67. Naposledy v chrámu

Ježíš učil v chrámu poslední den. Byl středem pozornosti všech, kdo se v Jeruzalémě shromáždili. Lidé se tísnili v chrámových nádvořích a sledovali spor, který tam právě probíhal. Dychtivě poslouchali a snažili se zachytit každé Ježíšovo slovo. Něco takového svět dosud nezažil. Stanuli proti sobě mladý Galilejec bez nejmenšího náznaku pozemské slávy či královské hodnosti a kněží v bohatě zdobených oděvech, přední muži v slavnostním oblečení s odznaky, vypovídajícími o jejich vysokém postavení, a zákoníci se svitky, na něž se tak často odvolávali.

Ježíš byl naprosto klidný, stál před nimi s důstojností krále. Obdařený nebeskou mocí upřeně hleděl na své protivníky, kteří odmítali jeho učení, pohrdali jím a usilovali mu o život. Mnohokrát se již pokusili jej napadnout, ale jejich plány vlákat ho do pasti a odsoudit vždy ztroskotaly. Ježíš odrážel jeden útok za druhým. Proti zaslepenosti a bludům farizeů a kněží stavěl čistou a jasnou pravdu. Odhalil jejich pravou tvář a důrazně je varoval před odplatou, která je stihne, pokud se neodvrátí od svých zlých skutků. Měl však před sebou ještě jeden úkol. Musel dokončit své poslání.

Zájem lidí o Krista a jeho dílo neustále rostl. Jeho učení je přitahovalo, ale zároveň i mátlo. Vážili si kněží a rabínů pro jejich vzdělanost a očividnou zbožnost. V náboženských záležitostech se jim vždy poslušně podřizovali. Najednou viděli, že jejich vůdcové se snaží Ježíše znevážit. Jeho moc a poznání byly však s každým jejich útokem ještě zřetelnější. V zamračených tvářích kněží a starších viděli zklamání a rozpaky. Divili se, proč přední muži nechtějí v Ježíše uvěřit, když jeho učení je tak jasné a srozumitelné. Sami ale nevěděli, jak se rozhodnout. S úzkostí napjatě sledovali každý pohyb mužů, jejichž radami se až dosud vždy řídili.

Kristus vyprávěl svá podobenství jednak proto, aby varoval vůdce židovského národa, a také proto, aby je slyšel lid, který byl ochoten nechat se poučit. Bylo však třeba promluvit ještě jasněji. Lidé byli v zajetí úcty k tradicím a slepé víry ve zkažené kněze. Kristus musel tato pouta rozlomit. Musel odhalit skutečnou povahu kněží, předních mužů a farizeů.

 

Varování před farizeji a zákoníky

Řekl: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ (Mt 23,2.3) Zákoníci a farizeové tvrdili, že jim Hospodin udělil božskou moc podobně jako Mojžíšovi. Tvrdili, že jako vykladači zákona a soudci lidu stojí na jeho místě. Vyžadovali proto od lidí bezmeznou úctu a poslušnost. Ježíš nabádal učedníky, aby dělali to, co je rabíni podle zákona učí, ale aby se neřídili jejich příkladem. Oni sami totiž podle svého učení nežili.

Učili dokonce i věci, které byly v rozporu s Písmem. Ježíš řekl: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.“ (Mt 23,4) Farizeové totiž vydávali mnoho předpisů, které vycházely z tradice a nesmyslně omezovaly osobní svobodu. Určité části zákona vykládali tak, aby mohli lidu uložit další povinnosti. Sami je podle okolností buď tajně zanedbávali, nebo tvrdili, že jsou od nich osvobozeni.

Neustále okázale předváděli svoji zbožnost. Nic nebylo tak svaté, aby jim k tomuto účelu nemohlo posloužit. Když Bůh hovořil s Mojžíšem o svých přikázáních, řekl: „Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima.“ (Dt 6,8) Tato slova mají hluboký význam. Pokud člověk přemýšlí o Božím slově a žije podle něho, mění se k lepšímu. Zásady Božího zákona se projevují ve spravedlivém a láskyplném jednání. To je ono znamení na rukou. Člověk se nenechá svést k podvodu, úplatkářství ani jiné nepravosti. Jeho ruce konají skutky milosrdenství a lásky. V očích upřených k ušlechtilému cíli se zračí čistota a upřímnost. Spravedlnost toho, kdo miluje a ctí Boží slovo, lze vyčíst i z jeho tváře. Židé v Kristově době to však nepochopili. Příkaz, který dal Bůh Mojžíšovi, si vyložili tak, že mají nosit přikázání Písma na sobě. Vypsali si je na pergamenové pásy a okázale si je ovazovali kolem hlavy a zápěstí. Tím se jim však Boží zákon do srdce ani mysli nevryl. Nosili pergameny jen jako vnější znamení, aby na sebe upoutali pozornost. Chtěli budit dojem zbožnosti a získat úctu lidu. Ježíš zasadil této nesmyslné přetvářce tvrdou ránu:

„Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ‘Mistře’. Vy však si nedávejte říkat ‘Mistře’: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‘Otec’: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‘Učiteli’: váš učitel je jeden, Kristus.“ (Mt 23,5-10) Spasitel odhalil jejich sobeckou ctižádost, usilovnou snahu získat moc a postavení i předstíranou pokoru, kterou chtěli zakrýt svoji chamtivost a závist. Při slavnostních příležitostech bývalo zvykem přidělovat hostům místa podle jejich postavení. Lidé, kteří seděli na nejčestnějších místech, byli středem pozornosti a byla jim věnována zvláštní péče. Právě o takové pocty farizeové usilovali a Ježíš jim to vytýkal.

Odsuzoval také jejich marnivou touhu po tom, aby jim lidé říkali ‘Mistře’ nebo ‘Rabbi’. Zdůrazňoval, že takové oslovení nenáleží lidem, ale Kristu. Kněží, zákoníci, přední muži, vykladači a strážci zákona byli přece bratry, dětmi jediného Otce. Ježíš nabádal lid, aby žádnému člověku nevzdával svým oslovením takovou poctu, která by naznačovala, že je pánem jejich svědomí či víry.

Co by asi řekl Kristus, kdyby žil na zemi v dnešní době vedle všech „velebných pánů“ a „důstojných otců“? Nezopakoval by svá slova: „Ani si nedávejte říkat ‘Učiteli’: váš učitel je jeden, Kristus“? Písmo říká o Bohu: „Svaté, bázeň budící je jeho jméno.“ (Ž 111,9) Komu z lidí by náleželo takové označení? Kdo z lidí je tak moudrý a spravedlivý? Lidé, kteří se nechávají uctivě oslovovat, často velmi zkresleně představují Boží jméno a Boží povahu! Pod honosným rouchem vysokého a svatého úřadu se často skrývá světská ctižádost, panovačnost a nejhanebnější hříchy. Spasitel pokračoval:

„Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Mt 23,11.12) Kristus opakovaně učil, že měřítkem skutečné velikosti je mravnost. V očích nebes je veliký ten, kdo žije pro dobro bližních a koná skutky lásky a milosrdenství. Sám Kristus, Král slávy, sloužil padlému lidstvu.

Ježíš řekl: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ (Mt 23,13) Kněží a zákoníci překrucovali Písmo a zatemňovali mysl lidí, kteří by jinak poznali Kristovo království a pochopili duchovní život, jenž je základem skutečné svatosti.

„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Vyjídáte domy vdov pod záminkou dlouhých modliteb; proto vás postihne tím přísnější soud.“ (Mt 23,14) Farizeové měli na lid velký vliv a využívali jej pro své vlastní zájmy. Získávali si důvěru zbožných vdov a přesvědčovali je, že je jejich povinností věnovat majetek na náboženské účely. Začali rozhodovat o jejich penězích a vychytralými úskoky je využívali ve svůj vlastní prospěch. Svoji nepoctivost zakrývali dlouhými modlitbami na veřejnosti a okázalou zbožností. Kristus řekl, že pro toto pokrytectví na ně dopadne těžší soud.

Stejná výtka platí i v dnešní době pro všechny, kdo dávají přehnaně najevo svou zbožnost, a přitom jsou plni sobectví a lakoty. Na čas se jim sice daří klamat své bližní a zakrývat sobectví a hrabivost zdáním čistoty, Boha však oklamat nemohou. On zná všechny naše pohnutky a každého bude soudit podle jeho skutků. Kristus nelítostně odsuzoval zlořády, ale velmi pečlivě dbal na to, aby nijak nesnižoval povinnosti, které člověk má. Odsuzoval sobecké vydírání vdov a zneužívání jejich darů. Zároveň však pochválil vdovu, která přinesla svůj příspěvek do Boží pokladnice. Bůh žehná dárcům i tehdy, když jiní jejich dary zneužívají, a nic mu v tom nemůže zabránit.

 

Dar chudé vdovy

Ježíš stál na nádvoří a pozoroval lidi, kteří přicházeli k pokladnicím. Bohatí často přinášeli velké částky a okázale je vhazovali do schránek. Ježíš se na ně smutně díval a nic na jejich štědré dary neříkal. Náhle se jeho tvář rozzářila. Spatřil, jak se k pokladnicím nesměle blíží chudá vdova. Jako by se bála, aby si jí nikdo nevšiml. Když viděla bohaté, jak tam nadutě vhazují své dary, zaváhala a téměř se ani neodvažovala jít dál. Přesto však toužila dát na Boží dílo, které milovala, alespoň to málo, co měla. Rozevřela dlaň a podívala se na svůj dar. Ve srovnání s příspěvky, které přinášeli lidé kolem ní, to nebylo téměř nic, ale bylo to všechno, co měla. Ve vhodnou chvíli rychle vhodila do schránky své dva peníze a spěchala pryč. Vtom si všimla, že se na ni Ježíš upřeně dívá.

Spasitel k sobě zavolal učedníky a upozornil je na chudou vdovu. Potom zaslechla pochvalná slova: „Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní.“ (L 21,3) Oči se jí zalily slzami radosti. Poznala, že Ježíš její čin pochopil a ocenil. Mnozí by jí poradili, aby si svůj nepatrný dar nechala pro své potřeby. Vždyť mezi tolika štědrými dary se v rukou blahobytných kněží úplně ztratí. Ježíš jí však rozuměl. Věřila, že službu v chrámu ustanovil sám Bůh, a proto dala na její podporu vše, co měla. Udělala, co mohla, a lidé si navždy budou připomínat její štědrost. Ona se ze svého činu bude moci radovat i na věčnosti. S darem dala i celé své srdce. Jeho hodnota nespočívala v ceně mincí, ale ve velikosti její lásky k Bohu a v zájmu o Boží dílo, které ji k činu vedly.

Ježíš o chudé vdově řekl: „Dala víc než všichni ostatní.“ (Mk 12,43) Bohatí dávali ze svého nadbytku, často proto, aby je lidé viděli a vážili si jich. Dávali veliké dary, ale nemuseli pro ně obětovat nic ze svého pohodlí či přepychu. Nemuseli se ničeho vzdát, a proto se jejich dary nemohou srovnávat s darem chudé vdovy.

Povaha našich skutků závisí na pohnutce. Ta rozhoduje o tom, zda je náš čin hodný opovržení či zda je projevem mravní síly. Pro Boha nemá největší cenu to, co všichni vidí a obdivují. Často si mnohem více váží lidí, kteří s radostí plní nepatrné povinnosti a neokázale přinášejí skromné, v očích jiných snad i nicotné, oběti. Srdce naplněné vírou a láskou je Bohu milejší než nejdražší dary. Chudá vdova obětovala prostředky na živobytí, vzdala se jídla, aby mohla svými dvěma mincemi přispět na dílo, které milovala. Učinila tak ve víře, že nebeský Otec na ni v její veliké bídě nezapomene. Spasitel ji za její nezištnost a oddanost pochválil.

I chudí lidé často chtějí projevit Bohu vděčnost za jeho milost a pravdu. Chtějí se připojit k bohatším bratrům a sestrám a přispět na Boží dílo. Nikdy bychom jim v tom neměli bránit. Ať vloží své peníze do nebeské pokladny. I zdánlivě nepatrná částka darovaná z lásky k Bohu se stává požehnaným darem, vzácnou obětí, kterou Bůh s radostí přijímá a posvěcuje.

Ježíš o vdově řekl, že „dala víc než všichni ostatní“. A měl úplnou pravdu, nejen pokud šlo o její pohnutky, ale i z hlediska důsledků jejího činu. Ty „dvě drobné mince, dohromady čtyrák“ (Mk 12,42) přinesly do Boží pokladnice mnohem víc peněz než dary bohatých Židů. Vliv, kterým tento skromný dar dodnes působí, můžeme přirovnat k řece. Na počátku, u pramene, je tenká, ale časem se rozšiřuje a prohlubuje. Dar chudé vdovy mnoha různými způsoby pomáhá chudým a přispívá k šíření evangelia. Její příkladná obětavost stále znovu a znovu působí na tisíce lidí ve všech zemích a v každé době. Je výzvou bohatým i chudým a jejich oběti zvyšují hodnotu jejího daru. Bůh dar chudé vdovy požehnal. Její oběť přináší své ovoce i v dnešní době. Stejně je tomu s každým darem a každým činem vykonaným k Boží slávě z upřímné touhy. Takové oběti se Bohu líbí. Přispívají k šíření dobra v míře, jakou si ani nedovedeme představit.

 

Náměty k přemýšlení

Spasitel pokračoval ve své řeči a vytýkal farizeům a zákoníkům: „Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: ‘Kdo by přísahal při chrámu, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při chrámovém zlatu, je vázán.’ Blázni a slepci, co je větší: zlato nebo chrám, který to zlato posvěcuje? Nebo: ‘Kdo by přísahal při oltáři, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při oběti na něm, je vázán.’ Slepci, co je větší: oběť nebo oltář, který tu oběť posvěcuje? “ (Mt 23,16-19) Kněží vykládali Boží požadavky podle svých zkreslených a omezených představ. Troufali si rozlišovat hříchy podle závažnosti. Některé se jim jevily jako lehká přestoupení a přehlíželi je, jiné, někdy snad i méně významné, považovali za neodpustitelné. Za peníze osvobozovali lidi od slibů, kterými se zavázali. Za vysoké částky často zavírali oči i nad těžkými zločiny. Na druhé straně však zároveň vynášeli přísné rozsudky nad drobnými přestupky.

„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“ (Mt 23,23) Ježíš zde znovu odsuzuje zneužívání svaté povinnosti. Samu povinnost ovšem neruší. Odevzdávání desátků ustanovil Bůh a lidé toto nařízení dodržovali od nejstarších dob. Abraham, otec věrných, platil desátky ze všeho, co měl. Vůdcové židovského národa uznávali platnost povinnosti odevzdávat desátky, a to bylo správné. Nedovolili však lidem, aby je platili z vlastního přesvědčení. Pro každý případ stanovili přísná pravidla. Požadavky byly nakonec tak složité, že je ani nebylo možné plnit. Člověk si nikdy nebyl jist, zda jim zcela vyhověl. Bůh vydal rozumná a spravedlivá nařízení, ale kněží a rabíni z nich udělali těžká břemena.

Všechna Boží ustanovení mají svůj význam. Kristus uznával povinnost platit desátky, ale poukazoval na to, že není možné pro jednu povinnost zanedbávat jiné. Farizeové velice pečlivě odváděli desátky ze zahradních bylin, jako je máta, anýz a routa. To je nic nestálo a lidé jejich důslednost a svatost obdivovali. Jejich nesmyslná omezení však lidi zároveň nadměrně zatěžovala a narušovala úctu ke svatým Božím nařízením. Zaměstnávala mysl malichernostmi a odváděla pozornost od životně důležitých pravd. Mnohem podstatnější otázky zákona, spravedlnosti, milosti a pravdy byly opomíjeny. Kristus řekl: „Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“ (Mt 23,23)

Rabíni podobným způsobem překrucovali i jiné zákony. Nařízení, která dal Bůh Izraelcům prostřednictvím Mojžíše, zakazovala jíst vše, co bylo nečisté. Nesmělo se jíst maso vepřů a ještě některých dalších zvířat, pravděpodobně proto, aby si lidé neznečišťovali krev a nezkracovali život. Farizeům však tato Boží ustanovení nestačila. Zacházeli do neopodstatněných krajností. Nutili lidi, aby cedili všechnu používanou vodu, aby v ní nebyl ani ten nejmenší hmyz, který by mohl patřit mezi nečisté živočichy. Ježíš stavěl tyto malicherné požadavky do protikladu se závažností jejich skutečných hříchů. Řekl: „Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ (Mt 23,24)

„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.“ (Mt 23,27) Stejně jako obílený a vyzdobený hrob skrýval rozkládající se ostatky, zakrývala vnější svatost kněží a předních mužů jejich nepravost. Ježíš pokračoval: „Běda vám zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‘Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.’ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky.“ (Mt 23,29-31) Židé chtěli dát najevo svoji úctu k mrtvým prorokům, a proto horlivě zdobili jejich hroby. Neřídili se však jejich učením a nedbali na jejich varování.

V Kristově době věnovali lidé hrobům přehnanou pozornost a na jejich výzdobu vynakládali obrovské částky. V Božích očích to bylo modlářství. Nepatřičným uctíváním mrtvých dávali najevo, že láska k Bohu není v jejich životě na prvním místě a že své bližní nemilují jako sami sebe. Toto modlářství do značné míry přetrvává i v dnešní době. Mnozí zanedbávají vdovy a sirotky, nemocné a chudé, jen aby mohli mrtvým postavit nákladné pomníky. Věnují tomu čas, peníze i značné úsilí, zatímco povinnosti k živým, které jim uložil Kristus, zanedbávají.

Farizeové stavěli hrobky prorokům, zdobili jejich náhrobky a říkali si: Kdybychom my žili v době našich otců, nebyli bychom s nimi prolévali krev Božích služebníků. Zároveň však usilovali o život Božímu Synu. Měli bychom si z toho vzít poučení. Je třeba si uvědomit, jak satanova moc působí na lidskou mysl a jak ji odvrací od světla pravdy. Mnoho lidí jde ve stopách farizeů. Uctívají mrtvé, kteří zemřeli pro svoji víru. Diví se zaslepenosti Židů, nechápou, jak mohli zavrhnout Krista. Prohlašují: Kdybychom my žili v Ježíšově době, s radostí bychom přijali jeho učení. Nikdy bychom se nepřidali k těm, kdo Spasitele odmítli. Když však poslušnost Bohu vyžaduje sebezapření a pokoru, skrývají své přesvědčení a poslušnost odmítají. Projevují se stejně jako farizeové, které Kristus odsuzoval.

 

Tragická zatvrzelost

Židé si téměř ani neuvědomovali tíhu odpovědnosti, kterou na sebe odmítáním Krista brali. Od chvíle, kdy byla prolita první nevinná krev, když Kain zabil spravedlivého Ábela, opakovala se tatáž historie a provinění narůstalo. Proroci v každé době pozvedali své hlasy proti hříchům králů, vládců i lidu. Vydávali v nebezpečí své životy, aby naplnili Boží vůli a oznámili lidem Boží poselství.

Míra hrozného trestu pro ty, kdo odmítali světlo a pravdu, se zvyšovala od jednoho pokolení k druhému. Kristovi nepřátelé jej nyní přivolávali na svoji hlavu. Hřích kněží a předních mužů byl větší než provinění předcházejících pokolení. Zavržením Krista na sebe vzali zodpovědnost za prolitou krev všech spravedlivých od Ábela až po Krista. Kalich jejich nepravosti začínal přetékat. Již brzy je měla stihnout odplata. Ježíš je varoval:

„Aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení.“ (Mt 23,35.36)

Zákoníci a farizeové, kteří slyšeli Ježíšova slova, si uvědomovali, že mluví pravdu. Věděli, jak byl prorok Zachariáš usmrcen. Když zvěstoval varovné Boží poselství, zmocnil se odpadlého krále ďábelský vztek a vydal rozkaz, aby byl prorok zabit. Jeho krev ulpěla na kamenné dlažbě chrámového nádvoří a nebylo možné ji smýt. Zůstala tam jako svědectví proti odpadlému Izraeli. Dokud chrám stál, měla tato skvrna spravedlivé krve volat k Bohu o pomstu. Při pomyšlení na tyto strašné hříchy se davu zmocnila hrůza.

Ježíš se zahleděl do budoucnosti a prohlásil, že zatvrzelost Židů a jejich nenávist k Božím služebníkům bude v následujících dobách stejná jako v minulosti:

„Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagogách a pronásledovat z místa na místo.“ (Mt 23,34) Proroci a moudří muži naplnění vírou a Duchem svatým, jako Štěpán, Jakub a mnozí další, měli být odsouzeni a zabiti. Kristus, ozářený božským světlem, mluvil ke shromážděným jako soudce s rukou zdviženou k nebi. Z jeho úst vycházela většinou jen laskavá slova a prosby, tentokrát však z nich zaznívaly výtky a odsouzení. Posluchači byli otřeseni. Na jeho slova a pohled neměli nikdy zapomenout. Kristus horlil proti pokrytectví a potupným hříchům, kterými lidé ničí sami sebe, podvádějí druhé a znevažují Boha. Ve zdánlivě přijatelných úvahách kněží a předních mužů rozpoznal působení satanských sil. Ostře a příkře odsoudil hřích, ale ani slovem se nedotkl odplaty. Jeho svatý hněv byl namířen proti knížeti temnoty, nebyla v něm však žádná podrážděnost. Křesťan, který žije v souladu s Boží vůlí a přijal za své jeho lásku a milosrdenství, také pocítí spravedlivé rozhořčení nad hříchem, ale nikdy se nenechá strhnout k tomu, aby zlořečil těm, kdo zlořečí jemu. I při setkání s lidmi, kteří pod vlivem nepřítele obhajují lež, zachová klid v Kristu a ovládne se.

 

Loučení s chrámem

Boží Syn hleděl na chrám a na své posluchače a z jeho tváře vyzařovala lítost. Hlas se mu chvěl hlubokou úzkostí a z očí mu stékaly slzy hořkosti. Zvolal: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23,37) Kristus prožíval zápas loučení. Bylo to tajemné loučení dlouho shovívavé božské lásky. V jeho nářku se ozývala bolest Božího srdce.

Farizeové a saduceové byli umlčeni. Ježíš svolal učedníky a chystal se odejít z chrámu. Neodcházel jako poražený a nepřáteli vyhnaný, ale jako vítěz, který splnil své poslání.

Pravdy, které Kristus vyslovil v onen památný den, zakořenily v srdcích mnoha lidí. Začali nově přemýšlet, probudily se v nich nové touhy a otevřel se před nimi nový život. Po Kristově ukřižování a vzkříšení vystoupili do popředí a plnili božské poslání s náležitou moudrostí a horlivostí. Oslovovali druhé Božím poselstvím a bořili staré pověry, které dlouhou dobu ovládaly tisíce životů. Lidské teorie a filozofie se ve srovnání s jejich svědectvím jevily jako nicotné bajky. Zástup v jeruzalémském chrámu byl Spasitelovými slovy hluboce zasažen. Všichni užasli a zmocnila se jich posvátná hrůza.

Izrael jako národ se však od Boha odvrátil. Větve olivy byly odťaty. Ježíš se naposledy rozhlédl po chrámu a smutně řekl: „Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‘Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.’“ (Mt 23,38.39) Až dosud Ježíš nazýval chrám domem svého Otce. Nyní jej opouštěl a spolu s ním navždy opouštěla chrám, který byl vystaven k Boží slávě, i Boží přítomnost. Chrámové obřady ztratily svůj smysl, od této chvíle se staly pouhou formalitou.