71. Příklad pokory

Kristus se sešel se svými učedníky, aby společně oslavili Velikonoce. Seděli u stolu v horní místnosti jednoho domu v Jeruzalémě. Spasitel chtěl slavit tento svátek jen se svými Dvanácti. Věděl, že přišla jeho hodina. On je tím pravým velikonočním beránkem a bude obětován právě v den, kdy budou lidé jíst tradiční velikonoční pokrm. Byl připraven vypít kalich hněvu a přijmout poslední křest utrpení. Zbývalo mu však ještě několik hodin klidu a on je chtěl věnovat svým milovaným učedníkům.

Kristův život byl životem nesobecké služby. Ježíš každým svým činem dokazoval, že „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20,28). Učedníci se to ještě nenaučili. Proto jim Ježíš při poslední velikonoční večeři znovu vysvětloval své učení na příkladu, který se jim nesmazatelně vryl do mysli i srdce.

Chvíle, kdy Ježíš rozmlouval se svými učedníky, bývaly plné klidu a pohody a všichni si jich velmi vážili. Velikonoční večeře bývaly mimořádně významnou příležitostí. Tentokrát však byl Ježíš smutný. Na srdci mu ležel těžký kámen a do tváře se mu vkradl stín bolesti. Když přišel do horní místnosti, učedníci poznali, že jej něco trápí. Nevěděli co, ale cítili s ním.

U stolu jim Ježíš smutně řekl: „‘Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.’ Vzal kalich, vzdal díky a řekl: ‘Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.’“ (L 22,15-18)

Kristus věděl, že čas, kdy bude muset odejít z tohoto světa k Otci, se nachýlil. Miloval své následovníky a miloval je až do konce. Nyní stál ve stínu kříže a srdce se mu svíralo bolestí. Věděl, že bude zrazen a že jej všichni opustí. Věděl, že ho čeká nejpotupnější smrt, k jaké bývají odsuzováni zločinci. Znal nevděčnost a krutost lidí, které přišel zachránit. Uvědomoval si, jak velikou oběť musí podstoupit, a věděl, že pro mnoho lidí bude marná. Uvědomoval si všechno, co ho čeká, a nebylo by divu, kdyby jej představa vlastního ponížení a utrpení přemohla. Ježíš však myslel na svých dvanáct učedníků, kteří byli s ním jako jeho nejbližší. Až skončí jeho potupa a bolestné trápení, budou muset zůstat ve světě a bojovat. Vždy, když si představil utrpení, které ho čeká, myslel i na své učedníky. Největší starost měl o ně.

Nyní s nimi trávil poslední večer a chtěl jim toho mnoho říci. Kdyby byli připraveni přijmout to, co jim chtěl sdělit, mohli být ušetřeni zoufalé úzkosti, zklamání a nevěry. Ježíš však viděl, že to neunesou. Když na ně hleděl, nedokázal slova varování a zároveň i útěchy vyslovit. Nastalo ticho. Ježíš jako by váhal. Učedníci byli celí nesví. Soucit a láskyplnost, kterou v nich Ježíšův zármutek probudil, jako by se rozplynuly. Naznačil jim, jaké utrpení jej čeká, ale jeho slova na ně udělala jen malý dojem. Dívali se na sebe a jejich pohledy prozrazovaly žárlivost a nevraživost.

„Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší.“ (L 22,24) Ježíše to ranilo a zarmoutilo. Učedníci se stále ještě nevzdali své oblíbené představy, že Kristus prosadí svoji moc a usedne na Davidův trůn. Každý z nich v skrytu duše toužil mít v jeho království nejvyšší postavení. Hodnotili sami sebe i jeden druhého. Místo aby si více vážili svých bratrů, chtěli prosadit sami sebe. Když Jakub s Janem žádali Krista, aby mohli v jeho království sedět jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici, byli ostatní učedníci velmi pobouřeni. Janova a Jakubova troufalost je rozčilila natolik, že hrozilo jejich vzájemné odcizení. Cítili se nedocenění, měli dojem, že jejich věrnost a schopnosti nejsou náležitě uznávány. Nejdotčenější ze všech byl Jidáš.

Učedníci vstoupili do horní místnosti podráždění a rozmrzelí. Jidáš se tlačil dopředu, aby mohl sedět po Kristově levici, Jan se usadil po Mistrově pravici. Místo vedle Krista bylo považováno za nejčestnější a Jidáš je chtěl získat. Jidáš byl zrádce.

 

Umývání nohou

Vznikla však ještě další neshoda. Při slavnostních příležitostech bylo zvykem, že sluha umýval hostům nohy. I tentokrát bylo na umývání vše připraveno, džbán, umyvadlo i ručník. Nebyl tam však žádný služebník, a mytí nohou tedy zůstávalo na učednících. Ti se všichni cítili uraženi a nikdo z nich se práce sluhy nechtěl ujmout. Tvářili se, jako by se jich to netýkalo, jako by ani nevěděli, že mají něco udělat. Svým mlčením dali najevo, že se nechtějí pokořit.

Jak měl Kristus těmto ubohým lidem pomoci, aby je satan zcela nepřemohl? Jak jim měl vysvětlit, že pouhá slova o tom, že jsou jeho učedníky, nestačí a místo v jeho království jim nezabezpečí? Jak jim měl dokázat, že skutečná velikost spočívá ve službě lásky a opravdové pokoře? Jak měl probudit lásku v jejich srdcích? Jak jim měl pomoci, aby pochopili to, co jim chtěl říci?

Učedníci nejevili ani v nejmenším zájem jeden druhému posloužit. Ježíš čekal, co udělají. Po chvíli vstal od stolu, odložil svrchní roucho, které by mu bránilo v pohybu, vzal ručník a ovázal si jej kolem pasu. Učedníci na něho překvapeně hleděli a mlčky čekali, co bude dál. „Pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.“ (J 13,5) Teprve teď se učedníkům otevřely oči. Hluboce se styděli a cítili se zahanbeni. Pochopili nevyřčenou výtku a začali sami sebe vidět v jiném světle.

Kristus projevil učedníkům svoji lásku. Bylo mu líto, že jsou tak sobečtí, ale nepřel se s nimi ani jim nic nevytýkal. Dal jim příklad, na který nikdy nezapomenou. Miloval je pevně a neochvějně. Věděl, že Otec všechno svěřil do jeho rukou, že od Boha přišel a k Bohu odchází. Byl si plně vědom svého božství, ale odložil královskou korunu i královské roucho a vzal na sebe úděl služebníka. Na samém sklonku svého života na zemi se opásal jako sluha a sloužil.

Jidáš se před Velikonocemi podruhé sešel s knězi a zákoníky a dohodl se s nimi, že Ježíše vydá do jejich rukou. Potom se vetřel mezi učedníky, jako by se nic nestalo, a se zájmem se podílel na přípravě slavnosti. Učedníci netušili, co má Jidáš v úmyslu. Jen Ježíš znal jeho tajemství. Neodhalil je však, chtěl Jidáše zachránit. Bylo mu jej líto stejně, jako mu bylo líto Jeruzaléma, který měl být zničen. Již dříve plakal nad městem propadlým zkáze a nyní jeho srdce plakalo nad Jidášem. Ježíš se ho nechtěl vzdát. Jidáš cítil moc jeho nekonečné lásky. Když mu Spasitel umýval zaprášené nohy a utíral je ručníkem, cítil Jidáš nutkání vyznat svůj hřích. Nechtěl se však pokořit. Zatvrdil se, odmítl pokání a zlý úmysl, na který na chvíli zapomněl, jej znovu ovládl. Najednou jej pohoršilo, že Kristus umývá učedníkům nohy. Říkal si: Jestliže se takto ponižuje, nemůže být izraelským králem. Všechny jeho naděje na světskou slávu v pozemském království se rozplynuly. Jidáš usoudil, že následováním Krista nic nezíská. Když viděl, jak se Ježíš ponižuje, utvrdil se ve svém záměru jej zradit a prohlásit, že se nechal oklamat. Pod vlivem zlého ducha se rozhodl dokonat započaté dílo zrady.

Jidáš si vybral místo u stolu a usadil se jako první. Ježíš mu také jako prvnímu posloužil. Jan, nad nímž se Jidáš tak pohoršoval, přišel na řadu jako poslední. Jan v tom však nespatřoval žádnou výtku ani přezírání. Učedníci byli Kristovým jednáním hluboce dojati. Když Spasitel přistoupil k Petrovi, Petr užasle zvolal: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ (J 13,6) Kristova laskavost jej zlomila. Styděl se za to, že nikdo z učedníků se této služby neujal. Ježíš mu řekl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ (J 13,7) Petr nemohl snést pohled na to, jak jeho Pán, kterého považoval za Božího Syna, dělá práci sluhy. Takové ponížení! Všechno se v něm vzbouřilo. Neuvědomoval si, že proto Kristus přišel na zem. Hlasitě zvolal: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ (J 13,8)

Kristus Petrovi se vší vážností odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ (J 13,8) Služba, kterou Petr odmítal, byla symbolem hlubšího očištění. Kristus přišel očistit srdce od skvrn hříchu. Petr nechtěl dovolit Ježíši, aby mu umyl nohy, a tím vlastně vyšší očištění, které zdánlivě ponižující služba představovala, odmítal. Zavrhoval tím i svého Pána. Ježíš nás chce očistit a nevidí v tomto díle nic ponižujícího. Opravdovou pokoru projevíme tím, že budeme vděčně přijímat vše, co pro nás Kristus dělá, a upřímně mu sloužit.

Když Petr vyslechl Ježíšova slova: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl,“ jeho pýcha a tvrdohlavost se zlomily. Nemohl snést ani pomyšlení na to, že by měl být od Krista odloučen. To by byla jeho smrt. Řekl: „‘Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!’ Ježíš mu řekl: ‘Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý.’“ (J 13,9.10)

Ježíš neměl na mysli pouze tělesnou čistotu. Stále hovořil o vyšším stupni očištění a mytí nohou bylo jen jeho symbolem. Člověk, který se vykoupal, byl čistý, ale nohy v sandálech se mu brzy zaprášily a bylo třeba je znovu umýt. Petr a jeho bratři byli umyti v prameni, který vytryskl, aby smyl hřích a nečistotu. Kristus je přijal za své. Pokušení je však znovu a znovu svádělo ke zlému, a proto stále potřebovali jeho očišťující milost.

Když se Ježíš chystal smýt prach z jejich nohou, chtěl vlastně obmýt jejich srdce, zbavit je odcizení, žárlivosti a pýchy. To bylo mnohem důležitější než mytí zaprášených nohou. Nikdo z nich tehdy nebyl na společenství s Kristem připraven. Bez pokory a lásky nemohli mít účast na velikonoční večeři a podílet se na památné službě, kterou se Kristus chystal ustanovit. Jejich srdce musela být očištěna. Pýcha a sobectví plodí neshody a nenávist. To vše Ježíš smyl, když jim umýval nohy. Učedníci se změnili. Ježíš na ně pohlédl a řekl: „Vy jste čisti.“ (J 13,10) Najednou byli jednotní a jeden k druhému laskaví. Stali se z nich pokorní a učenliví lidé. Kromě Jidáše byl každý z nich ochoten postoupit druhému nejvyšší místo. S pokorou a vděčností v srdci již byli schopni přijmout Kristova slova.

I my jsme byli jako Petr a jeho bratři umyti v Kristově krvi. Styk se zlem však často způsobuje, že se znovu a znovu poskvrňujeme hříchem. Musíme proto přicházet ke Kristu a prosit ho, aby nás svou milostí očistil. Petr nechtěl, aby se Pán a Mistr dotýkal svýma rukama jeho špinavých nohou. My však často přistupujeme ke Kristu s hříšným a nečistým srdcem. Naše zloba, marnivost a pýcha jej zraňují. Přesto mu všechny naše slabosti a nepravosti musíme předložit. Jedině on nás od nich může očistit. Nedovolíme-li mu to, nebudeme na společenství s ním připraveni.

Ježíš řekl učedníkům: „I vy jste čisti, ale ne všichni.“ (J 13,10) Jidáš neodevzdal Ježíši své srdce. Ježíš mu umyl nohy, ale jeho srdce očištěno nebylo. Jidáš se Kristu nepoddal.

 

Ježíšův příklad

Když Ježíš umyl učedníkům nohy, oblékl si svrchní roucho, posadil se a řekl: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal.“ (J13,12-16)

Kristus chtěl, aby učedníci pochopili, že umýváním nohou jeho důstojnost nikterak neutrpěla. „Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.“ Právě jeho nekonečná vznešenost dodávala vykonané službě půvab a smysl. Kristus, nejvyvýšenější ze všech, se sklonil k ponižující službě. Nechtěl, aby jeho lid podlehl sobectví, které je lidskému srdci tak vlastní, a proto nám sám dal příklad pokory. Nenechal tuto významnou záležitost na člověku. Považoval ji za tak důležitou, že on, který je roven Bohu, vzal na sebe roli služebníka. Učedníci se přeli o nejvyšší postavení, a Kristus, kterého nazývali svým Pánem, Kristus, před nímž se sklání celý vesmír a jemuž s radostí slouží andělé, poklekl a umýval jim nohy. Umyl je i svému zrádci.

Svým životem i učením Kristus naprosto jasně ukázal, co znamená nesobecká služba, která má svůj původ v Bohu. Bůh nežije sám pro sebe. Stvořil svět a všechno udržuje v chodu. Bez přestání slouží druhým. „On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,45) Bůh pověřil svého Syna, aby tuto dokonalou službu ztělesnil. Ježíš měl stanout v čele lidstva, aby vlastním příkladem ukázal, co znamená sloužit. Celý svůj život podřídil zákonu služby. Sloužil a pomáhal všem. Žil Božím zákonem a názorně nám ukázal, co znamená poslušnost.

Ježíš se stále znovu a znovu snažil, aby si učedníci tuto zásadu osvojili. Když ho Jakub a Jan požádali o přední postavení, řekl: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.“ (Mt 20,26) V mém království není pro výsadní postavení a nadřazenost místo. Jedinou velikostí je velikost pokory. Jediným rozdílem je míra odevzdanosti službě druhým.

Kristus umyl učedníkům nohy a řekl: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ (J 13,15) Spasitel tím nenabádal jen ke zdvořilosti. Měl na mysli něco víc než pouhé smytí prachu z nohou hostů. Ustanovoval náboženský obřad. Jeho čin proměnil ponižující úsluhu v posvěcený úkon. Učedníci si jeho zachováváním měli navždy připomínat Ježíšovo poučení o pokoře a službě.

Kristus ustanovil tento obřad jako přípravu pro svatý úkon. Člověk nemůže vstoupit do společenství s Ježíšem, pokud je jeho srdce plné pýchy, svárů a touhy po vlastním vyvýšení. Nejsme připraveni přijímat Kristovo tělo a krev. Spasitel proto rozhodl, abychom si nejprve připomínali jeho pokoru.

Při této příležitosti se má Boží lid vracet k Ježíšovým slovům: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.“ (J 13, 12-17)

Člověk má sklon si myslet, že je něčím víc než jeho bratr, pracovat jen sám pro sebe a usilovat o vyšší postavení. Bývá proto často podezíravý a zatrpklý. Obřad umývání nohou před večeří Páně má smazat všechna tato nedorozumění, zbavit člověka sobectví a touhy po vlastním vyvýšení, má jej vést k pokoře a ochotě sloužit bližnímu.

Nebeský Strážce se tohoto obřadu také účastní a dává člověku příležitost zamyslet se nad sebou, uznat svoji hříšnost a znovu přijmout požehnanou jistotu odpuštění. Kristus chce plnou mírou své milosti změnit naše sobecké smýšlení. Přeje si, abychom byli citliví a vnímaví, a pokud následujeme jeho příklad, Duch svatý nám v tom pomáhá. Když si uvědomíme, jak se pro nás Spasitel ponížil, vybaví se nám celý řetězec událostí, které nám připomínají nekonečnou Boží dobrotu i laskavost našich pozemských přátel.

Vzpomeneme si, kolikrát jsme si nevážili Boží milosti, kolikrát jsme zapomněli na to, co všechno už nám Bůh dal, a jak často jsme přehlíželi jeho laskavost. Objevujeme kořeny zloby, která v nás udusila vzácnou květinu lásky. Uvědomujeme si své povahové nedostatky, nevděčnost ve vztahu k Bohu, lhostejnost k bratřím a sestrám i nesplněné povinnosti. Začínáme vidět hřích stejně jako Bůh. Přestáváme být samolibí, jsme pokorní a sami k sobě přísní. Jsme odhodláni odstranit vše, co nás odcizuje. Zbavujeme se zlých myšlenek a varujeme se pomluv. Vyznáváme své hříchy a Pán nám je odpouští. Poddáváme se Kristově milosti a jeho láska nás spojuje a sjednocuje. Pochopíme-li význam přípravné služby, zatoužíme po hlubším duchovním životě. Nebeský Svědek vyslyší naše přání a duchovně nás pozvedne. Můžeme se účastnit večeře Páně s vědomím, že nám byly odpuštěny hříchy. Kristova spravedlnost prozáří naši mysl i duši. Uvidíme Božího Beránka, „který snímá hřích světa“ (J 1,29).

Pro lidi, kteří přistupují k tomuto úkonu ve správném duchu, se nikdy nestane prázdným obřadem. Stále pro ně bude výzvou: „Služte v lásce jedni druhým.“ (Ga 5,13) Ježíš se ponížil a umyl učedníkům nohy. Jasně ukázal, že je ochoten vykonat cokoli, aby se i oni mohli spolu s ním stát dědici věčného nebeského bohatství. Učedníci se obřadem zavazují, že i oni budou sloužit svým bratrům jako jejich Pán. Vždy, když lidé správně přistupují k přípravnému obřadu, prožívají svaté společenství, jsou ochotni si pomáhat a být jeden druhému požehnáním. Zavazují se, že zasvětí svůj život nesobecké službě. Nebudou však sloužit jen sobě navzájem. Pole jejich působnosti je tak široké, jako bylo pole jejich Mistra. Celý svět potřebuje naši pomoc. Na každém kroku potkáváme chudé, nemohoucí a nevědomé. Ti, kdo se spolu s Kristem účastnili večeře v horní místnosti, budou sloužit jako on.

Ježíš, kterému všichni sloužili, přišel, aby se stal služebníkem všech. Skláněl se ke každému, a proto mu jednou budou zase všichni sloužit a uctívat jej. Ten, kdo chce být jako on a radovat se spolu s ním z pohledu na vykoupené, si musí vzít příklad z jeho nesobecké služby. To vše je shrnuto v Ježíšových slovech: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ (J 13,15) Proto obřad ustanovil. Říká: „Když to víte,“ když znáte smysl mého ponaučení, „blaze vám, jestliže to také činíte.“ (J 13,17)