77. Rozsudek

V soudní síni římského místodržitele Piláta stojí Kristus spoutaný jako vězeň. Kolem něho jsou rozestavěny stráže. Síň se rychle zaplňuje lidmi. Soudci velerady, kněží, přední muži, starší a zástup postávají před vchodem.

Členové velerady Ježíše odsoudili a přišli za Pilátem, aby jejich rozsudek potvrdil a vykonal. Do římské soudní síně však vstoupit nechtěli. Podle obřadního zákona by se tím poskvrnili a nemohli by se účastnit velikonočních slavností. Ve své zaslepenosti si neuvědomovali, že jejich srdce jsou poskvrněna vražednou nenávistí. Nechápali, že Kristus je skutečným velikonočním beránkem a že když jej zavrhli, ztratil pro ně velikonoční svátek svůj význam.

Když Spasitele přivedli do soudní síně, Pilát na něho nevraživě pohlédl. Byl totiž narychlo vyvolán ze své ložnice a chtěl celou záležitost co nejdříve vyřídit. Byl odhodlán přistupovat k vězni s úřední strohostí.

Zatvářil se, jak nejpřísněji mohl, a podíval se na muže, kterého měl vyslýchat a kvůli němuž jej tak brzy vzbudili. Věděl, že je to někdo, koho je třeba na přání židovských představitelů rychle vyslechnout a potrestat.

Pilát se podíval na muže, kteří Ježíše přivedli, a potom zkoumavě pozoroval Spasitele. Měl již před sebou nejrůznější druhy zločinců, ale nikdy před ním nestál člověk, z něhož by vyzařovala taková laskavost a ušlechtilost. V jeho tváři nebyl ani náznak viny, strachu, troufalosti či vzdoru. Muž, na kterého Pilát hleděl, se choval klidně a důstojně, ani v nejmenším nevypadal jako zločinec, naopak – měl v sobě něco nebeského.

Kristův vzhled udělal na Piláta příznivý dojem. V místodržiteli se probudila lepší stránka jeho povahy. Již dříve o Ježíši a jeho skutcích slyšel. I manželka mu vyprávěla o zázračných činech galilejského proroka, který uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. To vše se promítlo v Pilátově mysli jako ve snu. Vzpomněl si na zvěsti, které se k němu donesly z nejrůznějších zdrojů. Rozhodl se, že si vyžádá od Židů obvinění, které proti vězni mají.

Kdo je ten muž a proč jste jej přivedli? Co proti němu máte? ptal se. Židé znejistěli. Uvědomovali si, že jejich obžaloba je neopodstatněná, a nechtěli, aby byl Ježíš vyslýchán veřejně. Odpověděli, že je to podvodník jménem Ježíš Nazaretský.

Pilát se znovu ptal: „Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?“ Kněží na jeho otázku neodpověděli, ale rozčileně řekli: „Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“ (J 18,29.30) Jinými slovy: Když členové velerady, představitelé národa, přivedou člověka, který si podle jejich mínění zaslouží smrt, je ještě třeba nějaké další vysvětlování? Doufali, že zdůrazněním svého postavení na Piláta zapůsobí, a on potom bez zdlouhavého vyšetřování jejich žádosti vyhoví.

Netrpělivě na něho naléhali, aby jejich rozsudek potvrdil. Uvědomovali si totiž, že lid, který viděl Ježíšovy obdivuhodné činy, by svědčil o něčem jiném než jejich lživá obvinění.

Kněží se domnívali, že slabý a váhavý Pilát jim bez potíží pomůže uskutečnit jejich záměry. Až dosud podepisoval rozsudky smrti unáhleně a posílal na smrt lidi, kteří si takový trest nezasloužili. V jeho očích měl život vězně jen malou cenu, ať už se něčím provinil nebo byl zcela nevinný. Kněží doufali, že Pilát potvrdí rozsudek smrti nad Ježíšem bez výslechu. Žádali to od něho jako projev přízně při příležitosti jejich velkého národního svátku.

Ježíš však udělal na Piláta zvláštní dojem a Pilát se neodvážil jej hned odsoudit. Prohlédl úmysly kněží. Vzpomněl si, jak Ježíš vzkřísil Lazara, člověka, který byl již čtyři dny mrtvý. Rozhodl se, že dříve než podepíše rozsudek, zjistí, co proti němu mají a jak to mohou dokázat.

Pokud stačí váš úsudek, proč jej přivádíte ke mně? ptal se. „Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!“ (J 18,31) Kněží byli zahnáni do úzkých. Odpověděli, že oni jej už odsoudili, ale potřebují, aby Pilát platnost jejich rozsudku potvrdil. Jak zní váš rozsudek? zeptal se Pilát. Trest smrti, odpověděli. Nemáme však právo nikoho popravit. Žádali Piláta, aby Kristovu vinu uznal a potvrdil jejich rozhodnutí. Zodpovědnost za ně vezmou na sebe.

Pilát nebyl jako soudce ani svědomitý, ani spravedlivý. Na zásadovost si příliš nepotrpěl, byl to slaboch, ale žádosti Židů odmítl vyhovět. Rozhodl se, že dokud nebude proti Ježíši vznesena obžaloba, neodsoudí jej.

Kněží byli na rozpacích. Pochopili, že musí své pokrytectví co nejlépe zakrýt. Nesmějí dopustit, aby vyšlo najevo, že Kristus byl uvězněn z náboženských důvodů. V takovém případě by se svým rozsudkem před Pilátem neobstáli. Museli vyvolat dojem, že Ježíš se provinil proti občanskému zákonu. Potom bude moci být souzen z politických důvodů. Židé se proti římské vládě neustále bouřili. Římané každou vzpouru tvrdě trestali. Stále byli ve střehu, vždy připravení potlačit vše, co by mohlo vést k povstání.

Několik dní předtím se farizeové snažili vyzrát nad Ježíšem otázkou: „Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Kristus však jejich pokrytectví prohlédl. Římané, kteří byli kolem, se stali svědky naprosté porážky a velkého zklamání židovských spiklenců. Ježíš jim totiž odpověděl: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři.“ (L 20,22.25)

Nyní chtěli představit celou situaci v úplně jiném světle, tak jak se jim to hodilo. V naprosté bezradnosti si pozvali na pomoc falešné svědky a „vznesli proti němu žalobu: ‘Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále.’“ (L 23,2) Všechna tři obvinění byla neopodstatněná. Kněží to věděli, ale chtěli dosáhnout svého a neštítili se ani křivé přísahy.

Pilát jejich úmysly prohlédl. Nevěřil, že by obžalovaný podněcoval povstání proti vládě. Jeho mírný a pokorný výraz obžalobě neodpovídal. Pilát byl přesvědčen, že za obviněním se skrývá promyšlený plán likvidace nevinného člověka, který stojí v cestě židovským hodnostářům. Obrátil se k Ježíši a zeptal se ho: „Ty jsi král Židů?“ Spasitel odpověděl: „Ty sám to říkáš,“ (L 23,3) a jeho tvář se rozzářila, jako by ji osvítil sluneční jas.

Po těchto slovech se Kaifáš a ti, kdo byli s ním, dožadovali na Pilátovi, aby potvrdil, že Ježíš se přiznal ke zločinu, z něhož byl obviněn. Kněží, zákoníci a přední muži křičeli, aby jej odsoudil k smrti. Po nich se rozkřičel i dav a soudní síň se otřásala ohlušujícím řevem. Pilát byl zmaten. Když Ježíš na svou obhajobu nic neříkal, Pilát se ho zeptal: „‘Nic neodpovídáš? Pohleď, co všecko na tebe žalují.’ Ježíš však už nic neodpověděl.“ (Mk 15,4.5) Stál před Pilátem a před zraky všech přítomných vyslechl všechny urážky a falešná obvinění. Neřekl na ně ani slovo. Jeho chování svědčilo o jeho nevině. Stál bez hnutí uprostřed zuřivých návalů hněvu, které stále sílily. Vypadalo to, jako by na něho dorážely vlny rozbouřeného oceánu, ale žádná se ho nedotkla. Ježíš stál a mlčel. Jeho mlčení bylo výmluvné. Bylo jako světlo vyzařující z lidského nitra.

 

Co je pravda?

Pilát jeho chování obdivoval. Tomu člověku snad nezáleží na životě, že je k soudnímu líčení tak lhostejný, myslel si. Díval se na Ježíše a po všech urážkách a výsměchu nenašel v jeho tváři ani náznak touhy po odvetě. Uvědomil si, že tento vězeň nemůže být tak zlý a nespravedlivý jako ti ukřičení kněží. Chtěl od něho slyšet pravdu a na chvíli uniknout hlučícímu davu, proto si vzal Ježíše stranou a znovu se ho zeptal: „Ty jsi král židovský?“

Ježíš mu neodpověděl přímo. Věděl, že na Piláta působí Duch svatý, a dal mu příležitost, aby se ke svému přesvědčení přiznal. Zeptal se ho: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ (J 18, 33.34) Chtěl, aby Pilát řekl, zda jej k otázce přivedla obvinění kněží nebo touha přijmout světlo od Krista. Pilát Ježíšově otázce rozuměl, ale ozvala se v něm pýcha. Nechtěl se přiznat k přesvědčení, které se jej zmocňovalo. Odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ (J 18,35)

Pilát promarnil jedinečnou příležitost. Ježíš mu i přesto nabídl další světlo. Na Pilátovu otázku sice přímo neodpověděl, ale jasně představil své poslání. Dal Pilátovi na srozuměnou, že neusiluje o pozemský trůn.

Řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (J 18, 36.37)

Kristus potvrdil, že jeho slovo je samo o sobě klíčem k tajemství pro všechny, kdo jsou ochotni je přijmout. Má v sobě podmaňující moc, proto se království pravdy tak rozšiřuje. Kristus chtěl, aby si Pilát uvědomil, že jeho zvrácená povaha se může změnit jen tehdy, když přijme pravdu a osvojí si ji.

Pilát chtěl poznat pravdu. Byl zmaten. Dychtivě naslouchal Spasitelovým slovům a jeho srdce bylo plné touhy poznat, co je pravda a jak se k ní může dostat. Ptal se: „Co je pravda?“ (J 18,38) Na odpověď však už nepočkal. Hluk zvenčí mu připomněl jeho povinnosti. Kněží se hlasitě domáhali rychlého jednání. Pilát vyšel ven k Židům a rozhodně prohlásil: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“ (J 18,38)

Tato slova z úst pohanského soudce byla ostrou výtkou zrádnosti a falši izraelských vůdců, kteří obviňovali Spasitele. Když kněží a přední muži vyslechli Pilátova slova, jejich zklamání a zuřivost neznaly mezí. Tak dlouho čekali na tuto příležitost a připravovali se na ni. Když zjistili, že by Ježíš mohl být propuštěn, byli by jej s chutí roztrhali na kusy. Hlasitě nadávali Pilátovi a hrozili mu, že si budou stěžovat u římské vlády. Obviňovali jej, že odmítá odsoudit Ježíše, který se, jak tvrdili, staví proti císaři.

Všude se ozývaly rozčilené výkřiky, že Ježíšův zhoubný vliv se šíří po celé zemi. Kněží říkali: „Svým učením pobuřuje lid po celém Judsku; začal v Galileji a přišel až sem.“ (L 23,5)

Pilát tehdy neměl v úmyslu Ježíše odsoudit. Věděl, že Židé obžalovali Krista z nenávisti a zaujatosti. Uvědomoval si, co je jeho povinností. Podle zákona by měl Ježíše okamžitě propustit. Pilát se však zalekl nepřátelství lidu. Odmítne-li jim Ježíše vydat, propuknou nepokoje. Toho se bál. Když zjistil, že Kristus je z Galileje, rozhodl se poslat jej k Herodovi. Herodes vládl v tamní provincii a právě byl v Jeruzalémě. Pilát chtěl svalit odpovědnost za soudní proces na něho. Považoval to také za dobrou příležitost k urovnání starého sporu, který s Herodem měli. To se mu podařilo. Při výslechu Spasitele se oba soudci spřátelili.

 

Před Herodem

Pilát Ježíše zase vydal vojákům, kteří jej za posměchu a urážek davu rychle vedli do Herodovy soudní síně. „Když Herodes Ježíše spatřil, velmi se zaradoval.“ Nikdy předtím se se Spasitelem nesetkal. „Už dávno si ho totiž přál vidět, poněvadž o něm mnoho slyšel, a doufal, že uvidí, jak dělá nějaký zázrak.“ (L 23,8) Herodes měl ruce poskvrněné krví Jana Křtitele. Když se poprvé doslechl o Ježíši, vyděsil se a řekl: „To vstal Jan, kterého jsem dal stít.“ „Proto v něm působí mocné síly.“ (Mk 6,16; Mt 14,2) I přesto si Herodes přál Ježíše vidět. Naskytla se mu příležitost zachránit tomuto prorokovi život a doufal, že tím navždy vymaže ze své mysli hroznou vzpomínku na to, jak mu na podnosu přinesli krvavou hlavu. Král byl však také zvědavý a myslel si, že když v Kristu vzbudí naději na propuštění, udělá pro něho tento vězeň vše, oč jej požádá.

Krista doprovázela k Herodovi velká skupina kněží a starších. Když dorazili na místo, vznesli rozčilení hodnostáři proti Kristu svá obvinění. Herodes však věnoval jejich obžalobě jen malou pozornost. Umlčel je, chtěl totiž Krista sám vyslechnout. Přikázal, aby mu uvolnili pouta, a obvinil Ježíšovy nepřátele z hrubého zacházení. Se soucitem hleděl do klidné tváře Vykupitele světa, v níž se zračila moudrost a čistota. Herodes došel stejně jako Pilát k přesvědčení, že kněží obžalovali Krista ze zášti a nenávisti.

Herodes kladl Kristovi otázky, ale Spasitel mlčel. Na králův příkaz byli předvedeni nemocní a různě postižení lidé a Kristus měl obhájit svou pověst a předvést zázrak. Lidé říkají, že umíš uzdravovat nemocné, řekl Herodes. Chtěl bych se přesvědčit, že zvěsti, které o tobě kolují, nejsou žádným výmyslem. Ježíš neodpovídal a Herodes dále naléhal: Když můžeš dělat zázraky pro jiné, udělej teď nějaké pro sebe, pomůže ti to. Znovu mu přikázal: Ukaž nám znamení, dokaž, že máš moc, kterou ti lidé přisuzují. Ale Kristus stál jako by neviděl a neslyšel. Boží Syn se stal člověkem. Musel se proto chovat tak, jak by se v podobné situaci choval člověk. Nevykonal žádný zázrak, aby si ušetřil bolest a ponížení, které v takových chvílích musejí lidé snášet.

Herodes slíbil, že když mu předvede nějaký div, bude propuštěn. Kristovi žalobci viděli jeho mocné zázraky na vlastní oči. Slyšeli, jak přikazoval mrtvému, aby vstal, a viděli, jak poslušně vyšel z hrobu. Teď se báli, aby Kristus před Herodem nějaký zázrak nepředvedl. Ze všeho nejvíce se děsili projevu Ježíšovy moci. To by zmařilo všechny jejich plány a možná, že by je to stálo i život. Kněží i starší plni úzkosti naléhavě opakovali svá obvinění proti Kristu. Křičeli, že je zrádce a rouhač. Zázraky koná z moci knížete ďáblů Belzebuba. V síni nastal zmatek, každý vykřikoval něco jiného.

Herodes už neměl tak citlivé svědomí jako v době, kdy jej Herodiada požádala o hlavu Jana Křtitele. Tehdy se třásl strachy a po hrozném činu jej dlouho trápily výčitky. Lehkomyslným životem však jeho svědomí otupělo. Byl už tak zatvrzelý, že se dokonce chlubil tím, jak Jana za jeho troufalé napomínání potrestal. Nyní vyhrožoval Ježíši. Připomínal mu, že má moc jej propustit i odsoudit. Ježíš však ani v nejmenším nedal najevo, že by snad něco slyšel.

Heroda jeho mlčení rozčililo. Vypadalo to, jako by Ježíšovi byla jeho moc úplně lhostejná. Netečnost byla pro nadutého a ješitného krále potupnější než otevřená výtka. Znovu Ježíšovi zlostně vyhrožoval. Spasitel však i nadále bez hnutí stál a mlčel.

Kristus nepřišel na svět proto, aby uspokojoval lidskou zvědavost. Přišel uzdravovat zlomená lidská srdce. Kdyby měl svým slovem uzdravit rány způsobené hříchem, nebyl by mlčel. Ale pro ty, kdo hříšným životem po pravdě jen šlapali, neměl slov.

Kristus mohl k Herodovi promluvit tak, aby pohnul jeho zatvrzelým srdcem. Mohl mu nahnat hrůzu a vyděsit jej odhalením hříchů jeho života i strašného konce, který jej čeká. Kristovo mlčení však bylo nejpřísnějším trestem, jaký mohl krále stihnout. Herodes odmítl pravdu, kterou mu zvěstoval jeden z největších proroků, a žádné jiné poselství už mu nebylo určeno. Majestát nebes už pro něho neměl ani slovo. Kristus, který vždy ochotně naslouchal lidskému utrpení, byl k Herodovým příkazům hluchý. Vždy se soucitem, shovívavostí a láskou hleděl na kajícího se hříšníka, ale na Heroda ani nepohlédl. Kudy chodil, zvěstoval mocnou pravdu a zastával se i nejopovrženějších hříšníků. Před povýšeným králem, který žádnou potřebu Spasitele necítil, však mlčel.

Herodes vzteky zrudl. Obrátil se k davu a rozčileně prohlásil Ježíše za podvodníka. Kristovi řekl: Nedokážeš-li, že to, co o sobě tvrdíš, je pravda, vydám tě vojákům a lidu. Ti tě snad donutí promluvit. Pokud se jen chvástáš, nezasloužíš si nic jiného než smrt z jejich rukou. Jsi-li Boží Syn, zachraň se zázrakem.

Sotva domluvil, vrhl se dav na Krista jako divá zvěř na svou kořist. Smýkali jím sem a tam. Herodes se přidal a spolu s nimi se snažil Božího Syna ponížit. Kdyby nebyli zasáhli římští vojáci a nepřiměli rozběsněný dav k ústupu, byl by Spasitele roztrhal. „Tu se od něho Herodes se svými vojáky pohrdavě odvrátil, vysmál se mu, dal ho obléci ve slavnostní šat.“ (L 23,11) Také římští vojáci se připojili a tupili Ježíše. Na Spasitele se sneslo všechno příkoří, které si bezbožní a zvrhlí vojáci za podpory Heroda a židovských hodnostářů byli schopni vymyslet. Ježíš vše snášel s božskou trpělivostí.

Kristovi nepřátelé posuzovali Spasitele podle sebe. Považovali jej za stejně zkaženého, jako byli oni. Na pozadí všeho, co se odehrávalo, však vystupoval obraz, který jednoho dne všichni uvidí v jeho plné slávě. Někteří lidé se v Kristově přítomnosti chvěli. Když se mu neurvalý dav s výsměchem klaněl, zmocnil se řady přítomných strach a beze slova ustupovali zpátky. To na Heroda hluboce zapůsobilo. Na jeho hříchem zatvrzelé srdce dopadaly poslední paprsky milosrdenství. Pochopil, že před sebou nemá obyčejného člověka. Z Kristova lidství totiž vyzařovalo božství. Ve chvíli, kdy Krista obklopili posměvači, cizoložníci a vrazi, si Herodes uvědomil, že vidí Boha na trůnu.

Herodes byl sice zatvrzelý, ale neodvážil se potvrdit Kristovo odsouzení. Chtěl se zbavit tíhy této hrozné odpovědnosti, a proto poslal Ježíše zpět do římské soudní síně.

 

Znovu před Pilátem

Pilát byl nepříjemně překvapen a zklamán. Když se Židé s vězněm vrátili, podrážděně se jich zeptal, co s ním má udělat. Připomněl jim, že už Ježíše vyslýchal a žádnou vinu na něm neshledal. Upozornil je, že proti němu sice vznesli řadu obvinění, ale ani jedno nebyli schopni dokázat. Proto poslal Ježíše k Herodovi, galilejskému tetrarchovi, který je příslušníkem jejich národa. Ani on na něm nenašel nic, za co by si zasloužil smrt. Pilát řekl: „Dám ho na místě potrestat a pak ho propustím.“ (L 23,16)

V této chvíli se projevila Pilátova slabost. Prohlásil, že Ježíš je nevinný, a přesto jej chtěl dát zbičovat jen proto, aby uklidnil jeho žalobce. Kvůli lidem byl ochoten obětovat spravedlnost a zásadovost. Dostal se tak do nepříjemné situace. Dav zaznamenal jeho nerozhodnost, a tím víc se dožadoval vězňovy smrti. Kdyby byl Pilát od počátku pevně stál na svém a odmítl odsoudit člověka, o jehož nevině byl přesvědčen, mohl přetrhnout osudný řetěz výčitek a viny, který jej po celý zbytek života svazoval. Kdyby se byl v otázce spravedlnosti řídil vlastním názorem, Židé by se neodvážili na něho naléhat. Kristus by byl i tak odsouzen k smrti, Pilát by však byl v tomto případě bez viny. Pilát však stále více znásilňoval své svědomí. Přestal soudit spravedlivě a nestranně, proto se dostal do rukou kněží a předních mužů a byl proti nim téměř bezmocný. Stal se obětí vlastní váhavosti a nerozhodnosti.

Ani v této situaci však nemusel jednat zaslepeně. Boží poselství jej varovalo před činem, který se chystal spáchat. Jako odpověď na Kristovu modlitbu navštívil Pilátovu ženu ve snu anděl z nebe. Viděla Spasitele a mluvila s ním. Nebyla Židovka, ale když ve snu hleděla na Ježíše, neměla pochyb o jeho povaze a poslání. Poznala v něm Božího knížete. Viděla jej při výslechu v soudní síni. Ruce měl svázané jako zločinec. Pozorovala hrozné jednání Heroda a jeho vojáků. Vyslechla obžaloby kněží a předních mužů plné nenávisti a zloby. Slyšela, jak říkají: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít.“ (J 19,7) Viděla, jak jej Pilát nechává bičovat, přestože prohlásil: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“ (J 18,38) Slyšela Pilátův rozsudek a byla svědkem toho, jak vydal Krista jeho vrahům. Viděla kříž vztyčený na Golgotě i to, jak se na zem snesla tma. Zaslechla tajemný výkřik: „Dokonáno jest.“ (J 19,30) A byly jí ukázány ještě další věci. Viděla, jak Kristus sedí na velikém bílém oblaku, země se pohybuje ve vesmírném prostoru a jeho nepřátelé prchají před jeho slávou. Probudila se s výkřikem hrůzy na rtech a hned napsala Pilátovi varování.

Pilát stále ještě váhal, co má udělat. Posel se prodral zástupem a odevzdal mu list jeho ženy, ve kterém stálo: „Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.“ (Mt 27,19)

Ježíš, nebo Barabáš?

Pilát zbledl. Zmítal se v rozporuplných pocitech. Nevěděl, co má udělat, a kněží s předními muži dále podněcovali lid. Musel zasáhnout. Vzpomněl si na tradici, která by mohla pomoci Krista osvobodit. O svátcích bývalo zvykem propouštět podle volby lidu jednoho vězně. Byl to pohanský obyčej, nebyl v něm ani kousek spravedlnosti, ale Židé si na něm velmi zakládali. Římané v té době věznili k smrti odsouzeného Barabáše. Ten o sobě prohlašoval, že je Mesiáš. Tvrdil, že má moc nastolit nový řád a přivést svět k nápravě. Pod vlivem satana tvrdil, že vše, co nakradl a naloupil, je jeho. S pomocí satanských sil konal podivuhodné věci a získal si řadu následovníků. Podněcoval vzpouru proti římské vládě. Byl to otrlý a nenapravitelný zločinec. Pod rouškou náboženského nadšení skrýval svoji krutost a usiloval o vzpouru. Pilát dal lidem možnost volby mezi tímto mužem a nevinným Spasitelem. Domníval se, že v nich probudí smysl pro spravedlnost. Doufal, že na rozdíl od kněží a předních mužů budou mít s Ježíšem soucit. Obrátil se k zástupu tábora se vší vážností a řekl: „Koho vám mám propustit, Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?“ (Mt 27,17)

Dav řval jako divá zvěř: „Propusť nám Barabáše!“ (L 23,18) Stále hlasitěji a hlasitěji volali: „Barabáše! Barabáše!“ Pilát si myslel, že jeho otázku nepochopili, a znovu se zeptal: „Chcete, abych vám propustil židovského krále?“ (Mk 15,9) Ale oni zase křičeli: „Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!“ (L 23,18) Potom se jich Pilát zeptal: „Co tedy mám učinit s Ježíšem zvaným Mesiáš?“ (Mt 27,22) Rozzuřený dav řval jako posedlý. Byli v něm samotní démoni v lidské podobě, nedala se tedy očekávat žádná jiná odpověď než: „Ukřižovat!“ (Mt 27,22)

Pilát se vyděsil. S tím nepočítal. Nechtěl vydat nevinného člověka tak potupné a strašlivé smrti. Když lid ztichl, znovu se zeptal: „A čeho se vlastně dopustil?“ (Mk 15,14) Na zdůvodňování však už bylo příliš pozdě. Lid nežádal důkaz Kristovy neviny, ale jeho odsouzení.

Pilát se stále ještě snažil Ježíše zachránit. „Promluvil k nim potřetí: ‘Čeho se vlastně dopustil? Neshledal jsem na něm nic, proč by měl zemřít. Dám ho zbičovat a pak ho propustím.’“ (L 23, 22) Avšak pouhá zmínka o propuštění lid rozzuřila. Křičeli: „Na kříž, na kříž s ním!“ (L 23,21) Bouře vyvolaná Pilátovou nerozhodností sílila.

 

Vysmíván a bičován

Chopili se Ježíše a před zraky všech jej bičovali. Spasitel byl zesláblý únavou a jeho tělo bylo pokryto ranami. „Vojáci ho odvedli do místodržitelského dvora a svolali celou setninu. Navlékli mu purpurový plášť, upletli trnovou korunu, vsadili mu ji na hlavu a začali ho zdravit: „‘Buď zdráv, židovský králi!’… Plivali na něj, klekali na kolena a padali před ním na zem.“ (Mk 15,16-19) Tu a tam nějaký bezbožník natáhl ruku, vzal Ježíšovi třtinu, kterou mu dali, a bil jej po hlavě, až se mu trny koruny zarývaly do spánků a po tváři a vousech mu stékala krev.

Divte se, nebesa! Užasni, země! Pohlédněte na utlačovatele a utlačovaného. Rozzuřený dav obklopuje Spasitele světa. Výsměch a urážky se mísí se sprostým rouháním a nadávkami. Bezcitný zástup s opovržením poukazuje na jeho nízký původ a skromný život. Vysmívají se tomu, že se prohlásil za Božího Syna. Sprostě o něm vtipkují a zesměšňují jej.

Satan svedl krutý dav k hanobení Spasitele. Chtěl v Kristu vyvolat touhu po pomstě nebo jej přimět k tomu, aby se nějakým zázrakem vysvobodil, a zmařil tak plán spasení. Jediná skvrna v Ježíšově pozemském životě, jediné selhání jeho lidské přirozenosti v této hrozné zkoušce – a Boží Beránek by nebyl dokonalou obětí. Vykoupení lidstva by bylo ztraceno. Ale Ježíš, který mohl jediným slovem přivolat na pomoc celý nebeský zástup či nahnat davu září své božské slávy hrůzu a odehnat jej od sebe, s naprostým klidem snášel i ty nejhrubší urážky a krutosti.

Nepřátelé žádali na Kristu, aby dokázal své božství nějakým zázrakem. Měli však před sebou daleko větší důkaz, než jakého se dožadovali. Stejně jako krutost snižovala ty, kdo Krista mučili, pod lidskou úroveň a přibližovala je satanovi, tak tichost a trpělivost povznášely Ježíše nad úroveň člověka a dokazovaly jeho spřízněnost s Bohem. Jeho ponížení bylo příslibem jeho povýšení. Krvavé kapky smrtelného zápasu stékající po zraněných spáncích na tvář a vousy byly zárukou jeho pomazání „olejem radosti“ (Žd 1,9) za našeho Velekněze.

Když satan viděl, že Spasitel při strašném mučení nevypustil z úst ani jediné reptavé slovo, zuřil. Ježíš na sebe vzal lidskou přirozenost, ale podpírala jej božská síla. Ani v nejmenším se neodchýlil od Otcovy vůle.

Pilát jej nechal zbičovat, vystavil jej všeobecnému posměchu a myslel si, že tak vzbudí v lidech soucit. Doufal, že jim takové potrestání bude stačit. Snad uspokojí i zlomyslné kněze. Židé však snadno prohlédli Pilátovu slabost. Vždyť dal potrestat člověka, kterého předtím prohlásil za nevinného! Dobře věděli, že Pilát se snaží zachránit vězni život, a rozhodli se, že nedopustí, aby byl Ježíš osvobozen. Říkali si: Pilát ho dal zbičovat, aby se nám zavděčil. Budeme-li požadovat rozhodnější postup, dosáhneme svého.

Pilát nechal předvést Barabáše. Postavil oba vězně vedle sebe, ukázal na Spasitele a s naprostou vážností řekl: „Hle, člověk!“ (J 9,5) „Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ (J 19,4)

Boží Syn stanul před lidmi v zesměšňujícím rouchu s trnovou korunou na hlavě. Na obnažených zádech byly vidět stopy po krutém bití, z otevřených ran stékala krev. Ježíšova zkrvavená tvář svědčila o vyčerpání a nesmírné bolesti. Nikdy však nebyla krásnější než v této chvíli. Výraz Spasitelovy tváře nepřátelé zničit nemohli. Vyzařovala z ní ušlechtilost, odevzdanost a laskavý soucit s krutými nepřáteli. Ježíš si nepočínal jako zbabělý slaboch, ale prokázal sílu a důstojnost trpělivosti. Druhý vězeň byl jeho pravým opakem. Každý rys Barabášovy tváře vypovídal o tom, že je zatvrzelý zločinec. Rozdíl mezi nimi nemohl nikomu uniknout. Někteří lidé se rozplakali. Při pohledu na Ježíše se jich zmocnil soucit. I kněží a přední muži byli přesvědčeni, že je tím, za koho se prohlašoval.

Ne všichni římští vojáci, kteří obklopovali Krista, byli zatvrzelí. Někteří z nich upřímně hledali v jeho tváři nějaký důkaz o tom, že je zločincem či nebezpečnou osobou. Chvílemi se s opovržením podívali na Barabáše. Nebylo těžké poznat, o koho jde. Potom se znovu a znovu obraceli k Muži bolesti. Se soucitem hleděli na božského Trpitele. Kristova tichá odevzdanost se jim vrývala do mysli a nenechala je v klidu, dokud se nerozhodli uznat jej za Spasitele nebo zavrhnout, a zpečetit tak svůj osud.

 

Ukřižuj ho!

Pilát žasl nad Spasitelovou trpělivostí a vytrvalostí. Nepochyboval o tom, že pohled na muže, který se tolik lišil od Barabáše, vzbudí v Židech soucit. Nedokázal však pochopit fanatickou nenávist kněží namířenou proti Ježíši, jenž jako světlo světa osvítil jejich temnotu a tápání. Podnítili lid k bezmezné zuřivosti a kněží, starší i lid znovu křičeli: „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“ Pilátovi došla všechna trpělivost s jejich nesmyslnou krutostí a zoufale zvolal: „Vy sami si ho ukřižujte! Já na něm vinu nenalézám.“ (J 19,6)

Římský správce byl na kruté výjevy zvyklý, a přesto s trpícím vězněm cítil. Odsouzený a zbičovaný Ježíš s krvácejícím čelem a rozdrásanými zády se choval jako král na trůnu. Kněží však prohlásili: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za syna Božího.“ (J 19,7)

Pilát byl ohromen. Neměl sice o Kristu a jeho poslání správnou představu, ale měl jakousi neurčitou víru v Boha a v bytosti, které člověka přesahují. Myšlenka, která mu předtím jen proběhla hlavou, nyní získávala jasnější podobu. Kladl si otázku, zda muž, který před ním stojí ve směšném šarlatovém rouchu s trnovou korunou na hlavě, není nějaká božská bytost.

Vrátil se do soudní síně a řekl Ježíši: „Odkud jsi?“ (J 19,9) Ježíš mu neodpověděl. Spasitel s Pilátem již dříve zcela otevřeně hovořil a vysvětlil mu své poslání svědka pravdy. Pilát si však tohoto světla nevážil. Své zásady a moc podřídil požadavkům davu, a tím zneužil vysokého postavení soudce. Ježíš už pro něho žádné světlo neměl. Pilát, dotčený jeho mlčením, povýšeně řekl: „Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat?“

Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“ (J 19,10.11)

Milosrdný Spasitel i ve chvíli nejtěžšího utrpení a bolesti všemožně omlouval čin římského vládce, který jej dal ukřižovat. Jeho laskavý přístup zůstává navždy vzácným odkazem pro každého z nás a přibližuje nám povahu soudce vší země. Ježíš řekl: „Ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“ Měl na mysli Kaifáše, který byl jako velekněz představitelem židovského národa. Židé znali zásady, jimiž se řídily římské úřady. Znali proroctví, která svědčila o Kristu, a měli před sebou jeho učení a zázraky. Židovští soudci dostali nepochybný důkaz o jeho božství, a odsoudili ho k smrti. Podle světla, které jim bylo dáno, budou souzeni.

Největší vina a nejtěžší zodpovědnost ležela na předních mužích národa, na strážcích svatých pravd, které tak hanebně zrazovali. Pilát, Herodes a římští vojáci Ježíše vlastně ani neznali. Chtěli kněžím a předním mužům vyhovět, a proto jej uráželi. Neznali světlo, které Bůh židovskému národu v tak hojné míře udělil. Kdyby byli toto světlo dostali vojáci, nebyli by s Kristem zacházeli tak krutě.

 

Pilátovy pochybnosti

Pilát znovu navrhl, aby Ježíše propustili. „Ale Židé křičeli: ‘Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův.’“ (J 19,12) Židé pokrytecky předstírali, že jim jde o císařovu nadvládu. Ve skutečnosti byli nejzatvrzelejšími odpůrci římské vlády. Když se naskytla vhodná příležitost, tvrdě prosazovali své národnostní a náboženské zájmy; když však chtěli uskutečnit nějaký nekalý úmysl, vychvalovali císařskou moc. Tentokrát se snažili zničit Krista, a proto předstírali věrnost cizí vládě, kterou nenáviděli.

Dále říkali: „Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři.“ (J 19,12) Dotkli se tím Pilátova slabého místa. Římská vláda mu nedůvěřovala, a Pilát dobře věděl, že taková zpráva by ho mohla zničit. Uvědomoval si, že pokud Židům nevyhoví, obrátí svůj zuřivý hněv proti němu. Ve své pomstychtivosti se nezastaví před ničím. Vzpomněl si, jak vytrvale usilovali o život muži, kterého bezdůvodně nenáviděli.

Pilát usedl na soudní stolici a znovu představil Ježíše lidu: „Hle, váš král!“ Ozvaly se divoké výkřiky: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát se hlasitě zeptal: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Z nečistých rouhavých úst se ozvalo: „Nemáme krále, jen císaře.“ (J 19,14.15) Židovský národ si zvolil pohanského vládce, a tím se zřekl Boží vlády. Boha jako svého krále zavrhl. Od této chvíle již Židé neměli svého Vykupitele. Neměli krále, ale císaře. Tak daleko dovedli kněží a učitelé vyvolený lid. Zodpovědnost za to i za všechny další strašné následky spočívala na nich. Náboženští vůdcové byli příčinou hříchu i zkázy národa.

„Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: ‘Já nejsem vinen krví toho člověka; je to vaše věc.’“ (Mt 27,24) S bázní a zahanbením pohlédl na Spasitele. Kristus si jako jediný ze všech přítomných zachoval klid a z jeho tváře vyzařoval pokoj. Zdálo se, jako by se kolem jeho hlavy rozlévalo tlumené světlo. Pilát si pomyslel: Je to Bůh. Obrátil se k davu a prohlásil: Já nejsem vinen jeho krví. Vezměte si ho a ukřižujte. Ale vy, kněží a vůdcové, si pamatujte, že já jej považuji za spravedlivého člověka. A za to, co se dnes stane, ať ten, koho tento muž prohlašuje za svého Otce, soudí vás, ne mne. Ježíšovi potom řekl: Odpusť, nemohu tě zachránit. Opět jej nechal zbičovat a vydal jim ho, aby jej ukřižovali.

Pilát se snažil Ježíše osvobodit. Poznal však, že chce-li si udržet své postavení, nemůže Krista zachránit. Než by se připravil o světskou moc, raději obětoval nevinný život. Podobně i dnes mnozí lidé obětují zásady, jen aby o nic nepřišli a nemuseli trpět. Svědomí a povinnost vedou jedním směrem, a sobecké zájmy druhým. Proud se žene špatnou cestou a každého, kdo se spojuje se zlem, strhává do husté tmy hříchu.

Pilát podlehl požadavkům davu. Raději dal ukřižovat Krista, než by ohrozil své postavení. To, čeho se obával, však přes všechnu jeho opatrnost nakonec stejně přišlo. Byl zbaven úřadu, přišel o všechny pocty, trápily ho výčitky svědomí a uražená ješitnost. Krátce po ukřižování Krista si sám sáhl na život. Kdo si zahrává s hříchem, sklízí trápení a zkázu. „Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti.“ (Př 14,12)

Když Pilát prohlásil, že není vinen Kristovou krví, Kaifáš vyzývavě zvolal: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (Mt 27,25) Tato strašlivá slova potom opakovali kněží a přední muži a po nich jako ozvěnou i rozběsněný dav. Všichni křičeli: „Krev jeho na nás a na naše děti!“

 

Rozhodnutí lidu

Izraelský lid se rozhodl. Ukázali na Ježíše a řekli: „Toho ne, ale Barabáše!“ (J 18,40) Barabáš, zloděj a vrah, byl představitelem satana. Kristus představoval Boha. Krista zavrhli, rozhodli se pro Barabáše. Měli jej tedy mít. Svou volbou přijali největšího lháře a vraha všech dob. Stali se nástrojem toho zlého. Jako národ budou plnit jeho příkazy. Budou konat jeho skutky. Budou muset snášet jeho vládu. Lid, který si místo Krista zvolil Barabáše, měl pociťovat Barabášovu krutost až do konce času.

Při pohledu na ubitého Božího Beránka Židé volali: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ Jejich strašlivý řev vystoupil až k Božímu trůnu. Soud, který nad sebou vyřkli, byl zapsán v nebi. Jejich volání bylo vyslyšeno. Krev Božího Syna se stala trvalou kletbou pro jejich syny i vnuky.

Projevila se i při zkáze Jeruzaléma. Děsivé následky tohoto zlořečenství snášel židovský národ po mnohá staletí. Je jako větev odříznutá od vinného kmene, jako mrtvý, neplodný výhonek, který se sbírá a pálí. Po staletí jsou Židé ve všech zemích světa jako mrtví, mrtví v přestoupení a hříchu.

Jejich volání se hrozivě naplní i v den velkého soudu. Až Kristus opět přijde na tuto zem, neuvidí jej lidé jako vězně obklopeného sprostým davem, ale jako nebeského Krále. Kristus přijde ve své slávě, ve slávě svého Otce a ve slávě svatých andělů. Na cestě jej bude v nekonečné nádheře a slávě provázet desettisíckrát deset tisíc a tisíce tisíců andělů, krásných a vítězných Božích synů. Potom Kristus usedne na trůn své slávy a shromáždí se před ním všechny národy. Tehdy jej uvidí úplně všichni, i ti, kdo jej probodli. Místo trnové koruny bude mít korunu slávy. Korunu v koruně. Místo starého purpurového královského roucha bude mít na sobě zářivě bílý šat, tak bílý, „jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit“ (Mk 9,3). Na plášti a na bedrech bude mít napsané jméno: „Král králů a Pán pánů.“ (Zj 19,16) Budou tam i ti, kdo se mu posmívali a bili ho.

Kněží a přední muži znovu uvidí výjevy ze soudní síně. Ukážou se jim všechny podrobnosti, jako by byly napsané ohnivým písmem. Volání těch, kdo kdysi křičeli: „Krev jeho na nás a na naše děti,“ bude vyslyšeno. Celý svět potom pozná a pochopí. Tehdy si ubozí a slabí smrtelníci uvědomí, proti komu bojovali. V děsivé úzkosti a hrůze budou volat na hory a skály: „‘Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!’ Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?“ (Zj 6, 16.17)