82. Zpráva o vzkříšení

Ženy, které stály u kříže v den Ježíšovy smrti, čekaly, až skončí sobota. První den týdne časně zrána vyšly k hrobu a vzaly s sebou vzácné masti, aby mohly pomazat Spasitelovo tělo. Na jeho zmrtvýchvstání ani nepomyslely. Ztratily všechny naděje a v srdci jako by se jim usadil černý mrak. Cestou vzpomínaly na Kristovy milosrdné skutky a na slova, kterými je povzbuzoval. Ale jeho slib: „Uvidím vás však opět,“ si nepřipomněly (J 16,22).

Netušily, co se stalo, a jak se blížily k zahradě, říkaly si: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ (Mk 16,3) Věděly, že to samy nezvládnou, ale pokračovaly v cestě. Najednou se nebe rozsvítilo slávou. Nebyla to však zář vycházejícího slunce. Země se zachvěla. Viděly, že kámen je odvalený. Hrob byl prázdný.

Ženy nepřišly k hrobu najednou. Marie Magdalská tam byla jako první, a když zjistila, že kámen je pryč, spěchala to oznámit učedníkům. Mezitím dorazily na místo ostatní ženy. U hrobu svítilo světlo, ale Ježíšovo tělo tam nebylo. Po chvíli ženy zjistily, že nejsou na místě samy. U hrobu seděl mladík v zářícím rouchu. Byl to anděl, který odvalil kámen. Přišel v lidské podobě, aby Ježíšovy přátele nevyděsil. Stále jej však obklopoval jas nebeské slávy a ženy se ho bály. Chtěly utéci, ale anděl je zastavil slovy: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých.“ (Mt 28,5-7)

Ženy se znovu podívaly do hrobu a znovu slyšely tu podivuhodnou novinu. Další anděl v lidské podobě jim řekl: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ (L 24,5-7)

Je vzkříšen! Je vzkříšen! Opakovaly ženy stále znovu a znovu. Vzácné masti už nejsou třeba. Spasitel žije, není mrtvý. Najednou si vzpomněly, že když mluvil o své smrti, řekl, že zase vstane. Jak slavný je tento den pro svět! Ženy „rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům“ (Mt 28,8).

Marie radostnou zprávu neslyšela. Šla k Petrovi a Janovi se smutným poselstvím: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ (J 20,2) Učedníci běželi k hrobu a zjistili, že je prázdný, jak Marie řekla. Viděli tam jen rubáš a šátek, Pána nenašli. Přece jen tam však byl důkaz o tom, že Ježíš vstal. Posmrtné roucho nebylo jen tak nedbale pohozené, ale pečlivě složené. Všechno bylo na svém místě. Jan „spatřil vše a uvěřil“ (J 20,8). Nechápal sice ještě slova Písma o tom, že Kristus musí vstát z mrtvých, ale vzpomněl si, že Spasitel své zmrtvýchvstání předpověděl.

Rubáš a šátek poskládal sám Kristus. Když k hrobu sestoupil mocný anděl, připojil se k němu další, jeden z těch, kteří střežili tělo Pána. Anděl z nebe odvalil kámen. Druhý anděl vešel do hrobu a rozvázal plátna, v nichž bylo Spasitelovo tělo zabalené. Spasitel je však sám složil a dal na místo. Řídí celý vesmír i jednotlivé atomy. Nic pro něho není bezvýznamné. V celém jeho díle se projevuje pořádek a dokonalost.

 

Setkání s Marií

Marie šla k hrobu za Janem a Petrem. Učedníci se potom vrátili do Jeruzaléma, ale ona zůstala. Při pohledu do prázdného hrobu se jí srdce svíralo zármutkem. Jak hleděla dovnitř, všimla si dvou andělů. Jeden seděl na místě, kde měl Ježíš hlavu, a druhý tam, kde byly jeho nohy. Zeptali se jí: „Proč pláčeš?“ Odpověděla: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ (J 20,13)

Potom se obrátila a chtěla od andělů odejít. Myslela si, že musí vyhledat někoho, kdo by jí řekl, co se stalo s Ježíšovým tělem. Najednou ji někdo oslovil: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Marie pozvedla uslzené oči a jen nejasně zahlédla postavu muže. V domnění, že je to zahradník, řekla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ (J 20,15) Pokud by hrobka bohatého muže byla považována za příliš vznešenou pro uložení Ježíše, byla připravena se mu postarat o místo odpočinku sama. Byl tu přece hrob, který se uvolnil na Kristův příkaz, když byl vzkříšen Lazar. Nemohla by snad tam uložit svého Pána? Cítila, že kdyby se směla postarat o drahé tělo Ukřižovaného, velmi by se jí v jejím zármutku ulevilo.

Vtom už ji ale Ježíš oslovil známým hlasem: „Marie!“ Poznala, že k ní nemluví nikdo cizí, a když se otočila, viděla před sebou živého Krista. V návalu radosti zapomněla, že byl ukřižován. Běžela k němu, jako by chtěla obejmout jeho nohy, a zvolala: „Rabbuni!“ Ježíš však zvedl ruku a řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ (J 20,16.17) Marie tedy šla oznámit radostnou zprávu učedníkům.

Ježíš odmítl přijmout poctu svého lidu, dokud neměl jistotu, že Otec jeho oběť přijal. Vystoupil na nebesa a sám Bůh jej ujistil, že jeho výkupné za hříchy lidstva je dostatečné a že prostřednictvím jeho krve mohou všichni získat věčný život. Otec potvrdil smlouvu uzavřenou s Kristem, v níž zaslíbil, že přijme každého člověka, který činí pokání a je poslušný, a bude ho milovat tak, jako miluje svého Syna. Kristus měl dokončit své dílo a splnit slib: „Člověk bude vzácnější než ryzí zlato, člověk bude nad zlato z Ofíru“ (Iz 13,12). Kníže života dostal všechnu moc na nebi i na zemi a vrátil se ke svým následovníkům do světa hříchu, aby jim mohl propůjčit svoji moc a slávu.

 

Reakce učedníků

Zatímco byl Spasitel v Boží přítomnosti a přijímal dary pro svoji církev, učedníci se zármutkem v srdci mysleli na jeho prázdný hrob a plakali. Den, který se pro celá nebesa stal dnem radosti, byl pro učedníky dnem nejistoty a zmatku. Když jim ženy vyprávěly své svědectví, nevěřili. To jen dokazovalo, jak hluboce jejich víra ochabla. Zprávy o Kristově vzkříšení byly úplně jiné než jejich očekávání, a proto jim nemohli uvěřit. Zdály se jim příliš krásné, než aby mohly být pravdivé. Od saduceů slyšeli již tolik názorů a takzvaných vědeckých teorií, že zvěst o vzkříšení v nich vyvolávala jen velmi nejasné představy. Ani pořádně nevěděli, co vzkříšení z mrtvých znamená. Nebyli schopni tuto významnou událost pochopit.

Andělé řekli ženám: „Jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‘Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.’“ (Mk 16,7) Tito andělé střežili Krista v době jeho života na zemi. Byli svědky jeho výslechu a ukřižování. Slyšeli, co řekl svým následovníkům. Vyplynulo to z jejich poselství učedníkům a mělo je to přesvědčit o jeho pravdivosti. Taková zpráva mohla pocházet jen od poslů jejich vzkříšeného Pána.

Andělé prohlásili: „Řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi.“ Od Kristovy smrti trápily Petra výčitky svědomí. Stále myslel na to, jak ostudně zradil svého Pána, a na jeho laskavý pohled plný úzkosti. Trpěl nejvíce ze všech učedníků. Dostal ujištění, že jeho pokání bylo přijato a jeho hřích odpuštěn. Andělé jej zmínili jmenovitě. „Řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‘Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.’“ Všichni učedníci Ježíše opustili a výzva k opětnému setkání byla určena všem. Kristus je nezavrhl. Marie Magdalská jim oznámila, že viděla Pána, a vyřídila jim pozvání k setkání v Galileji. Toto poselství vyslechli třikrát. Po odchodu k Otci se Ježíš zjevil ostatním ženám a řekl jim: „‘Buďte pozdraveny.’ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: ‘Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.’“ (Mt 28,9.10)

Prvním úkolem, který si Kristus po svém vzkříšení na zemi vytýčil, bylo přesvědčit učedníky o tom, že je stále miluje a má o ně zájem. Stále znovu a znovu se jim zjevoval, aby jim dokázal, že je jejich skutečným Spasitelem, že zlomil okovy hrobu a nepřátelská smrt jej již nemůže déle držet ve svém zajetí. Chtěl je ujistit, že jeho láska k nim je stejná jako dříve, když byl jejich milovaným Učitelem. Chtěl, aby je pouta lásky spojovala ještě pevněji. „Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“

Když učedníci výzvu vyslechli, vzpomněli si, že Kristus své zmrtvýchvstání předpověděl. Ani potom se však neradovali. Nedokázali se zbavit svých pochybností a zmatku. Nechtěli uvěřit, ani když jim ženy tvrdily, že Pána viděly. Podezírali je, že měly nějaké vidění.

Zdálo se jim, že jedna potíž stíhá druhou. Šestý den týdne viděli umírat svého Mistra, první den následujícího týdne byli připraveni o jeho tělo a navíc obviněni, že je ukradli, aby oklamali lid. Učedníci se už ani nesnažili množící se falešná obvinění vyvracet. Báli se nepřátelství kněží i hněvu lidu. Toužili po Ježíši, který jim dokázal pomoci v každé těžkosti.

Často si říkali: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ (L 24,21) Osamělí, s bolestí v srdci vzpomínali na jeho slova: „Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ (L 23,31) Sešli se v horní místnosti, zavřeli za sebou dveře a zajistili je. Uvědomovali si, že osud jejich milovaného Učitele se může zanedlouho stát i jejich údělem.

Celou tu dobu se přitom mohli radovat z poznání, že Spasitel vstal z mrtvých. Marie v zahradě plakala, a Ježíš stál vedle ní. Pro slzy jej ani nepoznala. Učedníci propadli svému smutku natolik, že nevěřili poselství andělů ani slovům samotného Krista.

Mnozí lidé si dnes počínají úplně stejně jako tehdy učedníci. Stále opakují Mariino zoufalé volání: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ (J 20,13) Kolika lidem by Spasitel mohl říci: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Stojí vedle nich, ale jejich uslzené oči jej nevidí. Mluví k nim, ale oni nerozumějí.

Kdyby tak pozvedli skloněnou hlavu a otevřeli oči, aby ho viděli a slyšeli jeho hlas: „Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých.“ (Mt 28,7) Řekněte jim, aby se už nevraceli k Josefově nové hrobce, která byla zavalena velkým kamenem a zajištěna římskou pečetí. Kristus tam není. Nechoďte se dívat do prázdného hrobu. Netruchlete jako lidé bez naděje a bez pomoci.

Ježíš žije, a proto budeme žít i my. Buďme Bohu vděčni a dovolme, aby z úst, kterých se dotkl svatý oheň, zazněla radostná píseň: Kristus vstal. Žije, aby se za nás přimlouval. Držme se této naděje, v ní je naše jistota a záchrana. Věřme, a spatříme Boží slávu.