75. Soud

Ježíše vedli přes potok Kedron, kolem zahrad a olivových hájů a nakonec tichými ulicemi spícího města. Bylo již po půlnoci a hlučný dav, který Krista doprovázel, rušil svým křikem noční klid. Spoutaný a ostře sledovaný Spasitel šel jen pomalu. Jeho pronásledovatelé však spěchali. Chtěli s ním být v paláci bývalého velekněze Annáše co nejdříve.

Annáš byl hlavou úřadující kněžské rodiny a lid jej z úcty k jeho věku uznával za nejvyššího kněze. Vyhledávali jeho rady a poslouchali je jako Boží hlas. On musí vidět zajatce kněžské moci Ježíše jako první. Musí být při jeho výslechu, aby méně zkušený Kaifáš náhodou nezmařil jejich plány. Je třeba využít Annášovy vynalézavosti, vychytralosti a úskočnosti. Ježíš musí být odsouzen stůj co stůj a přední muži se o to musí postarat.

Správně měl být Kristus předveden před veleradu, předběžně jej však vyslechl Annáš. Velerada podléhala Římanům a neměla právo vynášet rozsudek o trestu smrti. Mohla vězně vyslechnout, ale její rozhodnutí musely potvrdit římské úřady. Bylo proto nutné vznést obvinění proti Kristu tak, aby v něm Římané viděli zločince. Zároveň však bylo třeba, aby jej mohli odsoudit i Židé. Nemálo kněží a předních mužů se nechalo Kristovým učením přesvědčit. Báli se však, že by mohli být vyloučeni ze společenství, a proto se k Ježíši nepřiznali. Kněží si velmi dobře pamatovali Nikodémovu otázku: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ (J 7,51) Tato slova vnesla do velerady na nějaký čas rozepři a zmařila její plány. Josef z Arimatie a Nikodém neměli být tentokrát na zasedání rady pozváni, ale byli tam jiní, kteří si mohli dovolit promluvit ve jménu spravedlnosti. Výslech měl být veden tak, aby se členové velerady sjednotili proti Ježíši. Kněžím šlo především o dvě obvinění. Pokud se jim podaří dokázat, že se Ježíš rouhal, Židé jej určitě odsoudí. Budou-li mít přesvědčivé důkazy, že připravoval vzpouru, odsoudí jej i Římané. Na tom záleželo Annášovi nejvíce. Vyptával se Ježíše na jeho učení a na učedníky a doufal, že se dozví něco, oč by mohl opřít obžalobu. Chtěl jej přimět k přiznání, že se snažil založit tajné společenství, které by mu pomohlo nastolit nové království. Potom by jej kněží mohli vydat Římanům a obvinit z narušování pořádku a podněcování povstání.

Kristus prohlédl záměr kněze. Četl v jeho myšlenkách jako v otevřené knize a znal i nejskrytější místa jeho duše. Popřel, že by mezi ním a jeho následovníky bylo nějaké tajné spojení nebo že by se shromažďovali skrytě, aby utajili jeho plány. Jeho učení ani jeho cíle nebyly žádným tajemstvím. Řekl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagoze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně.“ (J 18,20)

Spasitel jednal úplně jinak než jeho žalobci. Celé měsíce jej sledovali a snažili se ho chytit do pasti, aby ho mohli postavit před tajný soud. Chtěli křivou přísahou dosáhnout toho, čeho by se jim poctivou cestou dosáhnout nepodařilo. Šli tvrdě za svým cílem. V duchu svých úmyslů přepadli spolu s davem Ježíše o půlnoci. Vysmívali se mu a ponižovali jej ještě dříve, než byl souzen nebo obžalován. K takovým způsobům se Ježíš nikdy neuchyloval. Kněží a přední muži svým jednáním přestupovali vlastní zákon. Ten stanovoval, že s každým člověkem, jehož vina nebyla zatím prokázána, se má zacházet jako s nevinným. Jejich počínání bylo tedy v rozporu s jejich vlastním ustanovením.

Ježíš se obrátil k veleknězi a řekl: „Proč se mě ptáš?“ (J 18, 21) Neposílali snad kněží a přední muži své špehy, aby sledovali každý Ježíšův pohyb a zaznamenávali každé jeho slovo? Nebyli snad tito zvědové na každém shromáždění lidu a nedonášeli kněžím zprávy o všem, co Ježíš dělal a hlásal? Spasitel pokračoval: „Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl.“ (J 18,21)

Rozhodná odpověď Annáše umlčela. Bál se, aby Ježíš nezačal mluvit o jeho jednání a neřekl tak něco, co by sám nerad zveřejňoval. Pro tentokrát už raději mlčel. Když to viděl jeden z jeho úředníků, rozčilil se, udeřil Ježíše do tváře a řekl: „Tak se odpovídá veleknězi?“ (J 18,22)

Kristus mu klidně odpověděl: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ (J 18, 23) V jeho slovech nebyl ani náznak hněvu. Měl čisté a trpělivé srdce plné lásky, proto odpověděl klidně a nenechal se unést.

Potupa a urážky Krista bolestně zraňovaly. Lidé, které stvořil a pro které podstupoval nekonečnou oběť, jej ponižovali všemi možnými způsoby. Trpěl tím více, čím je svou dokonalostí, svatostí a nenávistí k hříchu převyšoval. Snášel utrpení z rukou nepřátel, a bez přestání se tak obětoval. Protivilo se mu být stále obklopen lidmi, kteří byli pod vlivem satana. Věděl, že jediným zábleskem své božské moci by mohl srazit kruté nepřátele k zemi, a tím byla jeho zkouška ještě těžší.

Židé očekávali, že Mesiáš přijde s velikou slávou a okázalostí. Představovali si, že jediným zásahem své všemohoucí vůle změní myšlení lidí a přiměje je k tomu, aby uznali jeho svrchovanost.

Věřili, že si tím zajistí trůn a uspokojí jejich ctižádostivé naděje. Nyní, když s Kristem tak opovržlivě zacházeli, doléhalo na Spasitele silné pokušení projevit svoji božskou moc. Stačilo jen slovo nebo pohled a mohl své pronásledovatele donutit k tomu, aby jej uznali za Pána všech pánů, králů, kněží i chrámu. Součástí jeho nelehkého poslání však bylo zůstat na zemi člověkem, setrvat v postavení, pro které se sám rozhodl.

Nebeští andělé sledovali vše, co lidé proti jejich milovanému Veliteli podnikali. Chtěli Krista vysvobodit. Pod Božím vedením mají nesmírnou moc. Při jedné příležitosti vyhladili na Kristův příkaz za jedinou noc sto osmdesát pět tisíc mužů asyrské armády. Nebylo by pro ně nic těžkého projevit při pohledu na Kristovo utrpení svou nevoli a Boží nepřátele zahubit. Žádný takový příkaz však nedostali. Kristus sám mohl své protivníky okamžitě zničit, ale trpělivě snášel jejich krutost. Ještě před založením světa se zavázal, že na sebe vezme hřích lidstva. Pro tento slib a z lásky k Otci bez reptání trpěl surové jednání lidí, které přišel spasit. Součástí jeho poslání na zemi bylo snášet všechny urážky a křivdy, kterými jej lidé zahrnou. Jediná naděje světa spočívala v tom, že se Kristus podrobí a vydrží vše, co si lidé vymyslí.

Kristus neřekl nic, co by mohlo jeho žalobcům posloužit jako záminka. Přesto jej spoutali na znamení, že byl usvědčen. Museli však zachovat alespoň zdání spravedlnosti a navenek postupovat jako při zákonném procesu. Vše se snažili urychlit. Uvědomovali si, co Ježíš pro lid znamená, a báli se, aby se zpráva o jeho uvěznění nerozšířila. Hrozilo totiž, že by se někdo mohl pokusit ho osvobodit. A kdyby jej nevyslechli a neodsoudili hned, musela by se celá záležitost o týden odložit kvůli velikonočním svátkům. Jejich plány by pak nakonec mohly být zmařeny. Uvědomovali si, že odsouzení Ježíše do značné míry závisí na bouřlivé náladě davu, jehož podstatnou část tvořila jeruzalémská spodina. Kdyby museli vše o týden odložit, vzrušení by opadlo a situace by se mohla obrátit. Slušnější část lidu by se přidala na stranu Krista, mnozí by jej obhajovali a poukazovali přitom na jeho mocné činy. To by mohlo vyvolat všeobecný odpor proti veleradě. Lid by zavrhl její postup a Ježíše osvobodil. Celé zástupy by jej znovu uctívaly. Kněží a přední muži se proto rozhodli, že dříve, než se lid dozví, co mají v úmyslu, vydají Ježíše do rukou Římanů.

Nejprve museli najít důvod k obžalobě. Zatím však žádný neměli. Annáš nařídil, aby odvedli Ježíše ke Kaifášovi. Kaifáš patřil k saducejům, z nichž někteří byli nyní Ježíšovými úhlavními nepřáteli. Kaifáš neměl tak pevnou povahu jako Annáš, ale byl stejně tvrdý, bezcitný a bezohledný. Bylo jisté, že udělá vše pro to, aby Ježíše zničil. Časně zrána, ještě za tmy, se ve světle pochodní a svítilen blížil k veleknězovu paláci ozbrojený průvod s vězněm. Potom se začali scházet členové rady a Annáš s Kaifášem vyslýchali Ježíše, opět bezvýsledně.

 

Před veleradou

Velerada se sešla v soudní síni a Kaifáš usedl do jejího čela. Po stranách seděli soudci a ti, kdo měli na procesu zvláštní zájem. Kolem veleknězovy stolice byli rozestavěni římští vojáci. Ježíš stál před ní. Pohledy všech přítomných se upíraly na něho. V síni panovalo velké napětí. Jediný Ježíš byl klidný a vyrovnaný. Jako by ovzduší kolem něho bylo posvátné.

Kaifáš považoval Ježíše za svého soupeře. Lid byl nedočkavý, chtěl slyšet Spasitele a zdálo se, že je ochotný jeho učení přijmout. To vzbudilo ve veleknězi prudkou žárlivost. Když se však na vězně podíval, musel obdivovat jeho vznešenost a důstojnost. Vnitřní hlas ho přesvědčoval, že tento člověk je spřízněný s Bohem. Kaifáš jej však ihned s pohrdáním umlčel. Soudní síní zazněla jeho jízlivá žádost, aby Ježíš předvedl nějaký ze svých zázraků. Ale Spasitel jako by jeho slova a povýšený tón hlasu ani neslyšel. Rozdíl mezi jeho vznešeným klidem a Annášovou a Kaifášovou zlomyslnou podrážděností bil do očí. Dokonce i zatvrzelý dav si toho všiml a kladl si otázku: Může být tento člověk, z kterého vyzařuje božství, souzen jako zločinec?

Kaifáš vycítil sílu Ježíšova vlivu a snažil se výslech urychlit. Kristovi nepřátelé byli zmateni. Rádi by Spasitele odsoudili, ale nevěděli jak. Ve veleradě zasedali saduceové i farizeové. Ti se vzájemně nenáviděli a neustále se přeli. Některých sporných bodů se raději ani nedotýkali, aby se nemuseli hádat. Ježíš mohl několika slovy podnítit jejich vzájemnou nevraživost, a odvrátit tak od sebe jejich hněv. Kaifáš si to uvědomoval a chtěl sporu zabránit. V síni bylo mnoho svědků, kteří slyšeli, jak Ježíš odsuzoval kněze a zákoníky a jak je nazýval pokrytci a vrahy. Jejich svědectví však bylo v této chvíli nežádoucí. Saduceové totiž používali v ostrých hádkách s farizeji velmi podobná slova. Navíc by tyto výpovědi neobstály ani u Římanů, jimž byla farizejská nadutost trnem v oku. Velerada měla v rukou dostatek důkazů o tom, že Ježíš nedbal na židovské tradice a svými slovy znevažoval mnohá jejich nařízení. Ale otázka tradice byla pro farizeje a saduceje ožehavým tématem a u Římanů by takový důkaz neměl žádnou váhu. Nepřátelé se neodvažovali obvinit Krista ani z přestupování soboty, neboť zevrubné prozkoumání této záležitosti by mohlo odhalit skutečnou povahu jeho díla. Pokud by došlo na případy zázračného uzdravení, záměr kněží by byl zmařen.

 

Falešná svědectví

Podplacení svědci měli lživě obvinit Ježíše, že podněcoval vzpouru a chtěl nastolit samostatnou vládu. Jejich svědectví však byla nejasná a vzájemně si protiřečila. Při výslechu svědci dokonce popírali i své vlastní výpovědi.

Na počátku své služby Kristus řekl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ Těmito prorockými slovy obrazně předpověděl svoji vlastní smrt a vzkříšení. „On však mluvil o chrámu svého těla.“ (J 2,19.21) Židé chápali jeho řeč doslovně. Mysleli si, že skutečně mluví o jeruzalémském chrámu. Kromě tohoto výroku nemohli kněží v Ježíšových promluvách najít nic, co by proti němu mohli použít. Doufali, že když jej trochu překroutí, poslouží jejich záměru. Římané se podíleli na stavbě a zařizování chrámu a byli na něj pyšní. Bylo jisté, že jakékoli znevažování této velkolepé budovy vzbudí jejich nevoli. Chrám mohl být pro Římany, farizeje i saduceje styčným bodem, neboť si jej všichni velmi cenili. Ježíšovi nepřátelé našli dva svědky, jejichž výpovědi nebyly tak rozporuplné jako v ostatních případech, a podplatili je. Jeden z nich prohlásil: „On řekl: Mohu zbořit chrám a ve třech dnech jej vystavět.“ (Mt 26,61) Překroutil Kristova slova. Kdyby je byl opakoval přesně, jak je Kristus řekl, nemohla by Ježíše odsoudit ani velerada. Kdyby byl Ježíš pouhým člověkem, jak tvrdili Židé, byla by jeho slova jen nesmyslným chvástáním, nikoli však rouháním. Dokonce ani v překroucené podobě neobsahovala Kristova slova nic, co by mohli Římané považovat za zločin hodný trestu smrti.

Ježíš trpělivě naslouchal rozporuplným svědeckým výpovědím. Nevznesl jedinou námitku na svoji obranu. Nakonec byli zmateni i jeho žalobci, nevěděli kudy kam a zuřili. Vyšetřování k ničemu nevedlo, zdálo se, že všechny jejich nástrahy jsou marné. Kaifáš byl zoufalý. Zbývalo jediné: přimět Krista k tomu, aby se usvědčil sám. Velekněz vstal, jeho tvář planula hněvem a z jeho hlasu i vystupování bylo zřejmé, že by Ježíše nejraději zabil. Vykřikl: „Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?“ (Mt 26,62)

Ježíš zachoval klid. „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ (Iz 53,7)

 

Kaifášova otázka

Nakonec Kaifáš pozvedl pravici směrem k nebi a zvolal: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ (Mt 26,63)

K této výzvě už Kristus nemohl zůstat hluchý. Byl čas mlčet, ale také čas mluvit. Ježíš nepromluvil, dokud se jej velekněz přímo nezeptal. Věděl, že když odpoví, bude to pro něho znamenat jistou smrt. Otázku mu položil nejvyšší představitel národa ve jménu Všemohoucího Boha. Kristus chtěl zachovat patřičnou úctu k zákonu. Navíc velekněz zpochybnil jeho vztah k Otci. Spasitel musel jasně odhalit svoji povahu i poslání. Již dříve řekl svým učedníkům: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi.“ (Mt 10,32) Nyní na vlastním příkladě ukázal, jak tato slova naplnit.

Všichni bedlivě sledovali jeho tvář a napjatě poslouchali odpověď: „Ty sám jsi to řekl.“ Zdálo se, že jeho bledý obličej ozářilo nebeské světlo, a Ježíš dodal: „Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (Mt 26,64)

Z Kristova lidského těla na chvíli zazářilo božství. Velekněz se před pronikavým pohledem Spasitele zachvěl. Ježíš jako by četl jeho nejskrytější myšlenky a pronikal až do srdce. Zkoumavý pohled pronásledovaného Božího Syna se Kaifášovi nesmazatelně vryl do paměti.

Ježíš řekl: „Od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ Naznačil tak, že situace, ve které se právě nacházel, se zcela obrátí. Kristus, Pán života a slávy, bude sedět po Boží pravici. Bude soudit celou zem a proti jeho rozhodnutí nebude odvolání. Všechny skryté věci budou odhaleny ve světle Boží tváře a nad každým člověkem bude vynesen soud podle jeho skutků.

Kristova slova Kaifáše vyděsila. Představa, že by jednou mělo přijít vzkříšení mrtvých, že by všichni stanuli před Božím soudem a dostali odplatu podle svých skutků, mu naháněla hrůzu. Nechtělo se mu věřit, že by měl být v budoucnu souzen za své činy. V mysli se mu promítly výjevy posledního soudu. Viděl z hrobů vstávat mrtvé a s nimi i tajemství, o nichž doufal, že budou navždy pohřbena. Chvíli měl pocit, jako by on sám stál před věčným Soudcem, který čte v jeho duši a odhaluje vše, co mělo být skryto, neboť jeho zraku nemůže nic uniknout.

 

Odsouzení

Vidění se rozplynulo. Kristova slova se Kaifáše jako saduceje hluboce dotkla. Velekněz popíral učení o vzkříšení, soudu a budoucím životě. Posedla jej přímo ďábelská zuřivost. Co si ten vězeň vůbec dovoluje?! Napadat jeho nejhlubší přesvědčení! V předstíraném zděšení roztrhl před očima přítomných své roucho a žádal, aby byl obžalovaný bez dalšího vyšetřování odsouzen za rouhání. Řekl: „Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ (Mt 26,65.66) A všichni Krista odsoudili.

Kaifáš jednal zčásti z přesvědčení a zčásti z hněvu. Sám na sebe měl zlost, že uvěřil Kristovým slovům. Místo aby pod vlivem pravdy roztrhl své srdce a vyznal, že Ježíš je Mesiáš, roztrhl raději své roucho na znamení rozhodného odporu. Jeho čin měl hluboký význam. Kaifáš to však ani netušil. Chtěl ovlivnit soudce a zajistit Kristovo odsouzení, ale svým jednáním odsoudil sám sebe. Podle Božího zákona se připravil o možnost setrvat v kněžském úřadu. Vyřkl nad sebou trest smrti.

Velekněz totiž podle zákona levitů nesměl roztrhnout své roucho. Za přestoupení tohoto nařízení jej čekal trest smrti. Židé měli ve zvyku trhat svá roucha při smrti svých přátel, kněží to však nedělali. Nesměli své roucho roztrhnout za žádných okolností a při žádné příležitosti. Tento výslovný zákaz vydal kdysi Kristus prostřednictvím Mojžíše (viz Lv 10,6).

Oděv, který nosil kněz, musel být neporušený a bez kazu. Nádherná obřadní roucha představovala povahu našeho velikého vzoru, Ježíše Krista. Bůh mohl přijmout jen dokonalost, a to ve všem – v oblékání, jednání, v řeči i v myšlení. Sám je svatý a pozemská služba musí odrážet jeho slávu a dokonalost. Jedině dokonalost mohla náležitě představovat posvátnost nebeské služby. Smrtelný člověk mohl roztrhnout své srdce na znamení lítosti a pokory. Bůh si toho vážil. Kněžské roucho se však trhat nesmělo, aby nebyla narušena představa nebeských věcí. Velekněz, který se odvážil vykonávat svůj úřad a účastnit se služby ve svatyni v roztrženém rouchu, byl považován za odpadlíka. Roztržením roucha se zřekl svého zástupného postavení. Bůh jej už dále jako kněze neuznával. Kaifášovo jednání v tomto směru bylo projevem lidské zloby a nedokonalosti.

Roztržením roucha Kaifáš znevážil Boží zákon, aby se mohl přidržet lidské tradice. Podle lidských ustanovení totiž kněz v případě rouhání mohl roztrhnout svůj šat na znamení odporu k hříchu, aniž by se tím provinil. Boží zákon nahradily lidské předpisy.

Lid bedlivě sledoval každý veleknězův pohyb a Kaifáš měl v úmyslu předvést, jak je zbožný. Svým činem chtěl podpořit obžalobu Krista. Ve skutečnosti však potupil Posla, o němž Bůh řekl: „V něm je mé jméno.“ (Ex 23,21) Kaifáš sám se rouhal. Zasluhoval Boží odsouzení, a přitom soudil Krista jako rouhače.

Roztržením roucha Kaifáš vyjádřil postoj, jaký zaujme židovský národ jako celek k Bohu. Kdysi vyvolený Boží lid se od Boha odvracel a začínal se mu odcizovat. Když Kristus zvolal na kříži: „Dokonáno jest“ (J 19,30) a chrámová opona se roztrhla na dva kusy, svatý Strážce oznámil, že židovský lid zavrhl Mesiáše, který byl podstatou všech předobrazů a symbolů. Izrael se odloučil od Boha. Kaifáš potom mohl právem roztrhnout své obřadní roucho, které bylo symbolem jeho postavení zástupce pravého Velekněze. Roucho již totiž přestalo mít pro něho i pro lid význam. Mohl je tedy v hrůze nad sebou i celým národem rozervat.

Velerada rozhodla, že Ježíš si zaslouží smrt. Vyslýchat vězně v noci však bylo v rozporu s židovským zákonem. Právoplatný rozsudek mohla vynést jen rada, která se sešla v plném počtu a za bílého dne. Přesto se Spasitelem zacházeli jako s odsouzeným zločincem a vystavili jej nejhorší potupě. Kolem veleknězova paláce bylo otevřené nádvoří, na kterém se shromáždilo vojsko a dav. Tudy vedli Ježíše na strážnici. Ze všech stran k němu doléhaly posměšky. Lidé se mu vysmívali, že se prohlásil za Božího Syna. Jízlivě opakovali jeho slova, že bude „sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými“. Když potom na strážnici čekal na řádný soud, neposkytli mu kněží žádnou ochranu. Nezasvěcený dav viděl, jak krutě s ním při výslechu zacházeli, a cítil, že může dát volný průchod všem ďábelským vlastnostem své povahy. Kristova ušlechtilost a božské chování je doháněly k šílenství. Jeho tichost, nevinnost a vznešená trpělivost v nich probouzely satanskou nenávist. Milosrdenství bylo pošlapáno, spravedlnost rozmetána. Žádný zločinec nikdy nezakusil tak nelidské zacházení, jakému byl vystaven Boží Syn.

 

Petrova zrada

Ježíše však mnohem více trápilo něco jiného. Největší bolest mu nepůsobili nepřátelé, ale jeden z jeho učedníků. Ten ho zrazoval v době, kdy Ježíš stál před Kaifášem jako terč všeobecného posměchu. Když učedníci v zahradě opustili svého Mistra, dva z nich se odvážili jít zdálky za zástupem, který doprovázel Ježíše. Byli to Petr a Jan. Kněží věděli, že Jan je známým Ježíšovým učedníkem, a pustili jej do síně. Doufali, že až uvidí ponížení svého Učitele, vystřízliví a představě, že by to mohl být Boží Syn, se jen zasměje. Jan se přimluvil za Petra a kněží vpustili i jeho.

Na nádvoří rozdělali oheň, protože v době před úsvitem bývá noc nejchladnější. Kolem ohně se sešla skupina lidí a Petr se k nim bez váhání připojil. Nechtěl, aby v něm někdo poznal Ježíšova učedníka. Doufal, že se ztratí v davu a že jej budou považovat za jednoho z těch, kdo Ježíše přivedli do soudní síně.

Když mu však oheň ozářil tvář, všimla si ho žena, která stála u vchodu, a zkoumavě si jej prohlížela. Viděla Petra přicházet s Janem a neunikla jí jeho sklíčenost. Pomyslela si, že by mohl být Ježíšovým učedníkem. Sloužila v Kaifášově domě a byla zvědavá, jak to s ním doopravdy je. Zeptala se tedy: „Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka?“ (J 18,17) Petr se lekl, byl zmaten. Všichni se na něho okamžitě podívali. Předstíral, že ženě nerozumí, ale ona trvala na svém a říkala všem kolem sebe, že ten člověk chodil s Ježíšem. Petr byl nucen odpovědět. Podrážděně odsekl: „Vůbec ho neznám.“ (L 22,57) Tehdy Ježíše zapřel poprvé a hned zakokrhal kohout. Petře, Petře, tak brzy se stydíš za svého Pána! Tak brzy jej zapíráš!

Jan se v soudní síni nesnažil utajit, že je Ježíšovým následovníkem. Nevmísil se mezi neurvalý dav, který urážel jeho Mistra. Nikdo se ho na nic neptal, protože se nepřetvařoval a nebudil podezření. Našel si klidné místo, co nejdále od davu a co nejblíže Ježíši. Odtamtud mohl sledovat celý průběh výslechu svého Pána.

Petr netušil, že vyjde najevo, kým ve skutečnosti je. Předstíranou lhostejností se octl na půdě nepřítele a snadno podlehl pokušení. Kdyby měl za Mistra bojovat, jistě by byl statečným vojákem, ale teď, když si na něho s posměchem ukazovali, se projevil jako zbabělec. Mnozí lidé se nebojí odhodlaně vystupovat na Kristovu obranu, ale když jsou pro svou víru vystaveni posměchu, zapírají ji. Stýkají se se společností, které by se měli raději vyhýbat, a sami se tak uvádějí do pokušení. Vyzývají nepřítele, aby je sváděl, a potom říkají nebo dělají věci, kterých by se za jiných okolností nikdy nedopustili. Křesťan, který v dnešní době pod hrozbou utrpení nebo potupy skrývá svoji víru, zapírá svého Pána stejně, jako jej v soudní síni zapřel Petr.

Petr se tvářil, jako by ho výslech Krista nezajímal. Ve skutečnosti však trpěl, když viděl, jak kruté zacházení a urážky jeho Mistr snáší. Navíc byl zaskočen a rozčilen tím, že si Ježíš nechá takové jednání líbit a dovoluje svým nepřátelům, aby jej a s ním i jeho učedníky ponižovali. Petr se snažil své myšlenky skrýt, a proto se připojil k Ježíšovým pronásledovatelům v jejich nemístném vtipkování. Vypadal však nepřirozeně. Přetvařoval se, a i když se snažil, nedokázal potlačit rozhořčení nad tupením svého Mistra.

Znovu upoutal pozornost svého okolí a již podruhé jej obvinili, že je Ježíšovým následovníkem. Tentokrát zapřel Ježíše s přísahou: „Neznám toho člověka.“ (Mt 26,72) Měl však ještě jednu příležitost. Asi za hodinu mu jeden z veleknězových sluhů, příbuzný muže, kterému Petr uťal ucho, řekl: „Což jsem tě s ním neviděl v zahradě?“ „A zakrátko zase ti, kdo stáli kolem, řekli Petrovi: ‘Jistě jsi z nich, vždyť jsi z Galileje!’“ (J 18,26; Mk 14,70) To Petra rozzuřilo. Ježíšovi učedníci mluvili nápadně čistým jazykem. Petr chtěl zmást své protivníky a přesvědčit je, že je skutečně tím, za koho se vydává, proto tentokrát zapřel svého Pána proklínáním a přísahami. Znovu zakokrhal kohout. V tom okamžiku si Petr vzpomněl na Ježíšova slova: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš.“ (Mk 14,30)

Sotva Petr vypustil z úst ponižující přísahu a z dálky se ozvalo kokrhání, odvrátil Spasitel svůj zrak od zlostných soudců a podíval se na svého ubohého učedníka. Také Petr zvedl oči a jejich pohledy se setkaly. Z Ježíšovy laskavé tváře vyzařovala lítost a smutek, nebyl v ní však ani náznak hněvu.

Když Petr viděl Mistrovu bledou, ztrápenou tvář, chvějící se rty, pohled plný soucitu a odpuštění, cítil se, jako by jeho srdcem pronikl ostrý šíp. Probudilo se v něm svědomí. Oživila se mu paměť. Vybavil si, jak ještě před několika hodinami sliboval, že půjde se svým Pánem i do vězení či na smrt. Vzpomněl si, jak ho zarmoutilo, když mu Spasitel v horní místnosti řekl, že ještě tuto noc jej třikrát zapře. Právě před chvílí Petr prohlásil, že Ježíše nezná. Najednou si uvědomil, jak dobře ho Pán zná a jak spolehlivě rozeznal v jeho srdci faleš, o které ani on sám nevěděl.

Hlavou se mu míhaly vzpomínky. Spasitelovo milosrdenství, jeho laskavost a neskonalá trpělivost, vlídnost a shovívavost k bloudícím učedníkům, to vše se mu živě vybavovalo v mysli. Nezapomněl ani na to, jak jej Ježíš napomenul: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala.“ (L 22,31.32) S hrůzou si uvědomil, jak je nevděčný, neupřímný, pokrytecký a prolhaný. Znovu pohlédl na svého Mistra a viděl, jak jej někdo udeřil do tváře. Petr už se na to nemohl déle dívat a se zlomeným srdcem utíkal pryč ze soudní síně.

Spěchal někam do tmy, do ústraní, nevěděl kam a ani mu na tom nezáleželo. Nakonec se octl v Getsemane. Živě si představil, co se tam před několika hodinami odehrálo. Před očima se mu vybavila Kristova ztrápená tvář sevřená úzkostí, viděl, jak mu po čele stéká krvavý pot. S výčitkami svědomí vzpomínal, jak Ježíš plakal a sám zápasil na modlitbách, zatímco oni, místo aby jej v hodině zkoušky podpírali, spali. V uších mu znělo Mistrovo vážné napomenutí: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (Mt 26,41) V duchu se znovu vrátil do soudní síně. S bolestí v srdci si uvědomil, že poníženého a ztrápeného Spasitele nejvíce ranil on sám. Na místě, kde Ježíš v nesmírném utrpení vyléval Otci svoji duši, padl Petr na tvář a přál si zemřít.

Když jej Kristus nabádal, aby bděl a modlil se, Petr spal. Připravoval tím půdu pro své velké selhání. Všichni učedníci svým spánkem v rozhodující chvíli mnoho ztratili.

Kristus věděl, jak těžká zkouška je čeká. Věděl, jak se satan bude snažit je oslabit, aby se na ni nemohli připravit. Proto je varoval. Kdyby byli v zahradě bděli a modlili se, nebyl by se Petr musel spoléhat na svou vlastní chabou sílu. Nebyl by zapřel svého Pána. Kdyby byli učedníci bděli s Kristem v jeho mučivém zápase, byli by připraveni na jeho utrpení na kříži. Alespoň částečně by pochopili jeho smrtelnou úzkost. Vzpomněli by si na všechno, co jim již dříve řekl o svém utrpení, smrti a vzkříšení. Temnotu nejtěžší zkoušky by jim prozářily paprsky naděje a posílily by jejich víru.

 

Znovu před veleradou

Když se rozednilo, sešla se velerada k dalšímu jednání a Ježíš byl předveden do soudní síně. Již v noci prohlásil, že je Božím Synem, a členové rady jej na základě jeho slov obvinili. Nemohli jej však odsoudit, neboť mnozí z nich se nezúčastnili nočního výslechu a jeho slova neslyšeli. Navíc dobře věděli, že římský soud by jej za takové obvinění k trestu smrti neodsoudil. Kdyby však svá slova zopakoval a všichni je slyšeli, mohli by dosáhnout svého cíle. Jeho tvrzení o mesiášství by mohli překroutit a podsunout mu protistátní politické úmysly. Řekli mu: „Jsi-li Mesiáš, pověz nám to.“ (L 22,67) Kristus však mlčel. Ptali se jej tedy dál. Nakonec jim smutně odpověděl: „I když vám to řeknu, neuvěříte. Položím-li otázku já vám, neodpovíte.“ (L 22,67.68) Potom přidal ještě důležité varování, aby se nemohli vymlouvat: „Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha.“ (L 22,69)

„Jsi tedy Syn Boží?“ ptali se jednohlasně. On jim odpověděl: „Vy sami říkáte, že já jsem.“ Vykřikli: „Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to slyšeli z jeho úst.“ (L 22,70.71)

Tak židovští představitelé odsoudili Ježíše k smrti potřetí. Nyní už potřebovali jen souhlas Římanů a mohli jim jej vydat do rukou.

 

Urážky davu

Na Ježíše se snesla další, tentokrát již třetí, vlna urážek a posměchu. Byla ještě horší než ta, kterou mu připravil nevědomý dav. Vše se odehrávalo v přítomnosti kněží a předních mužů a s jejich souhlasem. V jejich srdcích již nezůstala ani trocha soucitu či lidskosti. Když jim nestačily důkazy a nedařilo se jim Krista umlčet, použili zbraně, jakými se umlčují kacíři již od nepaměti – týrání, násilí a smrt.

Když soudci vynesli nad Ježíšem rozsudek, zmocnila se lidu ďábelská zuřivost. Křik davu připomínal řev divokých šelem. Vrhali se na Ježíše a volali: Je vinen! Zabijte ho! Nebýt římských vojáků, nebyl by se Ježíš ukřižování na Golgotě ani dožil. Kdyby římské úřady nezasáhly a za použití zbraní dav nezastavily, byli by ho lidé v přítomnosti soudců roztrhali na kusy.

I pohané byli pohoršeni tím, jak nelidsky se zachází s člověkem, kterému nebyla prokázána žádná vina. Římané prohlásili, že odsouzením Ježíše Židé zasáhli do jejich pravomoci a že odsoudit člověka k trestu smrti na základě jeho vlastních slov je v rozporu dokonce i s židovským zákonem. Jejich zákrok proces pozastavil, ale židovští představitelé již v sobě neměli ani trochu lítosti či studu.

Kněží a přední muži zapomněli na důstojnost svého úřadu a uráželi Božího Syna nejhoršími nadávkami. Vysmívali se mu pro jeho rodinný původ. Křičeli, že za troufalá slova o svém mesiášství si zaslouží nejpotupnější smrt. Nejzvrhlejší lidé Spasitele hanebně uráželi. Přehodili mu přes hlavu staré roucho, bili jej do tváře a volali: „Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil.“ (Mt 26,68) Potom z něho roucho strhli a jeden z nich mu plivl do obličeje. Boží andělé zaznamenávali každý urážlivý pohled, slovo i skutek, kterým se lidé proviňovali proti jejich milovanému Veliteli. Všichni, kdo se mu hanebně posmívali, kdo na tichého a pobledlého Krista plivali, budou jednoho dne hledět do jeho tváře, z níž bude vyzařovat sláva jasnější než slunce.