84. Setkání s učedníky

Oba učedníci dorazili k Jeruzalému a vešli do města východní branou, která je o svátcích otevřena i v noci. V domech je tma a ticho. Za svitu vycházejícího měsíce poutníci procházejí úzkými uličkami. Míří do horní místnosti, kde Ježíš trávil poslední chvíle večer před svou smrtí. Vědí, že tam najdou své bratry. Vědí také, že i když už je pozdě, učedníci nebudou spát, dokud nezjistí, co se s Kristovým tělem stalo. Dveře místnosti jsou důkladně zavřené. Klepou, ale nikdo neotvírá. Všude je ticho. Když se ohlásí jménem, dveře se opatrně otevřou a oni vstupují spolu s Neviditelným dovnitř. Potom se dveře zase zavřou, aby se do místnosti nedostali žádní zvědové.

Poutníci vidí, že všichni jsou překvapení a rozrušení. Svými hlasy vzdávají Bohu díky a chválu. Říkají: Pán skutečně vstal a ukázal se Šimonovi. Oba učedníci ještě celí udýchaní po namáhavé cestě vyprávějí, jak podivuhodně se jim Ježíš zjevil. Sotva domluvili, prohlásili někteří z učedníků, že tomu nemohou uvěřit. Připadalo jim to příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Najednou se mezi nimi objevila nějaká postava. Všichni se na ni podívali. Nikdo neslyšel ani klepání, ani žádné kroky. Jsou zaskočeni, nevědí, co to má znamenat. Potom slyší hlas. Není to nikdo jiný než jejich Mistr. Jasně a zřetelně jim říká: „Pokoj vám.“ (J 20,19)

„Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: ‘Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.’ To řekl a ukázal jim ruce a nohy.“ (L 24,37-40)

Viděli na nich stopy po hřebech. Poznali jeho jedinečný a nenapodobitelný hlas. „Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: ‘Máte tu něco k jídlu?’ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi.“ „Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ (L 24,41-43; J 20,20) Nevěru vystřídala víra a radost. Vítali zmrtvýchvstalého Spasitele s pocity nevýslovného štěstí.

Při Ježíšově narození zvěstoval anděl pokoj zemi a lidem dobrou vůli. Tentokrát se Spasitel poprvé po svém vzkříšení zjevil učedníkům a oslovil je požehnáním: „Pokoj vám.“ Ježíš je vždy ochoten udělit pokoj lidem, které tíží pochybnosti a strach. Čeká, že mu otevřeme bránu svého srdce a pozveme ho, aby s námi zůstal. Sám říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,20)

Ježíšovo vzkříšení představuje konečné zmrtvýchvstání všech, kdo zemřeli v Pánu. Učedníci poznali tvář zmrtvýchvstalého Spasitele, jeho chování i řeč. Tak jako vstal z mrtvých Ježíš, mají vstát i lidé, kteří zesnuli v něm. Jednou poznáme své přátele stejně, jako učedníci poznali Ježíše. I kdyby je nemoc v tomto smrtelném životě nějak poznamenala, změnila nebo znetvořila, vstanou dokonale zdraví a krásní. Jejich totožnost však zůstane i v oslaveném těle plně zachována. Potom poznáme a budeme poznáni (1 K 13,12). V tváři zářící světlem, které vychází z Ježíšovy tváře, poznáme obličeje svých milovaných.

Když se Ježíš setkal s učedníky, připomněl jim, co řekl před svou smrtí, že se totiž musí naplnit vše, co je o něm psáno v Mojžíšově zákoně, prorocích a žalmech. „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: ‘Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.’“ (L 24,45-48)

Učedníci si začali uvědomovat podstatu a rozsah svého poslání. Měli světu zvěstovat obdivuhodné pravdy, které jim Kristus svěřil. Byli svědky jeho života, smrti, vzkříšení a prorockých předpovědí, které na tyto události poukazovaly. Poznali svatost Božího zákona, tajemství plánu spasení a Ježíšovu moc odpouštět hříchy. To vše měli zvěstovat světu. Měli hlásat evangelium pokoje a spasení skrze pokání a Spasitelovu moc.

 

Pověření apoštolů

„Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: ‘Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.’“ (J 20,22.23) Duch svatý se zatím plně neprojevil, protože Kristus ještě nebyl oslaven. Hojnější vylití Ducha mělo přijít až po Kristově nanebevstoupení. Dokud jej učedníci nepřijali, nemohli plnit své poslání a zvěstovat evangelium světu. Nyní jej dostali pro zvláštní účel. Kristus na ně vylil svého Ducha, aby mohli plnit apoštolské povinnosti v církvi. Svěřil jim jedno z nejsvětějších poslání a chtěl, aby si uvědomili, že bez Ducha svatého nemůže být dokonáno.

Duch svatý je principem duchovního života v člověku. Přijetí Ducha znamená přijetí Kristova života. Kdo jej přijímá, přijímá i Kristovy vlastnosti. Představiteli církve a jejími služebníky mohou být jen lidé, které vyučil sám Bůh a ve kterých přebývá Duch svatý, lidé, v jejichž životě se projevuje Kristův život.

Kristus řekl: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (J 20,23) Těmito slovy Kristus nikomu nedovoluje soudit druhé. V Kázání na hoře to zakázal. Toto právo má jen Bůh. Na církevní organizaci však klade zodpovědnost za jednotlivé členy. Povinností církve je napomínat, poučovat, a pokud je to možné, napomáhat k nápravě každému, kdo upadne do hříchu. Pán říká: „Usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.“ (2 Tm 4,2) S přestupníkem jednej čestně. Varuj každého, kdo je v nebezpečí. Nikomu nedovoluj, aby klamal sám sebe. Nazývej hřích pravým jménem. Připomínej, co Bůh řekl o lži, přestupování soboty, krádeži, modloslužbě a dalších nepravostech. „Ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.“ (Ga 5,21) Pokud budou i nadále žít v hříchu, bude i v nebesích platit soud, který jim z Božího slova oznámíte. Rozhodnou-li se pro hřích, vzdávají se Krista; pokud církev nechce znevážit svého Pána, musí dát najevo, že jejich jednání neschvaluje. K hříchu se musí vyjádřit stejně jako Bůh a podle Božích pokynů se s ním musí vypořádat. Potom bude její rozhodnutí uznáno i v nebi. Ten, kdo pohrdá autoritou církve, pohrdá autoritou samotného Krista.

První část verše: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny,“ zní poněkud příznivěji. Především to mějte na paměti. Pracujete-li pro bloudící, musíte jejich pohled obracet na Krista. Duchovní pastýři by měli s láskou pečovat o Pánovo stádo. Lidi, kteří jsou na scestí, by měli seznamovat se Spasitelovou odpouštějící milostí. Každého hříšníka by měli povzbuzovat, aby činil pokání a věřil v Pána, který mu může odpustit. Na základě Božího slova by jim měli říci: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1 J 1,9) Pro ty, kdo litují svých hříchů, platí: „Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy.“ (Mi 7,19)

Církev by měla vděčně přijímat pokání hříšníka a vyvádět jej ze tmy nevěry do světla víry a spravedlnosti. Jeho třesoucí se ruku by měla vložit do láskyplné ruky Ježíše. Takové odpuštění schvaluje i nebe.

Pouze v tomto smyslu má církev moc odpouštět hříchy hříšníkům. Odpuštění je možné získat jen prostřednictvím Kristových zásluh. Žádný člověk ani žádná lidská instituce nemá moc zbavit člověka viny. Kristus pověřil učedníky, aby v jeho jménu zvěstovali odpuštění hříchů všem národům. Oni sami však nedostali moc odstranit třeba jen jednu skvrnu hříchu. Kromě Ježíšova jména není „jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12).

Nevěřící Tomáš

Když se Ježíš poprvé setkal s učedníky v horní místnosti, nebyl mezi nimi Tomáš. Slyšel sice o Ježíšově zmrtvýchvstání a svědčilo o něm i mnoho důkazů, ale jeho srdce bylo plné tmy a nevíry. Vyprávění učedníků o neobyčejných zjeveních vzkříšeného Spasitele jej uvádělo do ještě většího zoufalství. Pokud Ježíš skutečně vstal z mrtvých, není už žádná naděje na nastolení pozemského království. Uráželo jej také, že se Mistr zjevil všem učedníkům kromě něho. Byl odhodlán neuvěřit a celý týden přemýšlel o svém zoufalství. Ve světle víry a naděje jeho bratrů se mu zdálo být ještě bezvýchodnější.

V té době opakovaně prohlašoval: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ (J 20,25) Nechtěl se dívat očima svých bratrů a uvěřit na základě jejich svědectví. Svého Pána hluboce miloval, ale nechal se ovládnout žárlivostí a nevírou.

Někteří učedníci se tehdy v horní místnosti na čas usadili a kromě Tomáše se tam večer všichni scházeli. Jednou se i Tomáš rozhodl mezi ně zavítat. Navzdory své nevěře měl v sobě přece jen malou jiskru naděje, že by ony radostné zvěsti mohly být pravdivé. Při večeři učedníci probírali důkazy, které jim Kristus ukázal v proroctvích. „Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: ‘Pokoj vám.’“ (J 20,26)

Potom se obrátil k Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ (J 20,27) Jeho slova naznačují, že věděl, o čem Tomáš přemýšlel a co říkal. Pochybující učedník si uvědomil, že Ježíše nikdo z učedníků celý týden neviděl. Nikdo mu tedy nemohl říci o jeho nevíře. Uznal Spasitele, který před ním stál, za svého Pána. Už žádný důkaz nežádal. Zaradoval se a vrhl se Ježíšovi k nohám s vyznáním: „Můj Pán a můj Bůh.“ (J 20,28)

Ježíš jeho vyznání přijal, ale s láskou mu vytkl jeho nevíru: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,29) Ježíše by více potěšilo, kdyby Tomáš uvěřil na základě svědectví ostatních učedníků. Kdyby se dnes měl svět řídit Tomášovým příkladem, nikdo by ve spasení neuvěřil, protože všichni mohou přijmout Krista jen na základě svědectví druhých.

Mnozí lidé stále pochybují a vymlouvají se, že kdyby se oni setkali s takovým svědectvím, jaké předložili Tomášovi jeho bratři, jistě by uvěřili. Neuvědomují si, že se jim nabízí nejen tento důkaz, ale i mnoho dalších. Lidé, kteří stejně jako Tomáš vyčkávají, až již nebudou mít žádný důvod k pochybnostem, nikdy neuvěří. Jen se postupně utvrdí ve své nevíře. Mnozí mají před očima jen stinné stránky života, stále reptají a naříkají. Ani si neuvědomují, co dělají. Zasévají kolem sebe semeno pochybností a budou sklízet jeho plody. V době, kdy budou víru a důvěru nejvíce potřebovat, zjistí, že už nejsou schopni ani doufat, ani věřit.

Postojem k Tomášovi dal Ježíš svým následovníkům poučení. Názorně ukázal, jak bychom se měli chovat k lidem, kteří mají slabou víru a zabývají se především svými vlastními pochybnostmi. Ježíš nezasypal Tomáše výčitkami ani se s ním nepřel. Sám se mu zjevil. Tomáš byl velmi nerozumný, když si stanovoval podmínky pro svou víru. Ježíš však svou nekonečnou láskou a porozuměním všechny překážky nevěry odstranil. Sporem se nevěra téměř nikdy nevyřeší. Většinou se jen utvrdí a hledá nové důvody a výmluvy. Představujme Ježíše jako Ukřižovaného Spasitele v jeho lásce a milosrdenství. Potom se z mnoha váhavých úst ozve Tomášovo vyznání: „Můj Pán a můj Bůh.“