65. Opět v chrámu

Hned na počátku svého působení Ježíš vyhnal z chrámu kupce, směnárníky a další lidi, kteří svým nekalým obchodováním svaté místo znesvěcovali. Jeho přísné a neústupné jednání vzbudilo v ziskuchtivých pletichářích hrůzu. Na konci své pozemské služby opět přišel do chrámu a zjistil, že je znesvěcován stejně jako dřív. Vypadalo to tam dokonce ještě hůře.

Vnější nádvoří se podobalo dobytčímu trhu. Zvuky zvířat a hlasité cinkání mincí se mísily s rozčilenými hlasy hádajících se prodavačů a kupců a do toho se ozývaly hlasy mužů svatého povolání. Chrámoví hodnostáři se totiž sami také zapojovali do prodeje, nákupu a směny peněz. Propadli touze po zisku natolik, že z Božího pohledu nebyli o nic lepší než zloději.

Kněží a přední muži si jen málo uvědomovali závažnost své služby. O Velikonocích a o Svátku stánků byly zabíjeny tisíce zvířat a kněží vylévali jejich krev na oltář. Obětování krve Židům zevšednělo a téměř zapomněli, že jeho příčinou byl hřích. Nepochopili, že krev zvířat byla symbolem krve Božího Syna, kterou měl prolít za život světa a že oběti měly obrátit pozornost všeho lidu k ukřižovanému Vykupiteli.

Ježíš hleděl na nevinné oběti a viděl, že Židé proměnili slavnostní shromáždění v přehlídky krutosti a krveprolévání. Místo upřímného pokání obětovali stále více zvířat, jako kdyby bezduchou a bezcitnou službou mohli Boha uctít. Kněží a přední muži byli zaslepeni sobectvím a ziskuchtivostí. Vydělávali i na symbolech, které představovaly Božího Beránka. Znevažovali tak posvátnost obětní služby v očích lidu. Ježíš byl rozhořčen. Věděl, že kněží a starší si budou jeho krve, kterou již brzy prolije za hříchy světa, vážit právě tak málo jako krve zvířat, jež jim neustále teče pod rukama.

Proti takovým obřadům hovořil Kristus již prostřednictvím proroků. Samuel řekl: „Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů.“ (1 S 15, 22) Izajáš viděl v prorockém zjevení odpadnutí Židů a oslovil je jako vládce Sodomy a Gomory: „Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský. ‘K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?’“ „Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.“ (Iz 1,10-12.16.17)

Kristus, který kdysi dal lidem tato proroctví, je nyní naposledy varoval. Proroctví se splnilo a lidé prohlásili Ježíše za izraelského krále. Ježíš přijal jejich poctu i roli krále. Podle toho musel i jednat. Věděl, že jeho úsilí o nápravu zkažených kněží bude marné. Přesto však bude muset své dílo dokončit a podat nevěřícím lidem důkaz o svém božském poslání.

 

Vyčištění chrámu

Ježíš se znovu přísně rozhlédl po znesvěceném chrámovém nádvoří. Všichni na něho upřeně hleděli. Kněží i přední muži, farizeové i pohané s údivem a bázní upírali svůj pohled na Krista, který před nimi stál v majestátu nebeského Krále. Z jeho lidské podoby vyzařovalo božství a dodávalo mu dosud nevídanou důstojnost a slávu. Lidé, kteří byli v jeho těsné blízkosti, couvali tak daleko, jak jen jim to dav dovolil. Spasitel stál před nimi sám jen s několika svými učedníky. Nikdo ani nehlesl. Ticho se zdálo být nesnesitelné. Kristus promluvil s mocí, která zasáhla lid jako silná bouře: „Je psáno: ‘Můj dům bude zván domem modlitby,’ ale vy z něho děláte doupě lupičů.“ (Mt 21,13) Jeho hlas se v chrámu rozléhal jako zvuk polnice. Rozhořčení, které se zračilo v jeho tváři, působilo jako spalující oheň. Přísně rozkázal: „Pryč s tím!“

Tři roky předtím byli chrámoví služebníci zahanbeni tím, že na Ježíšův příkaz utekli. Později se divili svému strachu a nechápali, jak mohli beze slova uposlechnout tak skromného a obyčejného člověka. Předsevzali si, že se to nesmí již nikdy opakovat, jejich důstojnost musí zůstat nedotčena. Přesto se tentokrát báli ještě víc a Ježíšův příkaz uposlechli ještě rychleji. Nikdo se neodvážil pochybovat o jeho moci. Kněží a obchodníci před ním prchali i se svým dobytkem.

Cestou z chrámu potkávali davy lidí, kteří s sebou přiváděli nemocné a hledali velkého Lékaře. Někteří z nich se nechali odradit tím, co slyšeli od utíkajícího zástupu, a vraceli se zpátky. Báli se setkat s někým, kdo má takovou moc, že svým pohledem vyhnal kněze a přední muže z chrámu. Většina z nich se však prodrala prchajícím davem až ke Spasiteli. Byl jejich jedinou nadějí. Chrám se do značné míry vyprázdnil, ale i tak v něm ještě zůstalo mnoho lidí. K nim se připojovali nově příchozí se svými nemocnými a umírajícími. Chrámové nádvoří bylo brzy plné lidí a Ježíš jim opět sloužil.

Za nějakou dobu se kněží a přední muži odvážili vrátit do chrámu. Zmatek ustal a oni byli zvědavi, co bude Ježíš dělat dál. Mysleli si, že usedne na Davidův trůn. Tiše vcházeli do chrámu a slyšeli, jak muži, ženy i děti chválí Boha. To, co spatřili uvnitř, je úplně ohromilo. Nemocní byli uzdraveni, slepí viděli, hluší slyšeli a chromí poskakovali radostí. Nejvíce ze všech se těšily děti. Ježíš je uzdravoval, bral je do náručí a přijímal jejich polibky vděčnosti. Když potom učil lid, usínaly mu některé z nich na rukou. Děti jej s radostí chválily, provolávaly mu hosana, jak to slyšely předešlého dne, a vítězoslavně mávaly palmovými větvemi. V celém chrámu znělo jejich volání: „Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu.“ „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný.“ „Hosanna synu Davidovu!“ (Ž 118,26; Za 9,9; Mt 21,9)

Pro chrámové služebníky byly bezprostřední projevy radosti a štěstí urážkou. Chtěli je potlačit. Upozorňovali lid, že dupání dětí a hlasitý jásot znesvěcují Boží dům. Když však viděli, že lidé na jejich slova nedbají, obrátili se ke Kristu a řekli mu: „‘Slyšíš, co to říkají?’ Ježíš jim odpověděl: ‘Ovšem! Nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?’“ (Mt 21,16) Podle proroctví měl být Kristus prohlášen králem, a prorocké slovo se muselo splnit. Kněží a přední muži Izraele odmítli zvěstovat Boží slávu, proto si Bůh povolal jako své svědky děti. Kdyby byly i děti mlčely, zvěstovaly by Spasitelovu slávu chrámové sloupy.

Farizeové byli naprosto zmateni a vyvedeni z míry. Ježíš, kterého nemohli zastrašit, měl hlavní slovo. Zaujal postavení strážce chrámu. Nikdy předtím nejednal s tak královskou svrchovaností. Nikdy předtím neměla jeho slova a činy takovou váhu. V Jeruzalémě již vykonal mnoho zázraků, nikdy však nejednal tak důrazně a působivě. Kněží a přední muži si v přítomnosti lidu, který byl svědkem jeho obdivuhodných činů, nedovolili dát otevřeně najevo své nepřátelství. Jeho odpověď je sice ohromila a rozzuřila, ale ten den se už na nic nezmohli.

 

Léčka

Druhý den ráno velerada opět projednávala, jak proti Ježíši zakročit. Před třemi lety žádali, aby jim dokázal, že je Mesiáš. Od té doby vykonal po celé zemi mnoho zázraků. Uzdravil nemocné, zázračně nasytil tisíce lidí, chodil po vodě a slovem utišil rozbouřené moře. Opakovaně četl v lidských srdcích jako v otevřené knize. Vyháněl démony a křísil mrtvé. Přední muži měli důkazy o jeho mesiášství přímo před sebou. Žádné znamení moci už od něho nežádali, rozhodli se však přimět ho k nějakému tvrzení či prohlášení, na jehož základě by ho mohli odsoudit.

Vrátili se do chrámu, kde učil, a vyptávali se: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?“ Očekávali, že odpoví, že jeho moc je od Boha. Takové tvrzení byli připraveni popřít. Ježíš jim však položil otázku. Zdánlivě se týkala něčeho jiného, ale na jejich odpovědi závisela i jeho odpověď. Řekl: „Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ (Mt 21,23.25)

Kněží pochopili, že se z nepříjemné situace nedostanou ani pomocí lsti. Pokud odpoví, že Janův křest je z nebe, usvědčí je z nedůslednosti. Namítne: „Proč jste mu tedy neuvěřili? “ Jan svědčil o Kristu: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (J 1,29) Pokud uvěřili Janovu svědectví, nemohli popírat Kristovo mesiášství. Kdyby však řekli, co si opravdu myslí, že totiž Janovo poslání bylo ‘z lidí’, vzbudili by bouři nevole, protože lid věřil, že Jan byl prorokem.

Zástup s napětím sledoval, jak se rozhodnou. Kněží Janovo poslání navenek uznávali a lidé očekávali, že bez váhání potvrdí, že byl poslán od Boha. Kněží se však potají domluvili, že své smýšlení neprozradí. Pokrytecky prohlásili: „Nevíme.“ Kristus jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ (Mt 21,27)

Zákoníci, kněží i starší zmlkli. Nevěděli si rady. Zklamaně se mračili a už se neodvažovali klást Ježíši další otázky. Svou zbabělostí a nerozhodností se do značné míry připravili o úctu lidu. Ten vše pozoroval a měl z porážky těchto pyšných pokrytců radost.

Veškerá Kristova slova i všechny jeho skutky měly dalekosáhlý význam a jejich vliv se v ještě větším rozsahu projevil po jeho ukřižování a nanebevstoupení. Mnozí z těch, kdo s napětím čekali, jak rozhovor Ježíše s knězi dopadne, se nakonec stali jeho učedníky. Poprvé si je Ježíš získal svými slovy právě v onen vzpomínaný den. Na událost z chrámového nádvoří neměli nikdy zapomenout. Rozdíl mezi Ježíšem a veleknězem byl při jejich rozhovoru více než zřejmý. Povýšený chrámový hodnostář byl oblečen do drahého bohatě zdobeného roucha. Na hlavě měl třpytivou tiáru. Choval se důstojně, vlasy a dlouhé vousy měl protkané stříbrem. Svým zjevem vzbuzoval v přítomných úctu. Kristus, Majestát nebes, stál před jeho vznešeností bez jakékoli okázalosti či ozdoby. Na sobě měl obnošené roucho, byl bledý a v tváři se mu zračil smutek. Přesto z něho vyzařovala důstojnost a laskavost, pravý opak pýchy, nadutosti a zloby zapsané ve tváři velekněze. Mnozí lidé, kteří byli svědky Ježíšova jednání na chrámovém nádvoří a slyšeli jeho slova, jej tehdy přijali do svého srdce jako Božího proroka. Jakmile se však veřejné mínění obrátilo na jeho stranu, začali jej kněží ještě více nenávidět. Prozíravost, s jakou unikal jejich nástrahám, byla dalším důkazem jeho božství. Přilévala však také olej do ohně jejich hněvu.

 

Podobenství o dvou synech

Ve sporech s rabíny Kristus své protivníky nikdy úmyslně neponižoval. Neradoval se, když se dostali do úzkých. Měl pro ně důležité poučení. Zahanboval své nepřátele tím, že je nechal, aby se sami chytili do pasti, kterou mu připravili. Když přiznali, že o povaze Janova křtu nic nevědí, dali Ježíši příležitost, aby jim ukázal, jací ve skutečnosti jsou, a znovu je varoval.

Řekl: „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‘Synu, jdi dnes pracovat na vinici!’ On odpověděl: ‘Nechce se mi.’ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‘Ano, pane.’ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ (Mt 21,28-31)

Nečekaná otázka posluchače zaskočila. Byli zabráni do podobenství a bez váhání odpověděli: „Ten první!“ Ježíš se na ně upřeně zahleděl a s vážnou tváří přísně řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.“ (Mt 21,31.32)

Kněží a starší nemohli odpovědět jinak než správně. Kristus dosáhl toho, že vyslovili svůj názor a schválili jednání prvního syna. Ten představoval celníky, kterými farizeové opovrhovali a které nenáviděli. Celníci se chovali velmi nemravně. Přestupovali Boží zákon a žili v naprostém rozporu s Božími požadavky. Byli to nevděční hříšníci. Výzvu k práci na Boží vinici pohrdavě odmítali. Když však přišel Jan a učil lidi, že mají činit pokání a nechat se pokřtít, celníci přijímali jeho poselství a dávali se křtít.

Druhý syn byl obrazem vůdců židovského národa. Někteří farizeové činili pokání a přijali Janův křest, ale vůdcové nechtěli uznat, že Jana poslal Bůh. Jeho varování a výstrahy je nepřiměly k nápravě. „Zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od Jana.“ (L 7,30) Pohrdli jeho poselstvím. Stejně jako druhý syn řekl: „Ano, pane,“ a nešel, tvrdili kněží a přední muži, že jsou poslušní, ale ve skutečnosti Boha neposlouchali. Okázale předstírali zbožnost, prohlašovali, že zachovávají Boží zákon, ale opravdová poslušnost jim chyběla. Celníky odsuzovali a proklínali jako bezbožníky. Opovrhovaní publikáni však svou vírou i svými skutky předcházeli tyto samolibé muže do nebeského království. Farizeové sice dostali více světla, ale jejich zbožná slova byla v rozporu s jejich skutky.

 

Podobenství o vinici

Kněží a přední muži nechtěli tuto pravdu slyšet. Mlčeli, ale doufali, že Ježíš řekne ještě něco, co by mohli obrátit proti němu. Museli proto strpět i jeho další slova.

Kristus řekl: „Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. Znovu poslal jiné služebníky, a to více než předtím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: ‘Na mého syna budou mít přece ohled!’ Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: ‘To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví připadne nám!’ Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ (Mt 21,33-40)

Ježíš mluvil ke všem přítomným, ale na otázku mu odpověděli kněží a přední muži. „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“ (Mt 21,41) Zpočátku smysl podobenství nechápali. Najednou však poznali, že odsoudili sami sebe. Hospodář z podobenství představoval Boha, vinice židovský národ a zdi Boží zákon, který jej chránil. Strážní věž byla symbolem chrámu. Majitel vinice udělal pro dobrou úrodu vše, co bylo třeba. Řekl: „Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? “ (Iz 5,4) Bůh se o Izrael neúnavně staral. A stejně jako měli vinaři odevzdat majiteli vinice určitou část úrody, má Boží lid vzdávat Hospodinu čest životem, který je v souladu s jeho svatým povoláním. Ale tak jako vinaři zabíjeli služebníky, které k nim pán posílal pro ovoce, zabíjeli Židé proroky, kteří k nim z Božího pověření přicházeli a vyzývali je k pokání. Vraždili jednoho posla za druhým. Potud byl výklad podobenství zcela nepochybný a to, co následovalo, bylo rovněž více než zřejmé. V milovaném synovi, kterého pán vinice nakonec poslal k neposlušným vinařům, jehož chytili a zabili, viděli kněží a přední muži jasný obraz Ježíše a jeho blížícího se konce. V té době se už chystali Spasitele, kterého k nim Otec poslal jako poslední výzvu, zabít. Odplata, jež stihla nevděčné vinaře, představovala záhubu lidí, kteří osnovali Kristovu smrt.

 

Úhelný kámen

Spasitel na ně smutně hleděl a pokračoval: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: ‘Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích’? Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“ (Mt 21,42-44)

Židé toto proroctví často opakovali v synagogách a vztahovali je na očekávaného Mesiáše. Kristus byl úhelným kamenem židovského národa i celého plánu spasení. Židovští stavitelé, kněží a přední muži Izraele tento základní kámen právě odmítali. Spasitel je chtěl upozornit na nebezpečí, jaké jim hrozí, a proto obracel jejich pozornost k proroctvím. Všemi možnými způsoby se jim snažil vysvětlit, čeho se vlastně chtějí dopustit.

Kristova slova měla ještě další význam. Na otázku: „Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ chtěl od farizeů dostat právě takovou odpověď, jakou dostal. Chtěl, aby sami nad sebou vynesli rozsudek. Nedbali na jeho varování a nečinili pokání, tím zpečetili svůj osud. Spasitel si přál, aby pochopili, že na sebe sami přivolali záhubu. Chtěl jim ukázat, že Bůh jim jako národu spravedlivě odnímá jejich výsady a že nakonec může dojít nejen ke zničení chrámu a města, ale i k rozptýlení celého národa.

Posluchači varování pochopili. Kněží a starší však byli i přes rozsudek, který nad sebou vyřkli, připraveni naplnit slova: „To je dědic. Pojďte, zabijme ho.“ „Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů,“ protože ty byly na Ježíšově straně (Mt 21,38.46).

Když Kristus zmínil proroctví o zavrženém kameni, dotkl se skutečné události z dějin Izraele spojené se stavbou prvního chrámu. Proroctví se vztahovalo zejména na dobu prvního Kristova příchodu a mělo oslovit především Židy, ale je poučné i pro nás. Při stavbě Šalomounova chrámu se velké kameny určené na zdi a základy opracovávaly již v kamenolomu. Dělníci je potom jen přivezli na místo a stavěli na sebe podle plánu, žádnými nástroji je již neupravovali. Na stavbu základů tehdy přivezli jeden mimořádně velký kámen zvláštního tvaru. Řemeslníci však pro něj nenašli místo a odmítli jej. Byl jim jen k zlosti, ležel tam nevyužitý a překážel. Dlouho se jim k ničemu nehodil. Když potom stavitelé zakládali roh, nemohli najít kámen, který by byl dost velký, silný a měl vhodný tvar, aby zapadl do určeného místa a unesl tíhu, která na něm měla spočinout. Kdyby na toto důležité místo zvolili nevhodný kus, bezpečnost celé stavby by byla ohrožena. Museli najít kámen odolný vůči působení slunce, mrazu a deště. Již dříve vybrali několik kamenů, ale všechny se pod obrovskou tíhou a tlakem rozdrobily na kusy. Jiné nevydržely prudké změny povětrnostních podmínek. Nakonec si stavitelé všimli zavrženého kamene. Bez jediné trhliny odolával dlouhodobému působení větru, slunce a bouří. Stavitelé se rozhodli jej prověřit. Obstál téměř ve všem. Zbývala poslední zkouška. Pokud snese i silný tlak, použijí jej jako úhelný kámen. Vyzkoušeli jej a on vydržel. Přenesli ho tedy na určené místo a zjistili, že do něho přesně zapadá. Izajášovi bylo v prorockém vidění ukázáno, že tento kámen představuje Krista. Prorok napsal:

„Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte. Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se.“ (Iz 8,13-15) Izajáš z prorockého vidění o prvním Spasitelově příchodu poznal, že Kristus bude podroben zkouškám a těžkostem, jejichž symbolem bylo prověřování základního úhelného kamene Šalomounova chrámu. „Proto praví toto Panovník Hospodin: ‘Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.’“ (Iz 28,16)

Bůh ve své nekonečné moudrosti sám vybral základní kámen a sám jej položil. Nazval jej „základem nejpevnějším“. Celý svět na něho může složit svá břemena a své trápení, kámen vše vydrží. Lidstvo na něm může stavět s naprostou jistotou. Kristus je „kámen osvědčený“. Nikoho, kdo na něho spoléhá, nezklame. Obstál v každé zkoušce. Unesl tíhu viny Adama i jeho potomstva. Zvítězil nad mocnostmi zla. Nese břemena, která na něho vkládají všichni kající se hříšníci. V Kristu nalézá každé vinou zatížené srdce úlevu. On je „základ nejpevnější“. Všichni, kdo v něho doufají, jsou v bezpečí.

Izajášovo proroctví nazývá Krista základem nejpevnějším i kamenem úrazu. Apoštol Petr napsal pod vlivem Ducha svatého zcela jasně, pro koho je Kristus základním kamenem a pro koho skálou, o kterou klopýtá: „Vždyť jste ‘okusili, že Pán je dobrý!’ Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ‘vyvolený a vzácný’. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: ‘Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.’ Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to ‘kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným’, ale i ‘kamenem úrazu a skálou pádu’. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu.“ (1 Pt 2,3-8)

Pro věřící je Kristus pevným základem. Důvěřují mu a podřizují se mu, obrazně řečeno – padají na skálu a tříští se. Padnout na skálu a rozbít se znamená zříci se vlastní spravedlnosti a jít ke Kristu s pokorou dítěte, litovat svých hříchů a věřit v jeho odpouštějící lásku. Jen vírou a poslušností můžeme stavět na Kristu jako na svém základu.

Na tomto živém kameni mohou stavět jak Židé, tak i pohané. Kristus je jediným základem, na němž může naše stavba bezpečně spočinout. Je dost velký a silný na to, aby unesl tíhu celého světa i jeho břemen. Člověk, který je spojen s Kristem, živým kamenem, a staví na něm, se sám také stává živým kamenem.

Mnoho lidí se vlastními silami otesává, obrušuje a zkrášluje. „Živými kameny“ se však stát nemohou, protože nejsou spojeni s Kristem. Bez společenství s Ježíšem nemůže být nikdo spasen. Nebude-li v nás přebývat Kristus, nemůžeme odolat bouřím pokušení. Naše věčné bezpečí závisí na pevnosti základního kamene naší stavby. Mnozí lidé dnes stavějí na neověřených základech. Když potom přijdou deště, silné bouře či záplavy, jejich dům se zřítí, protože není postaven na Skále věčnosti, na úhelném kameni, Ježíši Kristu.

Pro lidi, kteří „přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu“, je Kristus skálou, o kterou klopýtají. Ale „kámen, který stavitelé zavrhli…, se stal kamenem úhelným“. Stejně jako zavržený kámen snášel i Kristus ve svém pozemském životě opovržení a urážky. „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi…, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.“ (Iz 53,3) Blížila se však doba, kdy měl být oslaven. „Ve svém zmrtvýchvstání“ bude „uveden do moci Božího Syna“ (Ř 1, 4). Při svém druhém příchodu se zjeví jako Pán nebe i země. Lidé, kteří se jej chystají ukřižovat, uznají jeho velikost. Zavržený kámen se před zraky celého vesmíru stane kamenem úhelným.

„Na koho on padne, toho rozdrtí.“ (Mt 21,44) Lid, který zavrhl Krista, se měl již brzy stát svědkem zkázy svého města i celého národa. Jeho sláva měla být zničena a rozmetána jako prach. Co bylo příčinou pádu Židů? Skála. Kdyby na ní byli stavěli, mohla být jejich záštitou. Byla to Boží dobrota, jíž pohrdali, spravedlnost, kterou odmítali, milosrdenství, které přehlíželi. Lidé se stavěli proti Bohu a to, co je mělo vést ke spasení, přispělo k jejich záhubě. Vše, co mělo podle Boží vůle sloužit k životu, vedlo k smrti. Ukřižováním Krista Židé rozhodli o zkáze Jeruzaléma. Krev prolitá na Golgotě se stala těžkým balvanem, který je strhl do časné i věčné záhuby. Tak tomu bude i v poslední veliký den, kdy na lidi, kteří odmítali Boží milost, dopadne Boží soud. Kristus, skála, o kterou klopýtali, se zjeví jako hora odplaty. Sláva vyzařující z jeho tváře bude pro spravedlivé životem, a pro bezbožné spalujícím ohněm. Hříšníci budou zničeni, protože odmítli Boží lásku a pohrdli jeho milostí.

Ježíš Židy mnohokrát varoval a na různých příkladech jim ukazoval, jaké následky pro ně bude mít zavržení Božího Syna. Stejnými slovy oslovuje v každé době všechny, kdo jej nechtějí přijmout za svého Vykupitele. Měli by si vzít k srdci veškerá jeho varování. Znesvěcený chrám, neposlušný syn, nepoctiví vinaři i přezíraví stavitelé se odrážejí v životě každého hříšníka. Nebude-li činit pokání, stihne jej stejný osud jako postavy z podobenství.