66. Léčky

Kněží a přední muži tiše vyslechli Kristovy ostré výtky. Nemohli je vyvrátit. Ještě více se však utvrdili v rozhodnutí zmocnit se jej, a proto k němu poslali zvědy, „kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu“ (L 20,20). Neposlali za ním starší farizeje, se kterými se Ježíš často setkával, ale horlivé a nadšené mladíky. Mysleli si totiž, že je Kristus nezná. Doprovázeli je i někteří herodiáni. Také oni měli vyslechnout Kristova slova, aby potom, až bude souzen, mohli proti němu svědčit. Farizeové a herodiáni byli úhlavními nepřáteli, nenávist ke Kristu je však tentokrát spojila.

 

O dani

Farizeové se stále rozčilovali, že na nich Římané vymáhají daně. Byli přesvědčeni, že placení těchto dávek je v rozporu s Božím zákonem. Jednou je napadlo, že otázka daní by mohla být dobrou léčkou pro Ježíše. Zvědové k němu přišli a předstírali, že upřímně touží znát své povinnosti. Ptali se: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ (L 20,21.22)

Slova „víme, že správně mluvíš a učíš“ mohla být obdivuhodným vyznáním, kdyby je ovšem mysleli upřímně. Bylo to pravdivé svědectví, ale zvědové je řekli jen proto, aby Ježíše oklamali. Farizeové dobře věděli, že Kristus mluví a učí pravdu, a podle svých vlastních slov budou souzeni.

Zvědové se domnívali, že se jim podařilo lstivý záměr skrýt. Ježíš však četl v jejich srdci jako v otevřené knize a jejich pokrytectví prohlédl. Řekl: „Co mě pokoušíte?“ Ukázal, že zná jejich skrytý úmysl, a dal jim tak znamení, které nežádali. Ještě více je zmátl, když dodal: „Ukažte mi denár!“ Přinesli mu jej a on se zeptal: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Ježíš ukázal na slova vyražená na minci a řekl: „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Mk 12,15-17)

Zvědové si mysleli, že Ježíš na otázku odpoví zcela jednoznačně, buď tak, či onak. Kdyby řekl, že dávat císaři daň je nezákonné, ohlásili by to římským úřadům, a ty by Ježíše zatkly za podněcování vzpoury. V případě, že by placení daní prohlásil za zákonné, obvinili by jej před lidem, že se staví proti Božímu zákonu. Najednou si však nevěděli rady, cítili, že jsou poraženi. Ježíš jim jejich plány překazil. K jeho stručné a jasné odpovědi neměli co dodat.

Ježíš nemluvil nijak vyhýbavě, odpověděl na otázku přímo a otevřeně. V ruce držel minci, na níž bylo vyraženo císařovo jméno i jeho podoba. Prohlásil, že žijí-li pod ochranou římské moci, musí ji podporovat tak, jak žádá, pokud to není v rozporu s jejich povinností vůči Bohu. Měli se pokojně podřizovat zákonům země, ale především měli v každé době zachovat věrnost Bohu.

Spasitelova slova: „Co je Boží, odevzdejte Bohu“ byla pro pletichářské Židy ostrou výtkou. Kdyby byli věrně plnili své povinnosti vůči Bohu, nebyli by poraženým národem a nemuseli by se podřizovat cizí moci. Nad Jeruzalémem by nevlála římská vlajka, v jeho branách by nestála římská stráž a v jeho hradbách by nevládl římský správce. Židovský národ platil za to, že nebyl vždy věrný Bohu.

Když farizeové vyslechli Kristovu odpověď, „podivili se, nechali ho a odešli“ (Mt 22,22). Ježíš jim vytkl jejich pokrytectví a domýšlivost a vyřkl přitom jednu velmi důležitou zásadu. Jasně vymezil povinnosti, které má člověk vůči světské vládě, i jeho povinnosti vůči Bohu. Mnoho lidí tuto spornou otázku konečně pochopilo a od té doby se ve svém životě řídili Ježíšovou zásadou. Mnozí sice odešli nespokojeni, ale viděli, že otázka byla jasně vysvětlena a obdivovali Ježíšovu prozíravost.

 

Saduceové a jejich otázky

Jakmile Spasitel umlčel farizeje, přišli se svými lstivými otázkami saduceové. Mezi oběma skupinami panovalo silné nepřátelství. Farizeové se přísně drželi tradice. Důsledně zachovávali vnější obřady, horlivě se očišťovali, postili, dlouze se modlili a okázale dávali almužny. Kristus však řekl, že jejich lidská nařízení znevažují Boží zákon. Farizeové byli jako celek zaslepení a pokrytečtí. Našli se však mezi nimi i upřímně zbožní lidé, kteří přijali Kristovo učení a stali se jeho učedníky. Saduceové odmítali farizejské tradice. Tvrdili, že se více drží Písma a považují jej za základní pravidlo života. Ve skutečnosti to však byli pochybovační materialisté.

Saduceové popírali existenci andělů a nevěřili ve vzkříšení mrtvých ani v příští život s jeho odměnami či tresty. Ve všech těchto otázkách se s farizeji rozcházeli. Hlavním předmětem jejich sporu však vždy zůstávalo vzkříšení. Farizeové pevně věřili ve vzkříšení, ale v rozpravách o budoucnosti je saduceové přiváděli do úzkých. Smrt pro ně byla nepochopitelným tajemstvím. Jejich neschopnost vyvrátit námitky saduceů obě strany popouzela. Vzájemná výměna názorů většinou vyústila v ostrou hádku, která propast mezi nimi ještě prohlubovala.

Saduceů bylo mnohem méně než farizeů a neměli na lid takový vliv. Mnozí z nich však byli bohatí a požívali všech výhod, které majetek člověku nabízí. Patřili k nim především kněží, z jejichž řad se obvykle volil velekněz. Podmínkou jeho ustavení však byl slib, že nebude veřejně prosazovat své skeptické názory. Početní převaha a oblíbenost farizeů nutila saduceje, pokud zastávali nějaký kněžský úřad, aby alespoň navenek uznávali jejich učení. Ale sama skutečnost, že mohli zaujímat takové postavení, dodávala jejich bludným názorům váhu.

Saduceové odmítali Ježíšovo učení. Nechtěli připustit, že by se Duch svatý, který v Ježíši působil, mohl projevovat takovým způsobem. Navíc bylo Ježíšovo učení o Bohu a budoucím životě v naprostém rozporu s jejich představami. Věřili, že Bůh je jedinou člověku nadřazenou bytostí, ale tvrdili, že všemocná prozřetelnost a božská předvídavost by člověka zbavovaly svobodné vůle a stavěly by jej do poníženého postavení otroka. Byli přesvědčeni, že Bůh stvořil člověka a ponechal jej jeho vlastnímu rozhodování bez závislosti na nějakém vyšším vlivu. Věřili, že člověk může svobodně utvářet svůj život i světové události a že má svůj osud ve svých rukou. Popírali, že by Duch svatý působil prostřednictvím lidí či přírody. Přesto zastávali názor, že se člověk může správným využíváním svých přirozených schopností povznést, dosáhnout vyššího poznání a že zachováváním přísných požadavků a odříkáním se může očistit.

Jejich představy o Bohu ovlivňovaly i jejich povahu. Bůh podle jejich mínění neměl o člověka žádný zájem, a proto se ani oni jeden o druhého nestarali a vzájemné společenství nepěstovali. Popírali vliv Ducha svatého na lidské jednání, a proto jeho moc v jejich životech chyběla. Stejně jako ostatní Židé chvástali se i saduceové tím, že patří k potomkům Abrahama a že přísně dodržují požadavky zákona. Skutečný duch zákona i Abrahamova víra a dobrota jim však chyběly. Měli v sobě málo lásky. Věřili, že každý člověk si může zajistit vše, co v životě potřebuje. Bída a utrpení druhých se jich nijak nedotýkaly. Žili sami pro sebe.

Kristus svými slovy i činy svědčil o Boží moci, která se projevuje nadpřirozeným způsobem, o budoucím životě a o Bohu jako Otci lidí, který má vždy na mysli jejich skutečné zájmy. Jeho dobrota a láska zjevovala působení Boží moci a byla výčitkou sobecké výlučnosti saduceů. Ježíš učil, že Bůh působí svým svatým Duchem na srdce člověka pro jeho dobro na zemi i na věčnosti. Ukazoval, jak mylné je chtít lidskými silami změnit povahu. Takové dílo může vykonat jedině Boží Duch.

Saduceové byli odhodláni jeho učení zpochybnit. Snažili se vyvolat s Ježíšem spor. Doufali, že i kdyby snad nedosáhli jeho odsouzení, podaří se jim ho alespoň znevážit. Rozhodli se nastolit otázku vzkříšení. Bude-li s nimi souhlasit, urazí farizeje. Nebude-li s nimi souhlasit, mohou jeho učení veřejně zesměšnit.

Saduceové tvrdili, že pokud se má nesmrtelné tělo skládat ze stejných částic hmoty jako tělo smrtelné, musí být po zmrtvýchvstání opět z masa a kostí a život, který byl na zemi přerušen, musí pokračovat v nebi. Na věčnosti by tedy potom pokračovaly pozemské svazky, manželé by opět žili spolu, muži by se ženili a ženy vdávaly a všechno by pokračovalo tak jako před smrtí, včetně lidských slabostí a vášní.

Odpovědí na jejich otázky Ježíš poodhalil tajemství budoucnosti. „Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.“ (Mt 22,30) Ukázal, že se saduceové ve své víře mýlí a vycházejí ze špatných předpokladů. „Mýlíte se,“ řekl jim, „neznáte Písma ani moc Boží.“ (Mt 22,29) Neobviňoval je jako farizeje z pokrytectví, ale z toho, že věří bludům.

Saduceové si o sobě mysleli, že se drží Písma více než všichni ostatní. Ježíš jim však ukázal, že jeho skutečný význam vlastně ani neznají. Písmo je možné pochopit jen tehdy, když se člověk nechá osvítit Duchem svatým. Ježíš prohlásil, že neznalost Písma a Boží moci jim zatemnila mysl a vnesla zmatek do jejich víry. Chtěli obsáhnout Boží tajemství svým omezeným rozumem. Kristus je vybízel, aby se otevřeli svatým pravdám, které by jejich chápání rozšířily a prohloubily. Tisíce lidí ztrácejí víru, protože nejsou schopni pochopit Boží tajemství. Neumějí vysvětlit podivuhodné působení Boží moci. Odmítají proto její projevy a přisuzují je přírodním silám, kterým však také nerozumějí. Jediným klíčem k pochopení tajemství, která nás obklopují, je uznat, že nade vším stojí Boží přítomnost a moc. Lidé potřebují poznat Boha jako Stvořitele vesmíru, který vše řídí a uskutečňuje. Potřebují lépe znát jeho povahu a tajemství jeho působení.

Kristus vysvětlil svým posluchačům, že kdyby nebylo zmrtvýchvstání, nemělo by Písmo, kterému věří, žádný smysl. Řekl: „A pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám Bůh pravil: ‘Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?’ On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých.“ (Mt 22,31.32) Pro Boha je skutečné i to, co se dosud neuskutečnilo. Od počátku vidí konec, zná výsledek svého zatím nedokonaného díla. Všichni spravedliví mrtví, od Adama až k poslednímu svatému, který zemře, uslyší hlas Božího Syna a vstanou z hrobu k věčnému životu. Bůh bude jejich Bohem a oni budou jeho lidem. Budou si navzájem blízcí a bude mezi nimi panovat láska. Takový je Boží záměr, a přestože se ještě neuskutečnil, Bůh jej vidí jako skutečnost. Mrtví jsou pro něho živí.

Těmito slovy Kristus saduceje umlčel. Neměli k nim co dodat. Nenašli jediné slovo, které by mohli využít k jeho odsouzení. Nezískali nic než opovržení lidu.

 

Nejdůležitější přikázání

Farizeové se však ještě nevzdali. Stále doufali, že se jim podaří přimět Krista k výroku, který by mohli proti němu použít. Přesvědčili jednoho učeného zákoníka, aby se zeptal Ježíše, které z deseti přikázání zákona je nejdůležitější.

První čtyři přikázání vymezují povinnosti člověka vůči Stvořiteli a farizeové je považovali za významnější než zbývajících šest, v nichž jsou shrnuty povinnosti k bližním. Pravá zbožnost se potom z jejich života vytrácela. Ježíš lid na tento nedostatek upozorňoval a učil, jak je důležité konat dobré skutky, protože strom se pozná podle ovoce, jaké nese. Obviňovali jej tedy, že posledních šest přikázání vyzdvihuje nad první čtyři.

Zákoník přistoupil k Ježíši a přímo se ho zeptal: „Které přikázání je první ze všech?“ Kristova odpověď byla jasná a přesvědčivá: „První je toto: ‘Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!’“ (Mk 12,29.30) Druhé přikázání vychází z prvního a velmi se mu podobá: „‘Miluj svého bližního jako sám sebe!’ Většího přikázání nad tato dvě není.“ (Mk 12,31) „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,40)

První čtyři přikázání jsou shrnuta do jedné stěžejní zásady: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce.“ Dalších šest vystihují slova: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ Podstatou obou těchto příkazů je zákon lásky. Není možné první zachovávat a druhé přestupovat a naopak. Dáme-li ve svém srdci Boha na první místo, budeme mít správný vztah i ke svému bližnímu. Budeme jej mít rádi jako sami sebe. Jedině tehdy, když budeme nade vše milovat Boha, budeme schopni milovat i svého bližního.

Celé Desatero je možno vyjádřit příkazem lásky k Bohu a k člověku a ani jedno přikázání nemůže být přestoupeno, aniž by se neporušila tato zásada. Kristus učil své posluchače, že Boží zákon není souhrnem jednotlivých na sobě nezávislých nařízení, z nichž jedna jsou důležitější než druhá, a proto snad některá mohou být beztrestně přehlížena. Představoval všechna přikázání, první čtyři i dalších šest, jako jeden Boží celek. Učil, že láska k Bohu se projeví v poslušnosti všech jeho přikázání.

Zákoník, který Ježíši otázku položil, znal zákon velmi dobře a Spasitelova odpověď jej překvapila. Nečekal, že prokáže tak zevrubnou a dokonalou znalost Písma. Kristus mu pomohl lépe pochopit podstatu svatých přikázání. V přítomnosti kněží a předních mužů otevřeně uznal, že Ježíšův výklad zákona je správný, a dodal:

„Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary.“ (Mk 12, 32.33)

Moudrost Kristovy odpovědi zákoníka přesvědčila. Uvědomoval si, že jeho náboženství staví spíše na vnějších obřadech než na vnitřní zbožnosti. Do jisté míry cítil i marnost pouhých obřadních obětí a bezduchého prolévání krve za hřích.

Pochopil, že láska k Bohu a poslušnost stejně jako nesobecký vztah k bližnímu má mnohem větší cenu než celý obřadní systém. Svou ochotou uznat správnost Kristova výkladu i jasnou a rozhodnou odpovědí před zraky lidu se zákoník výrazně lišil od kněží a starších. Ježíš se nad čestným mužem, který se odvážil vyslovit své přesvědčení tváří v tvář hněvu kněží a hrozbám předních mužů, smiloval. „Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: ‘Nejsi daleko od Božího království.’“ (Mk 12,34)

Zákoník se přiblížil Božímu království, protože pochopil, že Bůh má raději spravedlivé skutky než zápalné či jiné oběti. Potřeboval ještě poznat Kristovu božskou povahu a vírou v něho přijmout moc, aby mohl skutky spravedlnosti konat. Obřadní služba neměla bez živé víry v Krista žádný smysl. Dokonce i mravní zákon ztrácí svůj význam, pokud není chápán ve vztahu ke Spasiteli. Kristus opakovaně zdůrazňoval, že Otcův zákon znamená mnohem víc než pouhé příkazy. Zákon je ztělesněním stejné zásady, kterou zjevuje evangelium. Zákon vymezuje člověku jeho povinnost a ukazuje mu jeho vinu. Člověk musí u Krista hledat odpuštění a sílu k tomu, aby mohl podle zákona žít.

 

Syn Davidův

Když Ježíš odpovídal zákoníkovi, shromáždili se k němu farizeové a on se jich zeptal: „Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?“ (Mt 22,42) Tou otázkou chtěl zkoušet jejich víru v Mesiáše. Chtěl, aby řekli, zda jej považují jen za člověka, nebo za Božího Syna. Celý sbor hlasů svorně odpověděl: „Davidův.“ Tak se hovořilo o Mesiáši v proroctví. Když Ježíš zjevoval své božství v mocných činech, když uzdravoval nemocné a křísil mrtvé, lidé se ptali: „Není to Syn Davidův?“ (Mt 12,23) Syrofenická žena, slepý Bartimeus a mnoho dalších k němu volalo o pomoc: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!“ (Mt 15,22) Když vjížděl do Jeruzaléma, lidé jej radostně vítali: „Hosanna synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“ (Mt 21,9) I děti v chrámu s radostí opakovaly tato slova. Avšak mnozí z těch, kdo nazývali Ježíše synem Davidovým, neuznávali jeho božství. Nepochopili, že Davidův syn je i Božím Synem.

Když lidé odpověděli, že Kristus je Davidovým synem, Ježíš řekl: „‘Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy. Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?’ A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.“ (Mt 22, 43-46)