybí jim pokání a pravá víra. Tvrdí, že ctí Boží zákon, ale poslušnost je jim cizí. Mluví, ale nečiní. Prokletím fíkovníku Kristus ukázal, jak se mu prázdná okázalost oškliví. Říká, že lidé, kteří otevřeně hřeší, mají menší vinu než ti, kdo předstírají, že slouží Bohu, ale žádné ovoce k jeho slávě nenesou.

Podobenství o fíkovníku, které Ježíš vyprávěl před svou návštěvou Jeruzaléma, přímo souviselo s podobenstvím o neplodném stromu. Zahradník se přimlouvá za neplodný strom. Prosí majitele, aby jej ještě jeden rok ponechal, že jej okope a pohnojí. Když přinese ovoce, dobře, když ne, má být poražen. Zahradník věnuje neplodnému stromu zvýšenou péči. Dá mu vše, co potřebuje. Když však ani potom nepřinese ovoce, nic už jej před zničením nezachrání. O výsledku zahradníkova úsilí podobenství mlčí. Závisel totiž na lidech, kterým Ježíš příběh vyprávěl. Neplodný strom představoval právě je a na nich záleželo, jak rozhodnou o svém osudu. Nebe jim dalo vše, co mohlo, ale oni jeho požehnání nevyužili. Kristovo prokletí neplodného fíkovníku ukazovalo, jaký bude mít jejich počínání následek. Sami rozhodli o své záhubě.

Židovský národ více než tisíc let zneužíval Boží milost a přivolával na sebe Boží soudy. Odmítal Hospodinovo varování a zabíjel jeho proroky. Zodpovědnost za tyto hříchy padá i na lid Kristovy doby, neboť si počínal úplně stejně. Jeho vina spočívala v odmítnutí tehdy nabízené milosti a Božího varování. Pouta, která židovský národ po staletí připravoval, si nasadil lid Kristovy doby.

Lidé v každé době se mohou nechat osvítit, je jim dána příležitost, zkušební doba, ve které se mohou smířit s Bohem. Tato milost však není nekonečná. Může působit i celé roky, přestože ji lidé přehlížejí či odmítají. Jednou se však ozve naposledy. Potom už zatvrzelé srdce volání Božího Ducha neslyší. Vlídný a působivý hlas už hříšníka neoslovuje, nenapomíná ani nevaruje.

Tento den nastal pro Jeruzalém. Ježíš nad odsouzeným městem žalostně plakal, ale zachránit je nemohl. Vyčerpal už všechny možnosti. Izrael odmítl varování Božího Ducha, a tím zavrhl to jediné, co mu mohlo pomoci. Nikdo už jej nemohl vysvobodit.

 

Varující příklad

Židovský národ představuje nezávisle na čase všechny, kdo pohrdají výzvami nekonečné lásky. Slzy, které Kristus ronil nad Jeruzalémem, proléval za hříchy lidí všech dob. V odsouzení Izraele mohou lidé, kteří odmítají napomenutí a varování svatého Božího Ducha, vidět i své odsouzení.

I v dnešní době si mnozí lidé počínají stejně jako kdysi nevěřící Židé. Poznali projevy Boží moci, Duch svatý působil na jejich srdce, oni však zůstali ve své nevěře a zatvrzelosti. Bůh jim posílá varování a napomenutí, ale oni nechtějí přiznat své chyby a Boží posly i jejich poselství odmítají. Prostředky, kterými se je Bůh snaží zachránit, se jim stávají kamenem úrazu.

Odpadlý Izrael nenáviděl Boží proroky, protože odhalovali jeho skryté hříchy. Král Achab považoval Elijáše za svého nepřítele, protože jej prorok káral za jeho tajné nepravosti. I dnes se Kristovi služebníci, kteří napomínají lidi za jejich hříchy, setkávají s posměchem a pohrdáním. Biblická pravda, Kristovo náboženství, bojuje proti všeobecné záplavě mravní zkaženosti. Dnešní člověk má v sobě mnohem více předsudků než lidé v Ježíšově době. Kristus nesplnil naděje, které do něho Židé vkládali. Jeho život byl výčitkou jejich hříchům, a proto jej zavrhli. Ani dnes lidé nejednají v souladu s pravdou Božího slova a přirozeně k ní netíhnou, proto její světlo tak často odmítají. Satan v nich vzbuzuje pochybnosti o Božím slově a vede je k tomu, aby se řídili svým vlastním názorem. Oni potom volí raději tmu než světlo, a přispívají tak ke své záhubě. Lidé, kteří se pohoršují nad Kristovými slovy, nacházejí pro svůj postoj stále více důvodů, až se nakonec od Pravdy a Života zcela odvrátí. Tak tomu bylo v minulosti a je tomu dodnes. Bůh nemá v úmyslu vyvracet každou námitku, kterou světský člověk proti jeho pravdě vznese. Pro ty, kdo odmítají světlo, které jim mohlo prozářit temnotu, zůstane tajemství Božího slova navždy skryto. Nikdy nepochopí pravdu. Bloudí ve tmě a neví, že kráčejí do záhuby.

Kristus si na vrcholu Olivové hory promítl v duchu celé dějiny lidstva. Jeho slova se týkají každého, kdo pohrdá Boží milostí a láskou. Pokud si právě ty těchto jeho darů nevážíš, dobře poslouchej! Především ty bys měl totiž poznat, kde najdeš pokoj. Kristus pro tebe roní hořké slzy, a ty možná ani nevíš, proč bys měl nad sebou plakat. Možná už tě ovládla ona osudová zatvrzelost, která zničila farizeje. Každý projev Boží milosti, každý paprsek nebeského světla člověka buď získává a obměkčuje, nebo jej utvrzuje v beznadějné nepoddajnosti.

Kristus předvídal, že Jeruzalém zůstane neoblomný a nebude činit pokání. Vinu a následky odmítnuté milosti však nese město samo. Tak se stane s každým, kdo půjde jeho cestou. Hospodin říká: „Je to tvá zkáza, Izraeli.“ „Slyš, země: Hle, já uvedu na tento lid zlé věci, ovoce jejich úmyslů, neboť nevěnovali pozornost mým slovům a můj zákon si zprotivili.“ (Oz 13,9; Jr 6,19)