76. Jidáš

Jidášův příběh nám odhaluje smutný konec života, který mohl být oslavou Boha. Kdyby byl Jidáš zemřel před svou poslední cestou do Jeruzaléma, všichni by si mysleli, že byl hoden svého místa mezi dvanácti vyvolenými, a jeho ztrátu by těžce nesli. Jidáš však v závěru své životní dráhy projevil takové vlastnosti, že jím lidé již po staletí opovrhují. Odhalení jeho povahy však mělo svůj smysl. Je varováním pro všechny, kdo by se zpronevěřili svatému povolání.

Krátce před Velikonocemi se Jidáš znovu dohodl s knězi, že jim Ježíše vydá. Domluvili se, že Spasitele zatknou na jednom z míst, kam se chodil modlit a rozjímat. Po hostině v Šimonově domě měl Jidáš možnost se nad dohodnutým plánem zamyslet. Svůj záměr však nezměnil. Prodal Pána slávy za třicet stříbrných, to byla tehdy cena otroka, a vydal jej potupě a smrti.

Jidáš vždycky miloval peníze, ale nikdy nebyl natolik zkažený, aby se odhodlal k takovému činu. Příliš dlouho se však poddával hrabivosti, až jej nakonec zcela ovládla. Láska k penězům v něm přemohla lásku ke Kristu. Propadl jedné nepravosti, a tím se vydal do rukou satana a hříchu. Potom se už nezastavil před ničím.

Jidáš se připojil k učedníkům v době, kdy za Kristem chodily obrovské zástupy. Spasitel k nim promlouval v synagoze, u jezera i na hoře. Lidé mu s nadšením naslouchali a jeho učení působilo na jejich srdce. Jidáš viděl, jak za Ježíšem z měst i vesnic přicházejí nemocní, chromí a slepí. Viděl u jeho nohou ležet umírající. Byl při tom, když Spasitel zázračně uzdravoval z nemocí, vyháněl démony a křísil mrtvé. Sám na sobě cítil vliv Kristovy moci. Poznal, že Ježíšovo učení překonává vše, co dosud slyšel. Miloval velikého Učitele a chtěl být s ním. Toužil po změně povahy i života a doufal, že ve spojení s Ježíšem ji zakusí. Spasitel Jidáše neodmítl. Zařadil jej mezi dvanáct vyvolených. Svěřil mu poslání evangelisty. Dal mu moc uzdravovat nemocné a vyhánět démony. Jidáš se však Kristu cele nepoddal. Nevzdal se světské ctižádosti a lásky k penězům. Přijal místo Kristova služebníka, ale nepodřídil se božské přetvářející moci. Myslel si, že se může dál držet svých názorů a spoléhat na vlastní úsudek. Podporoval v sobě sklon kritizovat a odsuzovat.

 

Namyšlenost

Učedníci si Jidáše nesmírně vážili. Měl na ně velký vliv. On sám si na svých schopnostech velice zakládal. Byl přesvědčen, že svým úsudkem a dovednostmi ostatní převyšuje. Zdálo se mu, že se nedokážou chopit příležitosti a využít okolností. Domníval se, že tak krátkozrací lidé by na vedoucích místech církvi nijak neprospěli. Petr byl prudký a jednal neuváženě. Jan shromažďoval pravdy, které Kristus vyslovil, ale v Jidášových očích byl jen ubohým sběratelem. Matouš byl mimořádně poctivý, ve svém povolání se naučil být ve všem pečlivý, stále uvažoval o Kristových slovech a byl jimi zcela zaujat. Podle Jidáše rozhodně nebyl schopen vykonávat žádný úřad, který vyžaduje bystrý úsudek a předvídavost. Tak hodnotil Jidáš všechny učedníky. Namlouval si, že nebýt jeho vůdcovských schopností, dostávala by se církev často do problémů a potíží. Byl přesvědčen, že se mu nikdo nevyrovná. Vystupoval tak, jako by svou účastí prokazoval dílu poctu.

Své chyby a nedostatky neviděl. Kristus ho přiváděl do situací, ve kterých měl možnost je poznat a napravit. Jako pokladník se měl starat o potřeby malého společenství učedníků a pomáhat chudým. Když mu Ježíš při velikonoční večeři řekl: „Co chceš učinit, učiň hned!“ (J 13,27), mysleli si učedníci, že mu Mistr připomíná, aby ještě dokoupil něco na slavnost nebo aby obdaroval chudé. Ve službě druhým se Jidáš mohl zbavit svého sobectví. Denně poslouchal Kristova naučení, viděl jeho život naplněný láskou a nezištností, a přesto v sobě dál choval závist a chamtivost. Drobné částky peněz, které se mu dostávaly do rukou, pro něho byly neustálým pokušením. Často se stávalo, že si za službu, kterou Kristu prokázal, nebo za čas věnovaný náboženským záležitostem vyplatil z těchto nepatrných zásob odměnu. Sám před sebou si své počínání obhájil, v Božích očích však byl zlodějem.

 

Pochybnosti a nepochopení

Kristus často opakoval, že jeho království není z tohoto světa. To Jidáše rozčilovalo. Očekával, že Kristus bude jednat podle jeho představ. Myslel si, že Jan Křtitel bude propuštěn z vězení. Jan však zůstal opuštěný a byl sťat. Ježíš, místo aby uplatnil své královské právo a Janovu smrt pomstil, odešel se svými učedníky na venkov. Jidáš si představoval mnohem útočnější boj. Byl přesvědčen, že kdyby Ježíš nebránil učedníkům jednat podle jejich představ, mělo by jeho dílo větší úspěch. Pozoroval, jak se nepřátelství židovských vůdců stupňuje, a Ježíš stále nedbal na jejich výzvu a žádné nebeské znamení jim nepředváděl. V Jidášovi začínala klíčit nevíra, nepřítel v něm vzbuzoval pochybnosti a myšlenky na vzpouru. Proč se Ježíš tak obšírně zabýval tím, co člověka zmalomyslňuje? Proč předpovídal sobě i svým učedníkům soužení a pronásledování? Vyhlídka na přední místo v novém království přivedla Jidáše mezi Kristovy následovníky. Měly snad být jeho naděje zmařeny? Jidáš sice nedospěl k závěru, že Ježíš není Božím Synem, ale pochyboval a hledal nějaké vysvětlení jeho mocných činů.

Bez ohledu na Spasitelovo učení Jidáš stále prosazoval myšlenku, že Kristus bude vládnout v Jeruzalémě jako král. Při nasycení pětitisícového zástupu se pokusil svoji představu uskutečnit. Pomáhal tehdy rozdávat jídlo hladovému davu. Měl možnost poznat, jaké dobro může prokazovat druhým. Cítil uspokojení, které přináší služba Bohu. Pomáhal nemocným a trpícím ze zástupu, aby se mohli dostat ke Kristu. Viděl, jakou úlevu, radost a štěstí vnáší do lidských srdcí Kristova uzdravující moc. Měl možnost poznat a pochopit, jakým způsobem Ježíš pracuje. Jidáš byl však zaslepen svými sobeckými zájmy. Byl první, koho napadlo využít nadšení lidu při zázračném rozmnožení chleba. To on chtěl, aby se zmocnili Krista a prohlásili jej za krále. Dělal si veliké naděje; tím větší potom bylo jeho zklamání.

 

Obrat

Kristovo kázání o chlebu života, které pronesl v synagoze, způsobilo v Jidášově životě zásadní obrat. Vyslechl slova: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ (J 6,53) Pochopil, že Kristus nabízí spíše duchovní hodnoty než světské pocty. Považoval se za prozíravého člověka a došel k závěru, že Ježíš žádnou slávu nezíská a svým následovníkům nebude moci zajistit žádné výhodné postavení. Rozhodl se, že se s ním nespojí tak pevně, aby se od něho nemohl odpoutat, a bude opatrný. To také byl.

Od té doby mátl učedníky svými pochybnostmi. Podněcoval spory, šířil klam a opakoval námitky, které proti Kristovu učení vznášeli zákoníci a farizeové. Všechny větší i menší potíže, odpor a zdánlivé překážky, které bránily pokroku evangelia, považoval za důkaz proti jeho pravosti. Poukazoval na texty z Písma, které s Kristovým učením nesouvisely. Tyto výroky vytržené ze souvislosti učedníky mátly a prohlubovaly malomyslnost, která na ně stále těžce doléhala. Jidáš se však tvářil, jako by vše konal z důsledné svědomitosti. Když se učedníci snažili nalézt důkaz pro potvrzení Ježíšových slov, Jidáš téměř nepozorovaně obracel jejich pozornost jinam. Tak s náboženským zanícením a zdánlivou rozvážností stavěl vše do jiného světla, než v jakém mluvil Ježíš, a připisoval jeho slovům význam, který v nich původně nebyl. Jeho výklady vzbuzovaly v učednících ctižádostivé touhy po vyšším postavení v tomto světě a odvracely je od důležitých věcí, které by si byly zasloužily jejich pozornost. Spor o to, kdo z nich bude největší, obvykle vyvolával Jidáš.

Když Ježíš vysvětloval bohatému mládenci, co musí udělat, aby se mohl stát jeho učedníkem, byl Jidáš dotčen. Podle jeho mínění se Ježíš dopustil chyby. Kdyby se lidé jako tento šlechtic připojili k věřícím, mohli by Kristovo dílo významně podpořit. Kdyby se s Jidášem radili, navrhl by mnoho způsobů, jak jejich malé církvi prospět. Jeho zásady a metody by sice byly poněkud jiné než ty, které prosazoval Kristus, ale v těchto záležitostech se Jidáš cítil být moudřejší než on.

Ve všem, co Ježíš učedníkům řekl, našel Jidáš něco, s čím nesouhlasil. Zasetá nespokojenost vykonala s jeho přispěním své. Učedníci netušili, kdo za tím vším ve skutečnosti stojí. Ježíš však věděl, že satan našeptává Jidášovi své myšlenky a jeho prostřednictvím působí na ostatní učedníky. Rok před Jidášovou zradou Kristus řekl: „Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel.“ (J 6,70)

Navenek však Jidáš žádný odpor nekladl a ani nebudil zdání, že by o Spasitelově učení nějak pochyboval. Otevřeně reptal až při slavnosti v Šimonově domě. Když Marie pomazala Spasiteli nohy, projevila se jeho chamtivost. Ježíšova výtka jej velmi rozčilila. Uražená pýcha a touha po pomstě v něm strhly všechny zábrany a Jidáše zcela ovládla lakota. Tak dopadne každý, kdo si zahrává s hříchem. Pokud nepravosti nečelíme od samého počátku a nepřemůžeme ji, podlehneme satanovým pokušením a staneme se jeho otroky.

 

Cesta zrady

Tehdy však Jidáš ještě nebyl úplně zatvrzelý. I poté, co se dvakrát zavázal, že Spasitele zradí, měl ještě příležitost činit pokání. Ježíš při velikonoční večeři odhalil jeho zrádné úmysly a potvrdil tak své božství. S láskou posloužil Jidášovi stejně jako ostatním učedníkům. Jidáš však na tuto poslední výzvu lásky nedbal. Tím o sobě rozhodl a nohama, které mu Ježíš umyl, vykročil dokonat dílo zrady.

Má-li být Ježíš ukřižován, říkal si Jidáš, stejně k tomu dojde. Jeho zrada na konečném výsledku nic nezmění. Pokud Ježíš nemá zemřít, tak jej svým činem jen přiměje k tomu, aby se osvobodil. Jidáš na zradě v každém případě vydělá. Myslel si, že udělal výhodný obchod.

Nevěřil však, že by se Kristus nechal zajmout. Svou zradou chtěl dát Spasiteli za vyučenou. Chtěl jej upozornit, že s ním má příště jednat s náležitou úctou. Nevěděl, že vydává Krista na smrt. Farizeové a zákoníci byli výstižnými příklady z Ježíšových podobenství často zasaženi. Nejednou vyřkli soud sami nad sebou. Mnohdy jim pravda pronikla do srdce a oni plní hněvu chtěli Krista kamenovat. Spasitel jim však vždy unikl. Jidáš si myslel, že když se Ježíš tolikrát vyhnul jejich nástrahám, nenechá se polapit ani tentokrát.

Jidáš ho chtěl vyzkoušet. Pokud je Ježíš skutečně Mesiášem, potom se lidé, pro něž toho tolik vykonal, semknou kolem něho a prohlásí jej za krále. Tím by jednou provždy uspokojil ty, kdo si jím stále ještě nejsou jisti. Jidáš by měl na dosazení Ježíše na Davidův trůn zásluhu, a proto by měl v novém království zajištěné místo vedle Krista.

Falešný učedník hrál při zradě Krista svoji roli. Když v zahradě řekl vůdcům davu: „Koho políbím, ten to je; toho zatkněte,“ (Mt 26,48) pevně věřil, že jim Kristus unikne. Kdyby mu potom něco vyčítali, mohl by odpovědět: Neříkal jsem vám snad, abyste se jej chopili?

Jidáš viděl, jak na jeho pokyn Ježíše svázali. Udiveně hleděl na to, jak se Spasitel nechává odvést. S úzkostí vyšel za ním ze zahrady a následoval jej až k výslechu před židovskými vůdci. Stále ještě čekal, že Ježíš své nepřátele něčím překvapí, že se jim zjeví jako Boží Syn a všechny jejich úklady i moc obrátí vniveč. Ale hodiny ubíhaly a Ježíš snášel všechno příkoří, kterým jej zahrnuli. Zrádce se začínala zmocňovat hrůza z toho, že prodal svého Mistra a vydal jej na smrt.

 

Výčitky svědomí

Když se výslech chýlil ke konci, přemohly Jidáše výčitky svědomí. V síni se náhle ozval ochraptělý hlas a všechny přítomné vyděsil slovy: „Je nevinný, Kaifáši! Ušetři jej!“

Jidášova vysoká postava se prodírala vyděšeným davem. Byl bledý, ztrhaný a po čele mu stékaly veliké krůpěje potu. Přihnal se před soudní stolici a hodil před nejvyššího kněze stříbro, které dostal za zradu svého Pána. Zoufale chytil Kaifáše za roucho a prosil jej, aby Ježíše propustil. Přesvědčoval ho, že Ježíš se nedopustil ničeho, zač by si zasloužil smrt. Kaifáš mu rozzlobeně vytrhl roucho z rukou, ale byl na rozpacích, nevěděl, co říci. Zrada byla odhalena. Všem bylo jasné, že kněží podplatili učedníka, aby zradil svého Mistra.

Jidáš znovu zvolal: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ (Mt 27,4) Nejvyšší kněz se zatím vzpamatoval a s opovržením mu odpověděl: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ (Mt 27,4) Kněží se rozhodli Jidáše využít, ale pro jeho podlost jím pohrdali. Když jim vyznal svůj hřích, odvrátili se od něho.

Jidáš se vrhl Ježíši k nohám, uznal jej za Božího Syna a prosil jej, aby se vysvobodil. Spasitel svému zrádci nic nevyčítal. Věděl, že Jidáš svého činu ve skutečnosti nelituje. Zrádce si uvědomil, že jej čeká soud a zatracení, a to jej přimělo k vyznání hříchu. Žádný hluboký zármutek nad tím, že zradil nevinného Božího Syna a zapřel Svatého Izraele, nepociťoval. Přesto jej Ježíš ani slovem neodsoudil. S lítostí na něho pohlédl a řekl: Pro tuto hodinu jsem přišel na svět.

Všichni přítomní užasli. S údivem pozorovali Kristovu shovívavost ke svému zrádci. Znovu se jich zmocnilo přesvědčení, že Ježíš nemůže být obyčejným smrtelníkem. Ptali se: Je-li Božím Synem, proč se nevysvobodí z pout a nepřemůže své žalobce?

Jidáš viděl, že jeho prosby jsou marné. Vyběhl ze soudní síně a křičel: Je pozdě! Je pozdě! Cítil, že by pohled na ukřižovaného Ježíše nepřežil, proto šel a v zoufalství se oběsil.

Ještě týž den vedl bezbožný dav Ježíše z Pilátovy síně na Golgotu, kde měl být ukřižován. Cestou křičeli a posmívali se mu, náhle však všichni utichli. Pod jedním suchým stromem na odlehlém místě spatřili Jidášovo tělo. Byl to hrozný pohled. Provaz, na kterém se Jidáš oběsil, se váhou těla přetrhl. Tělo se pádem znetvořilo a ještě se do něho pustili psi. Pozůstatky byly rychle odstraněny. Zástup se již tolik neposmíval, mnozí zbledli a výraz jejich tváře prozrazoval vnitřní pocity. Zdálo se, že ty, kdo se provinili Ježíšovou krví, začíná stíhat odplata.