80. V hrobě

Konečně měl Ježíš klid. Dlouhý den hanobení a týrání skončil. Když poslední paprsky zapadajícího slunce ohlásily příchod soboty, odpočíval již Boží Syn v Josefově hrobce. Dokončil své dílo a v posvátných hodinách sobotního dne pokojně odpočíval se složenýma rukama.

Na počátku odpočívali Otec a Syn v sobotu po dokončení díla stvoření. Když „byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy“, radoval se Stvořitel i všechny nebeské bytosti z pohledu na velkolepé dílo (Gn 2,1). „Jižní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol.“ (Jb 38,7) Nyní Ježíš odpočíval po dokončení díla vykoupení a lidé, kteří jej milovali, byli smutní. V nebi však panovala radost. Nebeské bytosti měly před očima zaslíbení slavné budoucnosti. Bůh i andělé viděli výsledek Kristova dokonaného díla: obnovené stvoření, vykoupené lidstvo, které zvítězilo nad hříchem a již nikdy do něho neupadne. Den, ve kterém Ježíš odpočinul, bude navždy spojen s tímto obrazem. Vždyť „jeho dílo je dokonalé“ a „vše, co činí Bůh, zůstává navěky“ (Dt 32,4; Kaz 3,14). „Až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků,“ (Sk 3,21) bude stvořitelská sobota, den, kdy Ježíš odpočíval v Josefově hrobce, stále dnem odpočinku a radosti. Nebesa i země budou společně chválit Hospodina „v každý den odpočinku“ (Iz 66,23). Spasení se budou s radostí a úctou klanět Bohu a Beránkovi.

Závěrečné události dne ukřižování byly dalším důkazem o naplnění proroctví a znovu podaly svědectví o Kristově božství. Když se tma, která zahalila kříž, rozplynula a umírající Kristus naposledy promluvil, ozval se ještě jiný hlas: „On byl opravdu Boží Syn.“ (Mt 27,54)

Tato slova nebyla pronesena šeptem. Lidé se zvědavě otáčeli, chtěli zjistit, kdo je vyslovil. Byl to velitel setniny, římský voják. Spasitelova božská trpělivost a jeho náhlá smrt s výkřikem vítězství na rtech na pohana silně zapůsobily. Ve zmučeném ukřižovaném těle poznal setník Božího Syna. Nedokázal mlčet, musel svoji víru vyznat. Byl to další důkaz, neboť Spasitel měl vidět užitek svého díla (Iz 53,11). Právě v den jeho smrti vyznali tři naprosto odlišní lidé svoji víru – velitel římské stráže, muž, který nesl Spasitelův kříž, a zločinec, který umíral na kříži po jeho boku.

Když se přiblížil večer, rozhostilo se na Golgotě nadpozemské ticho. Zástup se rozešel a mnoho lidí se vracelo do Jeruzaléma s úplně jiným postojem, než s jakým ráno odcházeli. Většinou se přišli podívat na ukřižování jen ze zvědavosti, a ne z nenávisti ke Kristu. Věřili obviněním kněží a považovali Ježíše za zločince. Nechali se strhnout rozzuřeným davem a také se mu vysmívali. Když se však na zemi snesla tma, začaly je trápit výčitky svědomí a oni pochopili, že se těžce provinili. V oné hrozivé temnotě všechny urážky a posměšky utichly. Když se tma rozplynula, s vážnou tváří se mlčky vraceli domů. Byli přesvědčeni, že obvinění kněží byla falešná a že Ježíš nebyl žádný podvodník. Když potom Petr několik týdnů poté kázal o letnicích, byli tito lidé mezi tisíci dalších, kteří uvěřili v Krista.

Židovské vůdce však události, které se odehrály před jejich očima, nijak nezasáhly. Jejich nenávist ke Kristu nepolevila. Tma, která zahalila zemi při ukřižování, nebyla hustější než ta, která zatemňovala mysl kněží a předních mužů. Při narození Ježíše poznala Spasitele hvězda a vedla mudrce k jeslím, ve kterých ležel. Poznaly jej nebeské zástupy a oslavovaly jej zpěvem na betlémských pahorcích. I moře poznalo jeho hlas a na jeho příkaz utichlo. Choroby a smrt uznávaly jeho moc a vzdávaly se svých obětí. Poznalo jej i slunce a při pohledu na jeho smrtelný zápas si zakrylo tvář. Skály se při jeho hlasitém zvolání tříštily na kusy. Neživá příroda poznala Krista a svědčila o jeho božství. Jen izraelští kněží a přední muži Božího Syna nepoznali.

Klid však neměli. Jeho ukřižováním sice dosáhli svého, ale pocit vítězství, na který se těšili, neměli. Dokonce i ve chvíli jejich očividné převahy je trápily obavy z budoucnosti. Slyšeli zvolání: „Dokonáno jest.“ „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (J 19,30; L 23,46) Viděli trhliny ve skalách, cítili silné zemětřesení, byli celí nesví a měli strach.

Dokud Kristus ještě žil, žárlili na něho, protože měl na lidi velký vliv. Jejich žárlivost však nepominula ani po jeho smrti. Mrtvého Krista se děsili dokonce ještě víc než živého. Měli hrůzu z toho, že by se pozornost lidu mohla i nadále soustředit na události spojené s Ježíšovým ukřižováním. Báli se následků, které by to vše mohlo mít. Za žádnou cenu by nedovolili, aby jeho tělo zůstalo v den odpočinku na kříži. Sobota se blížila a těla visící na křížích by ji znesvěcovala. Pod touto záminkou požádali židovští vůdcové Piláta, aby uspíšil smrt obětí a dal jejich těla odstranit z křížů ještě před západem slunce.

Pilát, stejně jako oni, nechtěl, aby Ježíšovo tělo zůstalo na kříži, a jejich žádosti vyhověl. Oběma lotrům tedy zpřelámali nohy, aby mohli rychleji zemřít. Ježíš byl však v té době již mrtvý. Suroví vojáci byli pohnuti tím, co viděli a co o Kristu slyšeli, a proto mu nohy nelámali. V oběti Božího Beránka se naplnilo nařízení o slavení Velikonoc. „Neponechají z něho nic do rána a nezlámou mu žádnou kost. Budou slavit hod beránka podle všech nařízení o něm.“ (Nu 9,12)

Kněží a přední muži byli překvapeni, že Kristus je již mrtvý. Smrt na kříži byla zdlouhavá. Jen těžko se určovalo, kdy vlastně život skončil. Nestávalo se, že by někdo zemřel do šesti hodin po ukřižování. Kněží chtěli mít jistotu, že je Ježíš mrtvý, a proto jeden z vojáků vrazil na jejich příkaz kopí do Spasitelova boku. Z rány vytryskla odděleně voda a krev. Všichni přítomní si toho všimli a Jan celou událost velice přesně zaznamenal: „Jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‘Ani kost mu nebude zlomena.’ A na jiném místě Písmo praví: ‘Uvidí, koho probodli.’“ (J 19, 34-37)

Po vzkříšení rozšířili kněží a přední muži zprávu, že Kristus na kříži nezemřel, ale jen omdlel a potom se opět probral. Podle jiné zvěsti prý do hrobu nevložili skutečné tělo z masa a kostí, ale pouhou napodobeninu. Jednání římských vojáků však tyto lži vyvrací. Nelámali mu nohy proto, že byl již mrtvý. Na příkaz kněží mu probodli bok. I kdyby nebyl mrtvý, tomuto zranění by okamžitě podlehl.

Ježíše ale nezabila rána kopím ani tělesné utrpení na kříži. Výkřik, který se „mocným hlasem“ (Mt 27,50; L 23,46) vydral z jeho úst v okamžiku smrti, a proud krve a vody, který mu vytekl z boku, svědčí o tom, že mu puklo srdce. Roztrhlo se duševní trýzní. Zabil jej hřích světa.

Kristova smrt připravila učedníky o naději. Hleděli na jeho zavřené oči, svěšenou hlavu, zkrvavené vlasy, probodnuté ruce i nohy a svírala je nepopsatelná úzkost. Až do úplného konce nevěřili, že zemře, a nechtěli věřit ani tomu, že je opravdu mrtvý. Zármutek je zlomil a oni zapomněli, že jim to všechno Ježíš řekl předem. Nic z toho, co jim kdysi vyprávěl, je nedokázalo potěšit. Viděli jen kříž a na něm krvácející oběť. Budoucnost se jim zdála být temná a beznadějná. Ztratili víru v Ježíše, ale nikdy jej nemilovali tolik, jako v této chvíli. Nikdy si jej tolik nevážili a nikdy jim jeho přítomnost tolik nechyběla jako právě teď.

Kristus byl učedníkům drahý i po smrti. Chtěli jeho tělo důstojně pohřbít, ale nevěděli jak. Ježíš byl odsouzen za podvratnou činnost proti římské vládě a lidé popravení za tento zločin byli pohřbíváni na pozemku pro tento účel zvlášť vyhrazeném. Učedník Jan zůstal u kříže spolu s galilejskými ženami. Nemohli opustit tělo svého Pána a nechat bezcitné vojáky, aby je pochovali na potupném místě. Zároveň však tomu nebyli schopni zabránit. Od židovských představitelů nemohli očekávat žádnou vstřícnost a na Piláta neměli nejmenší vliv.

 

Uložení do hrobu

V této bezvýchodné situaci přišli učedníkům na pomoc Josef z Arimatie a Nikodém. Oba byli členy velerady a znali se s Pilátem. Měli značné bohatství a vliv. Byli odhodláni prosadit, aby bylo Ježíšovo tělo důstojně pohřbeno.

Josef se vydal přímo k Pilátovi a požádal jej, aby mu tělo vydal. Pilát se teprve od něho dozvěděl, že Ježíš je opravdu mrtvý. Donesly se k němu sice nejrůznější zprávy o událostech kolem ukřižování, ale Kristovu smrt před ním záměrně tajili. Kněží a přední muži Piláta varovali před tím, že by učedníci mohli využít Kristovo tělo k nějakým podvodům. Když Pilát vyslechl Josefovu žádost, poslal pro velitele setniny, který hlídal kříž. Ten mu řekl pravdu o Ježíšově smrti. Podal mu také zprávu o tom, co se na Golgotě událo, a potvrdil tak Josefovo svědectví.

Pilát Josefově žádosti vyhověl. Jan se stále ještě trápil tím, jak zařídit Mistrovi pohřeb, když se k němu vrátil Josef s Pilátovým příkazem k vydání Ježíšova těla. Nikodém přinesl asi sto liber vzácné a drahé směsi myrhy a aloe na balzamování. Ani těm nejváženějším občanům Jeruzaléma se nemohlo po smrti dostat větší pocty. Učedníky velmi překvapilo, že tak bohatí a vysoce postavení muži mají o pohřeb jejich Pána stejný zájem jako oni sami.

Josef ani Nikodém se ke Spasiteli za jeho života veřejně nehlásili. Uvědomovali si, že by se tím připravili o své místo ve veleradě. Doufali přitom, že svým vlivem mohou Ježíše na zasedáních rady chránit. Nějakou dobu se jim to snad i dařilo, ale lstiví kněží prohlédli jejich náklonnost ke Kristu a překazili jim jejich plány. Velerada odsoudila Ježíše a vydala jej na smrt ukřižováním za jejich nepřítomnosti. Když zemřel, nemuseli již svůj vztah k němu skrývat. Ve chvíli, kdy se učedníci báli otevřeně přiznat, že jsou Ježíšovými následovníky, přišli jim Josef a Nikodém odvážně na pomoc. Podpora obou bohatých a významných mužů byla v dané chvíli více než potřebná. Mohli totiž pro mrtvého Mistra udělat to, co si chudí učedníci dovolit nemohli. Navíc je svým bohatstvím a vlivem do značné míry chránili před zlobou kněží a předních mužů.

Opatrně a s úctou sami sejmuli Ježíšovo tělo z kříže. Při pohledu na jeho umučené a probodnuté tělo jim z očí vytryskly slzy. Josef měl novou hrobku vytesanou ve skále. Připravoval si ji pro sebe, ale byla blízko Golgoty, a tak ji uvolnil pro Ježíše. Spasitelovo tělo s vonnou směsí od Nikodéma pečlivě zabalili do plátna a odnesli do hrobu. Tři učedníci mu narovnali zmrzačené nohy a probité ruce mu složili na bezvládnou hruď. Galilejské ženy se přišly podívat, zda bylo pro mrtvé tělo jejich milovaného Učitele uděláno opravdu všechno. Na vlastní oči viděly, jak ke vchodu do hrobu přivalili obrovský kámen. Potom už Spasitel v klidu odpočíval. Ženy odcházely od kříže i od hrobu jako poslední. Už se stmívalo a na místě odpočinku stále ještě plakala pro svého Pána Marie Magdalská i ostatní Marie. Naříkaly nad údělem Mistra, kterého tolik milovaly. „Potom se vrátily… Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid.“ (L 23,56)

 

Lidé hledají Ježíše

Pro zarmoucené učedníky, ale také pro kněze, přední muže, zákoníky i lid to byla nezapomenutelná sobota. Při západu slunce v den příprav zazněly trubky a ohlásily příchod soboty. Začaly velikonoční oslavy, tak jako již po staletí, a Mesiáš, na něhož slavnosti symbolicky ukazovaly, ležel zabitý bezbožnými lidmi v Josefově hrobce. V sobotu bylo chrámové nádvoří plné věřících. Byl tam i velekněz z Golgoty ve svém honosném kněžském rouchu. Kněží v bílých turbanech horlivě plnili své povinnosti. Někteří z přítomných však pociťovali jakýsi neklid, když se za hřích obětovala krev býků a kozlů. Neuvědomovali si, že symbol se již stal skutečností a že za hříchy světa již byla přinesena nekonečná Oběť. Nevěděli, že tento bohoslužebný obřad již ztratil svůj význam. Nikdy předtím neměli při těchto úkonech tak rozporuplné pocity. Hlasy zpěváků, trubky a ostatní hudební nástroje zněly zvučně a jasně jako obvykle, ale všichni měli nějaký divný, zcela neobvyklý pocit. Jeden po druhém se ptali, co zvláštního se stalo.

Do té doby byla svatyně svatých přísně střežena, aby do ní nevnikl někdo nepovolaný. Najednou byla úplně otevřená. Těžká opona utkaná z čistého plátna, bohatě zdobená zlatem, šarlatem a purpurem byla roztržená od shora dolů. Místo, na kterém se Hospodin setkával s veleknězem a zjevoval svoji slávu, místo, které bylo Božím posvátným přijímacím sálem, bylo odhaleno všem, jako by se k němu Pán už dále neznal. Kněží sloužili u oltáře naplněni neblahou předtuchou. Odkrytí posvátného tajemství svatyně svatých dávalo tušit, že se blíží nějaká pohroma.

Události na Golgotě přiměly mnoho lidí k přemýšlení. Od ukřižování do vzkříšení mnozí dnem i nocí pečlivě zkoumali proroctví. Jedni chtěli plně pochopit význam slavených svátků, druzí se chtěli utvrdit v tom, že Ježíš nebyl tím, za koho se vydával. Další se zármutkem v srdci hledali důkazy pro to, že Ježíš je skutečně Mesiáš. Každý zkoumal Písmo s jiným záměrem, ale všichni se přesvědčili o jednom, že totiž v událostech posledních několika dní se naplnilo proroctví a že Ukřižovaný je Vykupitelem světa. Mnozí lidé přišli na bohoslužby, ale nikdy potom se už velikonočních obřadů nezúčastnili. Dokonce i někteří kněží uvěřili, že Ježíš je Kristus. Zájem o proroctví nebyl marný, po vzkříšení mnozí uznali Ježíše za Božího Syna.

Když Nikodém uviděl Ježíše na kříži, vzpomněl si na to, co mu Spasitel řekl jednou v noci na Olivové hoře: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ (J 3,14.15) V sobotu, když Kristus ležel v hrobě, měl Nikodém příležitost se pořádně zamyslet. Začínalo mu svítat. Ježíšova slova už pro něho nebyla tajemstvím. Uvědomil si, oč se připravil tím, že se ke Kristu nepřipojil za jeho života. Vzpomínal na události, které se odehrály na Golgotě. Ježíšova modlitba za ty, kdo jej zabíjeli, i jeho odpověď umírajícímu lotrovi na učeného člena velerady hluboce zapůsobily. V duchu znovu viděl Spasitele v jeho smrtelném utrpení a znovu slyšel jeho poslední zvolání: „Dokonáno jest“, které znělo jako slova vítěze. Vybavily se mu záchvěvy země, zatažená obloha, roztržená opona, rozpukané skály a jeho víra byla navždy utvrzena. Táž událost, která učedníky připravila o naději, přesvědčila Josefa a Nikodéma o Ježíšově božství. Pevná a neochvějná víra překonala všechny jejich obavy.

Nikdy předtím nevzbudil Kristus takovou pozornost zástupů, jako když nyní ležel v hrobě. Lidé ze zvyku stále přinášeli své nemocné a trpící na chrámové nádvoří a ptali se: Kdo nám může říci něco o Ježíši Nazaretském? Mnozí přišli zdaleka a hledali Krista, který uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Všude se ozývalo volání: Hledáme Lékaře Krista. Kněží při této příležitosti vyšetřili ty, u nichž bylo podezření na příznaky malomocenství. Mnozí se potom dozvěděli, že jejich muži, ženy nebo děti byli prohlášeni za malomocné a budou se muset rozloučit s domovem a přáteli. Na cizí lidi budou muset zdálky zoufale volat: „Nečistý! Nečistý!“ Ruce Ježíše Nazaretského, které se nikdy neštítily dotknout člověka s touto strašnou nemocí a vyléčit ho, byly nyní složeny na jeho hrudi v hrobě. Ústa, která utěšovala nemocné a odpovídala na jejich prosbu slovy: „Chci, buď čist,“ (Mt 8,3) mlčela. Mnozí hledali soucit a pomoc u velekněží a předních mužů, ale marně. Očividně se zase chtěli dostat k živému Kristu. Se vší vážností se jej vytrvale dožadovali. Nechtěli se nechat odradit. Byli však vyhnáni z chrámového nádvoří. K branám byli rozestavěni vojáci, kteří nesměli pustit dovnitř nikoho, kdo přišel s nějakým nemocným či umírajícím a dožadoval se vstupu.

Trpící přišli s nadějí, že je Spasitel uzdraví, místo toho však omdlévali zklamáním. V ulicích se ozýval nářek. Nemocní bez Ježíšova uzdravujícího dotyku umírali. Lidé se marně radili s věhlasnými léčiteli. Lékaři, který odpočíval v Josefově hrobce, se nikdo nevyrovnal.

Žalostné výkřiky trpících dávaly všem na vědomí, že ze světa odešlo veliké světlo. Bez Krista byla země temná a ponurá. Mnozí z těch, kdo křičeli: „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“ si nyní uvědomili, jaké neštěstí si přivodili. Rádi by byli volali: „Dejte nám Ježíše,“ jen kdyby byl naživu.

 

Hořkost a obavy kněží

Když se lid dozvěděl, že za Ježíšovou smrtí stáli kněží, zajímal se o všechno, co s jeho popravou souviselo. Podrobnosti o jeho výslechu se však přísně tajily. Zatímco Ježíš ležel v hrobě, jeho jméno kolovalo od jedněch úst ke druhým a všude se mluvilo o tom, jak nelidsky s ním kněží a přední muži zacházeli. Vzdělaní lidé je žádali, aby vyložili starozákonní proroctví o Mesiáši. Kněží a přední muži se snažili vymyslet nějakou lež a začali se chovat, jako by přišli o rozum. Nebyli schopni vysvětlit proroctví o Kristově utrpení a smrti a mnoho lidí, kteří se jich ptali, dospělo k přesvědčení, že se naplnilo Písmo.

Kněží se zpočátku radovali z vykonané pomsty, ale brzy jim zbyla jen hořkost. Uvědomili si, že lid stojí proti nim. Věděli, že ti, které se jim podařilo proti Ježíši poštvat, se najednou nad svým hanebným dílem zhrozili. Kněží se snažili sami sebe přesvědčit, že Ježíš byl podvodník, ale marně. Někteří z nich na vlastní oči viděli, jak mrtvému Lazarovi vrátil život. Třásli se strachy, aby Kristus sám nevstal z mrtvých a znovu se před nimi neobjevil. Slyšeli, jak prohlašoval, že má moc svůj život dát a zase si jej vzít. Vzpomněli si na jeho slova: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ (J 2,19) Jidáš jim oznámil, co Ježíš řekl učedníkům při poslední cestě do Jeruzaléma: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen.“ (Mt 20,18.19) Když tehdy tato slova slyšeli, smáli se a nebrali je vážně. Nyní si však uvědomili, že Kristovy předpovědi se vždy splnily. Řekl-li tedy, že třetího dne vstane z mrtvých, kdo může říci, že se tak nestane. Nechtěli na to ani pomyslet, ale nedařilo se jim to. Stejně jako jejich otec ďábel věřili a třásli se.

Když se situace uklidnila, vtírala se jim do mysli Kristova podoba. Viděli, jak klidně a vyrovnaně stojí před svými nepřáteli a beze slova snáší jejich posměch a urážky. Vše, co se událo při výslechu a ukřižování, jim znovu proběhlo před očima a přesvědčilo je o tom, že Ježíš je Boží Syn. Uvědomili si, že se před nimi může kdykoli objevit, že se z obžalovaného může stát žalobce, z odsouzeného soudce a že zabitý může požadovat spravedlivé potrestání svých vrahů, to znamená jejich smrt.

Neměli klid ani v sobotu. Byli tak úzkostliví, že by nepřekročili práh pohanského domu, aby se neznečistili, a přece neváhali svolat radu, aby rozhodla, co se má udělat s Ježíšovým tělem. Kristus, kterého ukřižovali, musí zůstat mrtvý a v hrobě. „Shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta a řekli: ‘Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: »Po třech dnech budu vzkříšen.« Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první.’ Pilát jim odpověděl: ‘Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré.’“ (Mt 27,62-65)

Kněží nechali hrob zabezpečit. Na jejich pokyn přivalili ke vchodu obrovský kámen. Omotali jej provazem, jeho konce připevnili ke skále a zapečetili římskou pečetí. Bez porušení pečetě nebylo možné kámen odvalit. Kolem hrobu byla rozestavěna stočlenná vojenská stráž, aby se nikdo nemohl pokusit kámen odstranit. Kněží udělali vše, co bylo v jejich silách, jen aby Kristovo tělo zůstalo tam, kde bylo uloženo. V hrobce bylo tak dokonale zabezpečené a zapečetěné, jako by tam mělo setrvat navěky.

Takový byl tedy plán, na kterém se bídní lidé domluvili. Tyto vrahy ani nenapadlo, že by jejich snaha mohla být marná. Svým činem však přispěli k Boží oslavě. Vše, co podnikli pro to, aby Kristovu zmrtvýchvstání zabránili, se stalo jeho nejpřesvědčivějším důkazem. Čím více vojáků bude rozestavěno kolem hrobky, tím více bude svědků Ježíšova zmrtvýchvstání. Duch svatý mnoho století před Kristovou smrtí prostřednictvím žalmisty prohlásil: „Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho… Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.“ (Ž 2,1-4) Římské stráže ani římské zbraně nemohly udržet Pána života v hrobě. Hodina jeho vysvobození se přiblížila.