72. Poslední večeře

„Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: ‘Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.’ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: ‘Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.’“ (1 K 11,23-25)

Kristus stanul na rozhraní dvou náboženských systémů a jejich dvou velikých svátků. On sám, neposkvrněný Boží Beránek, byl připraven obětovat se za hřích, a ukončit tak symbolický obřadní systém, který po čtyři tisíciletí naznačoval jeho smrt. Když jedl se svými učedníky velikonočního beránka, ustanovil místo starého obřadu novou službu, která měla lidem připomínat jeho velikou oběť. Tradice staré národní židovské slavnosti měla navždy skončit. Kristovi následovníci na celém světě měli v každé době slavit nový obřad, který Kristus zavedl.

Velikonoce měly Izraelcům připomínat jejich vysvobození z egyptského otroctví. Bůh nařídil, aby rodiče každý rok znovu a znovu vyprávěli svým dětem, co se tehdy stalo, a vysvětlovali jim, proč se Velikonoce slaví. Vzpomínka na zázračné vysvobození měla zůstávat v paměti celého národa stále živá. Večeře Páně byla ustanovena proto, aby lidem připomínala veliké vysvobození, které jim přinesla Kristova smrt. Máme ji slavit až do chvíle, kdy Kristus opět přijde ve své moci a slávě, abychom nikdy nezapomněli, co všechno pro nás vykonal.

Před odchodem z Egypta jedli Izraelci beránka vstoje, s přepásanými bedry a s holí v ruce. Byli připraveni vydat se na cestu. Slavili obřad způsobem, který odpovídal jejich situaci. Chystali se vyjít z egyptské země, čekala je těžká a strastiplná cesta pouští.

V Kristově době tomu však bylo jinak. Neodcházeli z cizí země, naopak, bydleli ve své vlastní. Byl jim dopřán pokoj, a proto slavili velikonoční večeři v klidu a pohodě. Hosté leželi na pohovkách kolem stolu, opírali se o levou ruku a pravou jedli. Hlavu si mohli položit na hruď toho, kdo ležel za nimi. Nohy měli na vnější straně kruhové pohovky. Bylo tedy snadné je obejít a nohy jim umýt.

 

Chléb a víno

Kristus je ještě u stolu s prostřenou velikonoční večeří. Před sebou má nekvašený velikonoční chléb a na stole nekvašené velikonoční víno. Používá je jako symboly své neposkvrněné oběti. Beránka „bez vady a bez poskvrny“ totiž nemůže představovat nic kvašeného (1 Pt 1,19). Kvas je symbolem hříchu a smrti.

„Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: ‘Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.’ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: ‘Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.’“ (Mt 26,26-29)

 

Označení zrádce

Posvátného obřadu se účastnil i zrádce Jidáš. Přijal od Ježíše symboly jeho obětovaného těla a prolité krve. Slyšel slova: „To čiňte na mou památku.“ Zrádce seděl vedle Božího Beránka a se srdcem plným pomstychtivosti zatvrzele spřádal temné plány.

Ježíš při umývání nohou prohlásil: „Ne všichni jste čisti.“ (J 13,11). Dal tím jasně najevo, že o Jidášovi všechno ví. Proradný učedník pochopil, že Kristus zná jeho tajný úmysl. Když se shromáždili kolem stolu, pohlédl Ježíš na učedníky a promluvil k nim ještě otevřeněji: „Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit slovo Písma: ‘Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu.’“ (J 13,18)

Ani po těchto slovech učedníci Jidáše nepodezírali. Všimli si však, že Ježíš je velmi zarmoucený. Padla na ně tíseň a zmocnila se jich nejasná předtucha nějakého strašného neštěstí. Nechápali proč. Všichni mlčeli a jedli. Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí.“ (Mt 26,21) To je úplně ohromilo. Nedokázali si představit, že by někdo z nich mohl chtít božskému Učiteli uškodit. Proč by jej měli zrazovat? A komu? Koho by něco takového mohlo napadnout? Z nich, dvanácti vyvolených, jistě nikoho. Vždyť oni měli jedinečnou příležitost naslouchat jeho učení, těšit se z jeho lásky a být s ním v tak úzkém společenství.

Když si uvědomili dosah jeho slov a vzpomněli si na to, jak pravdivé bylo vše, co říkal, zmocnil se jich strach. Začali podezírat sami sebe. Přemýšleli, zda v jejich nitru přece jen neklíčí nějaká skrytá myšlenka proti Mistrovi. S krajně nepříjemnými pocity se jeden po druhém ptali: „Snad to nejsem já, Pane?“ (Mt 26,22) Jediný Jidáš mlčel. Nakonec se zeptal hluboce sklíčený Jan: „Pane, kdo to je?“ (J 13,25) Ježíš odpověděl: „Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!“ (Mt 26,23.24) Když se učedníci ptali: „Snad to nejsem já, Pane?“ pečlivě pozorovali jeden druhého. Najednou všichni obrátili svoji pozornost na mlčícího Jidáše. Ten ve změti otázek, údivů a překvapení přeslechl, co Ježíš Janovi odpověděl, a aby se vyhnul zkoumavým pohledům učedníků, zeptal se stejně jako oni: „Jsem to snad já, Mistře?“ Ježíš mu se vší vážností odvětil: „Ty sám jsi to řekl.“ (Mt 26,25)

Jidáš, zmatený a vyděšený z toho, že byl jeho záměr odhalen, se rychle zvedl a chtěl odejít. „Ježíš mu řekl: ‘Co chceš učinit, učiň hned!’…Jidáš přijal skývu, a hned vyšel ven. Byla noc.“ (J 13,27-30) Pro zrádce, který se odvrátil od Krista a vyšel do tmy, nastala noc.

Až do této chvíle mohl Jidáš činit pokání. Když však odešel od svého Pána i od ostatních učedníků, rozhodl o sobě s konečnou platností. Překročil poslední hranici.

 

Ježíšova trpělivost

Ježíš měl s pokoušeným Jidášem obdivuhodnou trpělivost. Udělal pro jeho záchranu vše, co mohl. Jidáš se již dvakrát zavázal, že jej zradí, a Ježíš mu i přesto stále dával příležitost k pokání. Spasitel četl v Jidášově srdci, prohlédl jeho zrádný plán, a tím mu dal jasný a konečný důkaz o svém božství. Byla to poslední výzva k pokání. Kristus se svým božsko-lidským srdcem neopomněl ani jednu příležitost pomoci mu k obrácení. Příliv milosrdenství, které Jidáš ve své pýše tvrdošíjně odmítal, se s ještě větší silou vracel jako příval podmanivé lásky. Jidáše sice odhalení jeho viny překvapilo a vyděsilo, ale k pokání jej nepřivedlo. Falešný učedník se ještě více zatvrdil. Odešel od památné večeře a šel dokonat započatou zradu.

Vyslovením svého „běda“ nad Jidášem, prokázal Kristus milosrdenství ostatním učedníkům. Podal jim nezvratný důkaz o svém mesiášství. „Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem to.“ (J 13,19) Kdyby byl Ježíš mlčel a tvářil se jako by nevěděl, co se proti němu chystá, mohli by si učedníci myslet, že jejich Pán nemá božskou předvídavost, že byl zaskočen a zradou vydán do rukou rozvášněného davu. Ježíš však již rok předtím řekl učedníkům, že si jich vyvolil dvanáct a že jeden z nich je ďábel. Ježíšova slova k Jidášovi jasně ukazovala, že Spasitel znal jeho zrádné úmysly. To mělo posilovat víru pravých Ježíšových následovníků v době jeho ponížení. Až Jidáš dospěje ke svému strašlivému konci, měli si vzpomenout na ono „běda“, které Ježíš nad zrádcem vyslovil.

Kristus sledoval ještě jeden cíl, a proto svoji službu neodepřel ani zrádci. Při umývání nohou řekl: „Ne všichni jste čisti.“ (J 13,11) Učedníci mu tehdy nerozuměli. Nechápali ho, ani když u stolu prohlásil: „Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu.“ (J 13,18) Později však, když se vše vyjasnilo, měli o čem přemýšlet. Mohli obdivovat Boží trpělivost a milosrdenství vůči člověku, který se dopustil hrozného hříchu.

Ježíš znal Jidáše od samého začátku, a přesto mu umyl nohy. Zrádce měl dokonce tu přednost, že se mohl spolu s Kristem účastnit památné večeře. Spasitel se s neskonalou trpělivostí všemožně snažil, aby jej falešný učedník přijal. Chtěl ho přivést k pokání a očistit od hříchu. Dal nám tím příklad k následování. Když se nám zdá, že někdo žije v omylu a hříchu, nemáme se od něho odvracet a nechávat ho napospas pokušení. Naše lhostejnost a nezájem by jej mohly vehnat přímo do satanovy náruče. Tímto způsobem Kristus k lidem nikdy nepřistupoval. Učedníci často chybovali a mýlili se, a právě proto jim Kristus umyl nohy. Všechny kromě jediného tím přivedl k pokání.

Spasitel svým příkladem jasně ukazuje, že nesmíme nikomu bránit v účasti na večeři Páně. Je pravda, že zjevný hřích člověka vylučuje, jak učí Duch svatý (1 K 5,11), ale nadto nám nepřísluší nikoho soudit. Bůh nedal lidem právo, aby rozhodovali o tom, kdo se smí slavnosti účastnit a kdo ne. Vždyť kdo z nás dokáže číst v srdci druhého? Kdo umí rozlišit koukol od pšenice? „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 K 11,28.27.29)

Shromáždění při slavnosti večeře Páně navštěvují i poslové, které naše oči nevidí. Může se stát, že se mezi námi vyskytne i nějaký Jidáš. V takovém případě jsou přítomni i služebníci knížete temnot. Ti doprovázejí každého, kdo se nechce podřídit Duchu svatému. Ve shromáždění jsou však i nebeští andělé. Tito neviditelní hosté navštěvují každou podobnou příležitost. Někdy mezi nás mohou přijít i lidé, kteří nepřijali pravdu a svatost do svého srdce, ale přesto by se obřadu rádi zúčastnili. Neměli bychom jim v tom bránit. Slavnost nesledují jen lidské oči. Obklopují nás bytosti, které viděly, jak Ježíš umýval nohy dvanácti učedníkům, tedy i Jidášovi.

Kristus se obřadu účastní prostřednictvím Ducha svatého, a zpečeťuje tak své ustanovení. Přesvědčuje a obměkčuje naše srdce. Neunikne mu ani jeden zkroušený pohled, ani jediná myšlenka na pokání. Čeká, až začneme litovat svých hříchů a se zlomeným srdcem se k němu obrátíme. Spasitel udělal vše pro to, aby nás mohl přijmout. Tak jako umyl nohy Jidášovi, chce umýt a očistit od hříchu i srdce každého z nás.

Nikdy bychom se neměli zříkat účasti na slavnosti večeře Páně proto, že k ní přistupuje někdo nehodný. Každý učedník je zván k veřejné účasti. Dosvědčuje tím, že přijímá Krista jako svého osobního Spasitele. Právě při příležitostech, které sám ustanovil, se Kristus setkává se svým lidem a posiluje jej svou přítomností. Může se stát, že člověk, který obřad vysluhuje, toho není hoden, avšak i tehdy je Kristus přítomen a slouží svému lidu. Každému, kdo přichází a upíná k němu pohled víry, bohatě požehná. Lidé, kteří tyto vzácné chvíle společenství s Bohem zanedbávají, o mnoho přicházejí. Právem je o nich možno říci: „Ne všichni jste čisti.“

 

Význam večeře

Kristus jedl chleba a pil víno společně s učedníky. Dal jim tak záruku, že je jejich Vykupitelem. Předal jim novou smlouvu, podle níž se všichni, kdo jej přijímají, stávají Božími dětmi a Kristovými spoludědici. Podle smlouvy se jim mělo dostat všech požehnání v životě na zemi i na věčnosti. Smlouva měla být zpečetěna Kristovou krví. Večeře Páně měla učedníkům připomínat nekonečnou oběť, kterou pro každého z nich a pro celé padlé lidstvo Kristus přinesl.

Večeře Páně by však neměla být smuteční slavností. To není jejím posláním. Učedníci se neshromažďují u stolu Páně proto, aby si připomínali své nedostatky a hořekovali nad nimi. Nemají se obšírně zabývat náboženskou zkušeností, kterou v minulosti prožili, ať již byla povznášející nebo skličující. Nemají si připomínat vzájemné neshody. To vše je součástí přípravného obřadu. Zpytování vlastního nitra, vyznání hříchu a urovnání sporů má každé večeři Páně předcházet. Potom je čas na setkání s Kristem. Učedníci nemají stát ve stínu kříže, ale v jeho spásném světle. Mají otevřít svá srdce zářivým paprskům Slunce spravedlnosti. Potom očištěni Kristovou krví mohou vnímat jeho neviditelnou přítomnost a slyšet jeho slova: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“ (J 14,27)

Kristus nám říká: Když přemýšlíš o své hříšnosti, nezapomeň, že jsem za tebe zemřel. Když tě utlačují a pronásledují, když trpíš pro mé jméno a pro evangelium, vzpomeň si na moji lásku, vždyť jsem za tebe dal svůj život. Když klesáš pod tíhou svých povinností a tvůj úděl se ti zdá být neúnosný, pamatuj, že jsem pro tebe trpěl na kříži a snášel pohanu. Když tě přemáhá strach z těžké zkoušky, uvědom si, že tvůj Vykupitel žije a přimlouvá se za tebe.

Obřad večeře Páně ukazuje na druhý Kristův příchod. Jeho smyslem bylo udržovat tuto naději v myslích učedníků stále živou. Vždy, když se sešli, aby si připomněli jeho smrt, vyprávěli si, jak „vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: ‘Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.’“ (Mt 26,27-29) V době utrpení a soužení nacházeli učedníci útěchu v naději na návrat svého Pána. Myšlenka „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde,“ pro ně měla nesmírnou cenu (1 K 11,26).

Na to nesmíme nikdy zapomínat. Ježíšovu lásku a její podmanivou moc bychom měli mít stále v živé paměti. Kristus ustanovil obřad večeře jako hmatatelné svědectví o tom, jak nás Bůh miluje. Kristus nám také umožňuje spojení s Bohem, jedině skrze něho můžeme přicházet k Otci. Rovněž společenství a vzájemná láska mezi věřícími musí být založeny na Ježíšově lásce. A díky Kristově smrti můžeme mít z jeho lásky plný užitek. Jedině proto, že Ježíš zemřel, můžeme s radostí očekávat jeho návrat. Jeho oběť je ústředním bodem naší naděje. K ní musíme upínat svoji víru.

Příliš často považujeme obřady připomínající utrpení a ponížení našeho Pána za pouhé formální záležitosti. Tato ustanovení však mají svůj význam. Byla zavedena proto, aby nám pomáhala pronikat do tajemství zbožnosti. Všichni máme možnost pochopit mnohem lépe než dosud Kristovo utrpení, jehož smyslem bylo smíření. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ (J 3,14.15) Musíme vzhlížet ke Spasiteli umírajícímu na golgotském kříži. V zájmu našeho věčného života je třeba projevovat víru v Krista.

Náš Pán řekl: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život… Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.“ (J 6, 53-55) Tato slova můžeme vztáhnout na naši tělesnou přirozenost. Kristově smrti vděčíme i za svůj pozemský život. Chléb, který jíme, zaplatil svým tělem, vodu, kterou pijeme, vykoupil svou krví. Každý člověk, ať světec či hříšník, jí svůj každodenní chléb, ale nasycuje jej tělo a krev Ježíše Krista. Každý bochník chleba nese pečeť kříže. Kříž se zrcadlí v každém praménku vody. To vše Ježíš zahrnul do symbolů své veliké oběti. Světlo památné večeře v horní síni posvěcuje náš každodenní pokrm. Rodinný stůl se stává stolem Páně a každé jídlo svátostí.

Kristova slova o naší duchovní podstatě jsou ještě výstižnější: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ (J 6,54) Svatým životem totiž můžeme žít jen tehdy, přijmeme-li život obětovaný za nás na golgotském kříži. To znamená, že přijmeme jeho slovo a budeme žít podle jeho přikázání. Jedině tak s ním můžeme být jedno. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ (J 6,56.57) Tyto výroky se vztahují zejména k večeři Páně. Když ve víře rozjímáme o velké oběti našeho Pána, přibližuje se náš duchovní život duchovnímu životu Krista. Každá večeře Páně nás duchovně posiluje. Prostřednictvím tohoto obřadu můžeme navázat živé spojení s Kristem, a tím i s Otcem. Památka večeře zvláštním způsobem spojuje slabé lidské bytosti s Bohem.

Přijímáním chleba a vína, které symbolizují Kristovo ukřižované tělo a jeho prolitou krev, se v duchu účastníme večeře v horní místnosti. Jako bychom procházeli zahradou posvěcenou utrpením Spasitele, který na sebe vzal hříchy světa. Stáváme se svědky boje, který nám přinesl smíření s Bohem. Vidíme před sebou ukřižovaného Krista.

Při pohledu na ukřižovaného Vykupitele lépe chápeme velikost a význam oběti, kterou pro nás Majestát nebes podstoupil. Plán spasení se nám ukazuje v celé své slávě a rozjímání nad křížem v nás probouzí posvátnou úctu. Z celé své duše chválíme Beránka a Boha, neboť naše mysl je plná výjevů z Golgoty a pro pýchu a sobectví v ní již není místo.

Úvahy o Spasitelově nekonečné lásce člověka povznášejí, očišťují a mění. Stává se světlem světa a do jisté míry Ježíšovu tajuplnou lásku odráží. Čím více se Kristovým křížem zabýváme, tím více se ztotožňujeme se slovy apoštola: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ (Ga 6,14)