69. Proroctví o budoucnosti

Kristova slova: „Hle, váš dům se vám ponechává pustý“ (Mt 23,38) kněze a přední muže vyděsila. Předstírali lhostejnost, ale ve skutečnosti usilovně přemýšleli, co by to mohlo znamenat. Jako by jim hrozilo nějaké neznámé nebezpečí. Bylo by možné, aby se velkolepý chrám, chlouba národa, v brzké době proměnil v trosky? Zlá předtucha se zmocnila i učedníků. S netrpělivostí očekávali, že se od Ježíše dozvědí více. Když společně s ním vycházeli z chrámu, poukazovali na pevnost stavby a její krásu. Chrám byl postaven z čistého dokonale bílého mramoru, některé kvádry byly až neuvěřitelně velké. Část zdi odolala obléhání Nebúkadnesarovy armády. Stavba byla tak dokonalá, že se zdálo, jako by ji tvořil jeden jediný veliký kámen dovezený přímo z lomu. Učedníci si neuměli představit, že by se tak mohutné zdi mohly zřítit.

Co si asi nepochopený a zavržený Kristus, myslel, když jej upozorňovali na velkolepost stavby! Pohled, který se mu nabízel, byl skutečně úchvatný. Ježíš však smutně řekl: To všechno vidím. Budovy jsou skutečně nádherné. Vám se jejich zdi zdají být nezničitelné, ale já vám říkám: Přijde den, kdy „tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno“ (Mt 24,2).

Kristus pronesl svá slova v přítomnosti velkého zástupu lidí. Když potom sám seděl na Olivové hoře, přistoupili k němu Petr, Jan, Jakub a Ondřej a ptali se ho: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“ (Mt 24,3) Ježíš ve své odpovědi učedníkům neoddělil zničení Jeruzaléma od slavného dne svého příchodu. Hovořil o obou událostech současně.

Kdyby byl odhalil učedníkům budoucnost tak, jak ji sám viděl, nebyli by to unesli. Ve své milosti jim popsal dvě závažné události najednou a nechal je, aby sami dospěli k pochopení jeho slov. Jeho proroctví o zkáze Jeruzaléma se netýkalo jen zničení města, ale sahalo mnohem dál. Vypovídalo i o konečném vyvrcholení dějin, o dni, kdy Pán povstane a potrestá svět za jeho nepravost, kdy zem odhalí prolitou krev a nebude již skrývat mrtvé. Ježíšova slova byla určena nejen učedníkům, ale i lidem, kteří budou svědky posledních událostí pozemských dějin.

Kristus se obrátil k učedníkům a řekl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‘já jsem Mesiáš’ a svedou mnohé.“ (Mt 24,4.5) Objeví se mnoho falešných mesiášů, budou tvrdit, že konají zázraky, a prohlašovat, že nastal čas vysvobození židovského národa. Mnoho lidí jim uvěří. Kristova slova se naplnila. V období mezi jeho smrtí a obléháním Jeruzaléma povstalo mnoho lžimesiášů. Kristovo varování však platí i pro dnešního člověka. Klamy, kterým byli vystaveni lidé před zničením Jeruzaléma, působily i v pozdějších dobách a budou ohrožovat člověka i v budoucnu.

„Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec.“ (Mt 24,6) Před zničením Jeruzaléma bojovali lidé o nadvládu, vraždili vládce i jejich možné nástupce. Válčilo se a zvěsti o válečných střetnutích se šířily světem. „Musí to být, ale to ještě nebude konec“ (židovského národa). „Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí.“ (Mt 24,6-8) To znamená: Až rabíni uvidí tato znamení, budou je považovat za Boží soudy proti národům, které zotročují vyvolený lid. Budou prohlašovat, že to jsou znamení příchodu Mesiáše. Nenechte se zmást, bude to počátek Božích soudů. Lidé se starají jen o své vlastní zájmy. Nečiní pokání a neobracejí se, abych je mohl uzdravit. Znamení, která považují za náznak svého vysvobození z otroctví, jsou předzvěstí jejich zkázy.

 

Pronásledování

„Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět.“ (Mt 24, 9.10) To vše již křesťané zažili. Rodiče zrazovali děti. Děti zrazovaly rodiče. Lidé vydávali veleradě své přátele. Pronásledovatelům se podařilo zabít Štěpána, Jakuba a další křesťany.

Ve svých služebnících dával Bůh židovskému národu poslední příležitost k pokání. Projevoval se prostřednictvím svých svědků, když byli zatýkáni, vyslýcháni a vězněni. Soudci však nad nimi i přesto vynášeli rozsudky smrti. Svět nebyl těchto lidí hoden a Židé jejich zabíjením znovu křižovali Božího Syna. To se bude opakovat i v budoucnosti. Vlády budou svými zákony omezovat náboženskou svobodu. Budou si osobovat právo, které náleží jen Bohu. Budou přesvědčeny, že mohou znásilňovat svědomí lidí, které má ovlivňovat jedině Bůh. Snaží se o to již dnes a budou ve svém úsilí pokračovat, dokud to jen bude možné. Bůh však zasáhne ve prospěch svých věrných, kteří zachovávají jeho přikázání. V době pronásledování se lidé vždy rozhodují buď pro Krista, nebo proti němu. Ti, kdo soucítí s nespravedlivě odsouzenými, dokazují svoji oddanost Kristu. Ostatní se cítí být dotčeni, protože zásady pravdy jsou v rozporu s jejich způsobem života. Mnozí zakolísají a padnou, odvrátí se od své víry. Lidé, kteří se vzdají víry v době pronásledování, budou ze strachu o své bezpečí lhát a zrazovat své bratry. Kristus nás předem varoval, abychom nebyli překvapeni neobyčejnou krutostí těch, kdo zavrhli světlo.

 

Zkáza Jeruzaléma

Kristus oznámil učedníkům, jaké znamení bude předcházet zkáze Jeruzaléma a jak se mají zachránit: „Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho nevcházejí, poněvadž jsou to dny odplaty, v nichž se má naplnit vše, co je psáno.“ (L 21,20-22) Varoval je čtyřicet let před zničením Jeruzaléma. Křesťané Kristových slov uposlechli a nikdo z nich při pádu Jeruzaléma nezahynul.

Kristus řekl: „Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu.“ (Mt 24,20) On sám sobotu ustanovil. Nezrušil ji, nepřibil ji na kříž. Jeho smrtí sobota nepozbyla platnosti ani neztratila svůj význam. Měla být svěcena ještě čtyřicet let po jeho ukřižování. Čtyřicet let se měli učedníci modlit, aby nemuseli utíkat v sobotu.

Od zkázy Jeruzaléma Ježíš rychle přešel k mnohem významnější události. Začal hovořit o posledním článku řetězce pozemských dějin – o příchodu Božího Syna v moci a slávě. Viděl, že mezi těmito dvěma událostmi přejdou dlouhá staletí temna, pro jeho církev nastane období poznamenané krví, slzami a utrpením. Líčení událostí z této doby by učedníci neunesli, a proto se o nich Ježíš zmínil jen stručně. „Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.“ (Mt 24, 21.22) Kristovy následovníky čekalo více než tisíc let pronásledování, jaké svět dosud nezažil. Miliony Ježíšových věrných svědků měly být zabity. Kdyby Bůh nezasáhl ve prospěch svého lidu, byli by všichni zahynuli. „Ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.“

 

Znamení příchodu

Dále Kristus naprosto jasně hovoří o svém druhém příchodu a varuje před nebezpečím, které mu bude předcházet. „Tehdy, řekne-li vám někdo: ‘Hle, tu je Mesiáš nebo tam’, nevěřte! Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. Hle, řekl jsem vám to předem. Když vám řeknou: ‘Hle, je na poušti’, nevycházejte! ‘Hle, v tajných úkrytech’, nevěřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.“ (Mt 24,23-27) Jedním ze znamení zkázy Jeruzaléma mělo být i to, že „povstanou lživí proroci a mnohé svedou“ (Mt 24,11). Falešní proroci skutečně přišli, sváděli lid a mnohé zavedli na poušť. Kouzelníci a čarodějové o sobě tvrdili, že mají divotvornou moc, získávali lidi a vodili je na osamělá místa v horách. Ježíšovo proroctví se však vztahuje i na poslední dobu. Uvedené znamení je předzvěstí druhého příchodu. I v dnešní době předvádějí falešní kristové a lživí proroci znamení a zázraky a snaží se svést Ježíšovy učedníky. Neslyšíme snad výkřiky: „Hle, je na poušti“? Tisíce lidí tam vyšly v naději, že najdou Krista. Na nesčetných shromážděních, kde se účastníci údajně setkávají s duchy zemřelých, se ozývá volání: „Hle, je v tajných úkrytech.“ To je spiritismus. Co však říká Kristus? „Nevěřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.“ (Mt 24,27)

Spasitel neodhaluje jen znamení svého příchodu, ale udává i dobu, kdy se první z nich objeví. „Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velikou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým.“ (Mt 24,29-31)

Na konci velkého středověkého pronásledování se podle Kristových slov zatmí slunce a měsíc přestane svítit. Potom budou z nebe padat hvězdy. Dále Ježíš říká: „Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi.“ (Mt 24,32.33) Kristus odhalil znamení svého příchodu. Podle nich můžeme poznat, že je již blízko, téměř přede dveřmi. O lidech, kteří zmíněná znamení uvidí, řekl: „Nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.“ (Mt 24,34) A znamení, o kterých hovořil, se naplnila. Víme tedy jistě, že příchod našeho Pána je velmi blízko. Spasitel řekl: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ (Mt 24,35)

Kristus přijde v oblacích a s velikou slávou. Bude jej provázet zástup zářících andělů. Přijde vzkřísit mrtvé a proměnit živé svaté. Přijde poctít své věrné, kteří zachovávali jeho přikázání, a vezme je s sebou. Nezapomněl na ně ani na svůj slib. Rodiny se zase shledají se svými blízkými. Při pohledu na zesnulé si můžeme představovat den, kdy zazní zvuk Boží polnice a „mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni“ (1 K 15, 52). Již za krátkou dobu spatříme Krále v celé jeho kráse. Již brzy nám setře z očí všechny slzy a postaví nás „neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy“ (Ju 24). Proto, když oznamoval znamení svého příchodu, dodal: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ (L 21,28)

Den a hodinu svého příchodu však Kristus neodhalil. Učedníkům jasně řekl, že datum svého druhého navštívení jim oznámit nemůže. Kdyby tak učinil, nemělo by smysl nabádat je k neustálé bdělosti. Někteří lidé tvrdí, že znají den a hodinu Kristova příchodu. S naprostou vážností líčí budoucnost. Pán však před takovým počínáním varoval. Přesný čas druhého příchodu Syna člověka je Božím tajemstvím.

 

Okolnosti příchodu

Potom Kristus naznačil, jak bude vypadat svět před jeho příchodem. „Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.“ (Mt 24,37-39) Kristus nehovoří o žádném přechodném miléniu, o tisíci letech, v nichž by se všichni měli připravovat na věčnost. Říká, že před jeho druhým příchodem bude svět vypadat jako v Noemově době.

A jak vypadala země za Noema? „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.“ (Gn 6,5) Obyvatelé předpotopního světa se odvrátili od Hospodina a odmítali plnit jeho svatou vůli. Žili podle svých hříšných představ a zvráceného myšlení. Pro svou bezbožnost zahynuli. Dnešní svět se ubírá stejnou cestou. Není v něm ani náznak tisícileté slávy. Přestupníci Božího zákona šíří na zemi bezbožnost. Uzavírají sázky, pořádají koňské dostihy, hrají hazardní hry, hýří, propadají smyslnosti, nezkrotným vášním, a rozmnožují tak ve světě násilí.

V proroctví o zkáze Jeruzaléma Kristus řekl: „Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.“ (Mt 24,12-14) I toto proroctví se splní. V dnešní době se nepravost rozmáhá stejně jako tehdy. Předpověď o hlásání evangelia se také naplňuje. Před pádem Jeruzaléma apoštol Pavel pod vlivem Ducha svatého napsal, že evangelium „bylo kázáno všemu stvoření pod nebem“ (Ko 1,23). Také dnes, před příchodem Syna člověka, má být věčné evangelium kázáno „každé rase, kmeni, jazyku i národu“ (Zj 14,6). Bůh „ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět“ (Sk 17,31). Kristus nám říká, kdy tento čas nastane. Netvrdí sice, že se celý svět obrátí, ale že „toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec“ (Mt 24,14). Šířením evangelia ve světě můžeme urychlit návrat našeho Pána. Nemáme jen nečinně čekat, až Boží den přijde. Je třeba přispívat k tomu, aby přišel co nejdříve (2 Pt 3,12). Kdyby Kristova církev plnila úkol, který jí Pán svěřil, svět by byl včas varován a Ježíš by v moci a slávě přišel na zem.

 

Potřeba bdělosti

Když Kristus vylíčil znamení svého příchodu, řekl: „Až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi.“ (Mt 24,33) „Buďte bdělí a proste v každý čas.“ (L 21,36) Dříve než Bůh seslal na zem své soudy, vždycky člověka varoval. Lidé, kteří Božímu poselství uvěřili, žili podle své víry a podle Božích přikázání, unikli ranám, jež dopadly na neposlušné a nevěřící. Noemovi Bůh řekl: „Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý.“ (Gn 7,1) Noe uposlechl a byl zachráněn. Lot dostal poselství: „Vyjděte hned z tohoto místa, poněvadž Hospodin chystá tomuto městu zkázu.“ (Gn 19,14) Lot se svěřil pod ochranu nebeských poslů a byl zachráněn. Také Ježíšovi učedníci předem věděli o zničení Jeruzaléma. Lidé, kteří čekali, až se objeví znamení zkázy, a utekli z města, unikli záhubě. V dnešní době známe varovné poselství o druhém Kristově příchodu a blížící se zkáze světa. Kdo si je vezme k srdci, bude spasen.

Neznáme přesné datum Kristova příchodu, a proto máme bdít. „Blaze těm služebníkům, které Pán, až přijde, zastihne bdící.“ (L 12,37) Ten, kdo očekává Kristův příchod, nezahálí. Čekání na Pána má v lidech vzbuzovat bázeň před Hospodinem a jeho soudy. Všichni by si měli uvědomit, že odmítnutí nabízené Boží milosti je veliký hřích. Člověk, který očekává Krista, žije podle pravdy, a tím se očišťuje. Čekání na Ježíšův příchod jej vede k horlivému úsilí. Uvědomuje si, že Pán je již přede dveřmi, a proto se ze všech sil snaží spolupracovat s nebeskými silami a přivádět ostatní lidi ke spasení. Rozumní a věrní správci včas rozdělují pokrm Božímu domu (L 12,42). Zvěstují pravdu, která je potřebná právě v dnešní době. Stejně jako Enoch, Noe, Abraham a Mojžíš hlásali pravdu, která byla naléhavá v jejich situaci, mají Kristovi služebníci předávat zvláštní varování svým současníkům. Kristus hovoří ještě o další skupině lidí: „Když si však špatný služebník řekne: ‘Můj pán nejde’, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká.“ (Mt 24,48-50)

Špatný služebník si říká: „Můj pán nejde.“ Neříká, že Kristus nepřijde. Nevysmívá se zvěsti o jeho druhém příchodu. Myslí si však, že Pán s příchodem otálí, a dává to najevo. Ostatní lidé pod jeho vlivem zapomínají, že Pán přijde brzy, a přípravu na jeho příchod bezstarostně a opovážlivě odkládají. Utvrzují se ve své lhostejnosti a nechávají se pohltit pozemskými zájmy. Přejímají světské myšlení i cítění. Špatný služebník hoduje a pije s opilci a baví se stejně jako svět kolem něho. Napadá své bratry a sestry, obviňuje a odsuzuje ty, kdo zůstali věrni svému Mistru. Splývá se světem. Vyhledává společnost hříšníků a nebezpečně se jim přizpůsobuje. Spolu se světem padá do pasti. „Pán toho služebníka přijde… v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci.“ (Mt 24,50.51)

„Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.“ (Zj 3,3) Kristův příchod falešné učitele zaskočí. Říkají: „Je pokoj, nic nehrozí.“ (1 Te 5,3) Usilují o pozemský prospěch a slávu církve stejně jako kněží a učitelé před pádem Jeruzaléma. V tomto smyslu vykládají i znamení doby. Boží slovo však říká: „Tu je náhle přepadne zhouba.“ (1 Te 5,3) Hospodinův den překvapí každého, kdo si zvolil tento svět za svůj domov. Přijde k němu nečekaně jako zloděj.

Svět se topí v rozmařilostech a bezbožnosti. Ukolébán vírou v bezpečí bezstarostně spí. Myšlenky na Kristův příchod si nepřipouští. Lidé se smějí varovným poselstvím. Pohrdavě prohlašují: „Všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.“ (2 Pt 3,4) „Zítřek bude jako dnešek, velký, přebohatý.“ (Iz 56,12) Budeme se ještě více radovat. Ale Kristus varuje: „Hle, přicházím nečekaně jako zloděj!“ (Zj 16,15) Právě ve chvíli, kdy se bude svět s výsměchem ptát: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod?“, naplní se znamení. Lidé budou volat: „Je pokoj, nic nehrozí,“ a tehdy na ně přijde záhuba. S velkou troufalostí budou pohrdat pravdou a odmítat ji, budou se snažit vydělávat peníze bez ohledu na pravidla a zákony, budou se snažit rozšířit své poznání a zkoumat všechno možné, jen ne Bibli. Tehdy přijde Kristus jako zloděj v noci.

Celý svět je v pohybu. Znamení doby se hrozivě naplňují jako předzvěst nadcházejících událostí. Duch Boží se vzdaluje ze země a zemi i moře stíhá jedna pohroma za druhou. Lidstvo čelí ničivým vichřicím, zemětřesením, požárům, záplavám a vraždám všeho druhu. Kdo ví, co bude dál? Kde je bezpečí? Ve světě není nic jistého. Lidé se proto rychle připojují k vůdcům, které si zvolili. S netrpělivostí sledují každý jejich krok. Jedni s nadějí očekávají příchod našeho Pána a pracují pro něho. Jiní se nechávají vést prvním a největším odpadlíkem. Málokdo celým srdcem a celou duší věří, že můžeme uniknout smrti a získat nebe.

Rozhodující okamžik se nepozorovaně přibližuje. Slunce stále ještě svítí, vychází a zapadá, nebesa zvěstují Boží slávu. Lidé jedí, pijí, osévají pole a stavějí domy, žení se a vdávají, nakupují a prodávají. Derou se kupředu a bojují o vyšší postavení. Chtějí se bavit, naplňují divadla, herny, tlačí se na dostihy. Všude vládne rozruch a napětí. Doba milosti se však již chýlí ke konci a případ každého jednotlivce má být navěky uzavřen.

Satan vidí, že už mu zbývá jen málo času. A dokud neskončí doba zkoušky a dveře milosti se jednou provždy nezavřou, bude se ze všech sil snažit lidi svést, oklamat, zaměstnat, strhnout na svou stranu.

Po staletí k nám z Olivové hory zaznívá závažné varovné poselství: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past.“ „Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.“ (L 21,34.36)