70. Ježíšův princip

„Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých.“ (Mt 25,31.32) Těmito slovy popsal Kristus na Olivové hoře učedníkům velký den soudu. Při rozhodování bude záležet na jediné věci. Lidé, kteří se před ním shromáždí, budou rozděleni do dvou skupin. Jejich věčný osud bude záviset na tom, co udělali nebo neudělali pro chudé a trpící, tedy vlastně pro Krista.

V ten den jim Kristus nebude předkládat, co všechno pro ně udělal, když za jejich spasení položil život. Připomene jim, co oni vykonali pro něho. Lidem, které posadí po své pravici, řekne: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (Mt 25,34-36) Oni však nebudou vědět, že pro něho něco takového vykonali. Kristus na jejich rozpaky odpoví: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40)

Ježíš upozornil učedníky, že je lidé budou nenávidět, pronásledovat a všemožně jim škodit. Některé z nich vyženou z domovů a o všechno je připraví. Mnozí budou trpět nemocemi a bídou. Jiní budou ve vězení. Každému, kdo se pro jeho jméno vzdá přátel nebo domova, přislíbil stonásobnou odměnu již v tomto životě. Tentokrát ujišťuje, že dá zvláštní požehnání těm, kdo budou sloužit svým bratrům. V každém, kdo trpí pro mé jméno, máte vidět mě, řekl. Pomáhejte mu tak, jako byste pomáhali mně. Podle toho se pozná, že jste moji učedníci.

Všichni, kdo se znovuzrodili, jsou členy nebeské rodiny a v tomto smyslu i bratry našeho Pána. Spojuje je Kristova láska. Člověk, který ji ve svém životě projevuje, dává najevo, že patří k nebeskému společenství. „Každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“ (1 J 4,7)

Lidé, které Kristus v den soudu pochválí, možná znali z teologie jen velmi málo, ale žili podle Božích zásad. Poddávali se vlivu Ducha svatého a byli požehnáním pro své okolí. I mezi pohany jsou dobří lidé. Dříve než k nim pronikla slova života, přátelili se s misionáři a s nasazením vlastního života jim pomáhali. Někteří pohané uctívají Boha a ani o tom neví. Nikdo jim totiž Boží světlo nezvěstoval. Přesto nezahynou. Neznají sice psaný Boží zákon, naslouchají však jeho hlasu v přírodě a žijí podle něj. Jejich skutky dokazují, že Duch svatý zapůsobil na jejich srdce a Bůh je přijal za své děti.

Jak překvapeni a potěšeni asi budou tito nejponíženější mezi národy a pohany, až jim Spasitel řekne: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) Také Bůh se ve své nekonečné lásce bude těšit z toho, jakou radost jim jeho pochvalné uznání způsobí.

Kristova láska se však neomezuje jen na určité skupiny lidí. Spasitel se ztotožňuje s každým člověkem. Stal se jedním z nás, abychom se mohli stát členy nebeské rodiny. Je Synem člověka, a tedy i bratrem všech Adamových potomků. Jeho následovníci se nemají cítit odtrženi od okolního hynoucího světa. Jsou součástí lidstva a nebe v nich vidí bratry hříšníků i svatých. Kristus miluje i padlé a bloudící a každý dobrý skutek, který je pozvedá, každé milosrdenství, které jim prokážeme, vnímá, jako bychom je prokázali jemu samému. Bůh vysílá nebeské anděly, aby sloužili dědicům spasení. Dnes ještě nevíme, kdo k nim bude patřit, dosud se neukázalo, kdo zvítězí a bude mít podíl na dědictví svatých. Nebeští andělé však procházejí zemi křížem krážem, potěšují zarmoucené, chrání ty, kdo jsou v nebezpečí, a snaží se získat lidská srdce pro Krista. Nikoho neopomenou ani nepřehlédnou. Bůh nedělá mezi lidmi rozdíly, stará se o všechny stejně, všichni jsou jeho stvořením.

Vždy, když otevíráte dveře Kristovým chudým a trpícím, přijímáte neviditelné anděly. Vítáte nebeské bytosti a ony vnášejí do vašeho domu svatou radost a pokoj. Z jejich úst se nesou chvalozpěvy, jejichž ozvěna je slyšet až v nebi. Každý milosrdný skutek tam zní jako hudba. Všechny, kdo nezištně pracují v Božím díle, považuje nebeský Otec za své nejvzácnější poklady.

Lidé, které Kristus posadil po své levici a kteří Krista v chudých a trpících přehlíželi, si svoji vinu neuvědomovali. Satan je tak zaslepil, že ani nevnímali, jakou povinnost vůči svým bratrům mají. Mysleli jen sami na sebe a o potřeby druhých se nestarali.

Bůh svěřil bohatým majetek proto, aby pomáhali trpícím a ulehčovali jim jejich úděl. Oni však často zůstávají k potřebám druhých naprosto lhostejní. Myslí si, že jsou lepší než jejich chudí bratři. Nedokáží se vžít do jejich situace. Nechápou, jaká pokušení a boje chudí lidé prožívají. Milosrdenství v jejich srdcích vyhasíná. Oddělují se od chudých a uzavírají se v přepychových domech a okázalých chrámech. Prostředky, které jim Bůh svěřil, aby pomáhali potřebným, využívají k uspokojení vlastní pýchy a sobectví. Každý den připravují chudé o poznání Boží lásky a milosrdenství. Bůh se dostatečně postaral o to, aby i chudí měli vše, co k životu potřebují. Ti jsou však nuceni zakoušet bídu, která jim velmi znepříjemňuje život a uvádí je do pokušení závidět, žárlit a podezírat. Lidé, kteří sami nikdy netrpěli nedostatkem, chudými často pohrdají, dívají se na ně jako na ubožáky a dávají jim to najevo.

Kristus o všem ví a říká: To já jsem hladověl a žíznil. To já jsem byl na cestách, nemocný a ve vězení. Když jste hodovali u bohatě prostřených stolů, trpěl jsem hladem v bídné chatrči nebo na opuštěné ulici. Hověli jste si v přepychových domech, a já jsem neměl kde složit hlavu. Vaše skříně byly přeplněné drahými šaty, a já jsem neměl nic. Bavili jste se, a já jsem umíral ve vězení.

Když jste hladovějícímu chudákovi dávali ubohý kousek chleba a chatrné šaty do krutého mrazu, uvědomovali jste si, že se skláníte k Pánu slávy? Každý den jsem byl mezi vámi v těchto trpících lidech, ale vy jste mě nehledali. Nechtěli jste se se mnou stýkat. Neznám vás.

 

V Ježíšových stopách

Mnoho lidí by si přálo navštívit místa, kde Kristus za svého života na zemi pobýval. Považovali by za čest projít se po cestách, po kterých chodil, vidět jezero, u něhož tak rád učil, a poznat pahorky a údolí, na která často hleděl. Ale chceme-li jít v Ježíšových stopách, nemusíme se vydávat do Nazareta, Kafarnaum ani do Betanie. Najdeme je u lůžka nemocného, v bídných chatrčích chudáků, v přeplněných ulicích velkoměsta a všude tam, kde lidé potřebují útěchu. Budeme-li dělat to, co za svého života na zemi dělal Ježíš, můžeme si být jisti, že jdeme v jeho stopách.

Každý může být nějak užitečný. „Chudé máte vždycky s sebou, “ řekl Ježíš (J 12,8). Nikdo si nesmí myslet, že pro něho není v Božím díle místo. Miliony lidí se v zajetí nevědomosti a hříchu řítí do záhuby, a dosud neslyšeli o Kristově lásce.

Kdybychom byli na jejich místě a oni na našem, co bychom od nich očekávali? Naší největší povinností je udělat pro ně vše, co je v našich silách. Kristova životní zásada, podle níž bude každý z nás souzen, zní: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Mt 7,12)

Spasitel obětoval svůj vzácný život proto, aby založil církev, která bude schopna potěšovat lidi v zármutku a pomáhat jim v pokušení. Společenství věřících může být chudé, bez vzdělání a neznámé, a přesto může v rodinách, sousedství, v církvi i v „dalekých krajích“ vykonat v Kristově moci dílo, jehož význam bude sahat až do věčnosti.

Církev však tuto činnost zanedbává, a proto si mnoho mladých lidí neosvojí ani pouhé základy křesťanského života. Světlo, které vzplálo v jejich srdcích, když jim Ježíš řekl: „Tvoje hříchy jsou odpuštěny,“ by mohlo svítit dál, kdyby pomáhali potřebným. Životní síla a nadšení svádí mnoho mladých lidí na nebezpečnou cestu. Při správném nasměrování by se však mohli stát velikým zdrojem požehnání. V práci pro druhé člověk zapomíná sám na sebe.

Lidem, kteří slouží svým bližním, poslouží nebeský Pastýř. Budou pít vodu života a budou nasyceni. Nebudou toužit po vzrušujících zábavách a změnách ve svém životě. Jejich hlavním zájmem bude záchrana lidí, kteří spějí k zahynutí. Vždy budou svému okolí prospěšní. Vykupitelova láska lidi spojuje a sjednocuje.

Uvědomíme-li si, že jsme Božími spolupracovníky, budeme se z celé duše radovat z jeho zaslíbení a nadšeně o nich vyprávět druhým. Když Bůh povolal Mojžíše, aby sloužil nevzdělanému, neukázněnému a vzpurnému lidu, dal mu zaslíbení: „Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí.“ „Já budu s tebou!“ (Ex 33,14; 3,12) Tato slova jsou určena všem, kdo jako Kristovi zástupci pomáhají sužovaným a trpícím lidem.

Láska k druhým je pozemským projevem Boží lásky. Král slávy se stal jedním z nás právě proto, aby tuto lásku zasel do našich srdcí a spojil nás jako jednu rodinu. Pokud žijeme podle jeho slov: „Abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás“ (J 15,12) a milujeme svět jako jej miloval on, naplňujeme jeho poslání. Jsme připraveni pro život v nebi, neboť máme nebe ve svém srdci.

„Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt; což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu? Řekneš-li: ‘My jsme to nevěděli,’ což ten, který zpytuje nitro, tomu nerozumí? Ten, který chrání tvůj život, to neví? On odplatí člověku podle jeho činů.“ (Př 24, 11.12) V den soudu postaví Soudce celé země všechny, kdo nepracovali pro Krista, mysleli jen na sebe a starali se jen o své zájmy, na stranu bezbožných hříšníků. Budou odsouzeni stejně jako oni.

Každému člověku svěřil nebeský Pastýř nějaký úkol a jednou se zeptá: „Kde je tobě svěřené stádo, ovce, jež byly tvou ozdobou? Co řekneš?“ (Jer 13,20.21)