85. Znovu u Jezera

Ježíš rozhodl, že se s učedníky setká v Galileji. Jakmile skončil velikonoční týden, vydali se učedníci na cestu. Kdyby se nezúčastnili slavnosti v Jeruzalémě, mohl by to někdo považovat za projev nepřátelství či kacířství. Proto tam zůstali až do konce. Potom se s radostí vraceli domů, aby se setkali se Spasitelem, jak jim vzkázal.

Bylo jich celkem sedm. Na sobě měli obyčejný rybářský oděv. Byli chudí na pozemské statky, ale bohatí poznáním pravdy a životem v ní. To byl v Božích očích ten nejdůležitější předpoklad učitelského povolání. Nikdy nestudovali v prorockých školách, ale tři roky se učili u největšího Učitele, jakého svět kdy poznal. Pod jeho vedením dosáhli takového vzdělání, moudrosti a ušlechtilosti, že mohli k poznání pravdy přivádět další lidi.

Značnou část své pozemské služby strávil Kristus v blízkosti Galilejského jezera. Když se tam učedníci shromáždili na klidném a nerušeném místě, všechno kolem jim připomínalo Spasitele a jeho mocné skutky. Na tomto jezeře se v minulosti třásli hrůzou z příboje rozbouřených vln, které je chtěly pohltit. Ježíš k nim tehdy přišel po vodě a zachránil je. Bouře na jeho slovo ustala. Viděli i místo, kde Ježíš několika chleby a rybami nasytil deset tisíc lidí. Nedaleko se rozprostíralo Kafarnaum, kde Pán vykonal mnoho zázraků. Učedníci se rozhlíželi po krajině a v mysli se jim okamžitě vybavovaly vzpomínky na Spasitelova slova a skutky.

Byl příjemný večer. Petr, který měl stále ještě rád lodě a rybaření, navrhl, aby se vydali na jezero a spustili sítě. Všichni souhlasili a ochotně se k němu přidali. Potřebovali již nějaké jídlo a oblečení. Úspěšný noční rybolov by jim v tom mohl pomoci. Vypluli tedy na své lodi, ale nic nechytili. Celou noc se zbytečně namáhali. Dlouhé hodiny mluvili o nepřítomném Pánu a vzpomínali na podivuhodné události, které s ním při jeho službě u jezera prožili. Přemýšleli o tom, co s nimi bude. Vyhlídky, které se před nimi otevíraly, nebyly zrovna radostné.

Celou dobu je z břehu sledoval osamělý pozorovatel. Učedníci ho však neviděli. Konečně začalo svítat. Loď byla jen kousek od břehu a učedníci si všimli cizince, který tam stál. Zeptal se jich: „‘Nemáte něco k jídlu?’ Odpověděli: ‘Nemáme.’ Řekl jim: ‘Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.’ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.“ (J 21,5.6)

Jan cizince poznal a zavolal na Petra: „To je Pán.“ (J 21,7) Petr měl takovou radost, že hned skočil do vody a za chvíli už stál u svého Mistra. Ostatní zůstali na lodi a dopluli ke břehu se sítí plnou ryb. „Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.“ (J 21,9)

Byli tak překvapení, že se ani neptali, kde se tam vzal oheň a jídlo. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ (J 21,10) Petr spěchal k síti a pomáhal ostatním vytáhnout ji na břeh. Když bylo vše připraveno, pozval Ježíš učedníky k jídlu. Lámal pokrm a podával jim ho. Všichni jej poznali. Vzpomínali na nasycení pětitisícového zástupu na úpatí hory. Zmocnila se jich však tajemná bázeň a jen tiše hleděli na zmrtvýchvstalého Spasitele.

V mysli se jim živě vybavila chvíle, kdy je Ježíš u jezera vyzval, aby jej následovali. Pamatovali si, jak na jeho pokyn veslovali do hluboké vody, spustili síť a chytili tolik ryb, že se síť trhala. Potom je Ježíš vybídl, aby opustili své rybářské lodě. Slíbil, že z nich udělá rybáře lidí. Nyní zázrak zopakoval, aby jim celou událost připomněl. Přál si, aby se jim nesmazatelně vryla do paměti. Znovu potvrdil poslání učedníků. Chtěl, aby pochopili, že jeho smrt je nezbavila zodpovědnosti, kterou jim svěřil. V budoucnu už s nimi sice neměl osobně být a oni už se neměli živit svým původním povoláním, ale zmrtvýchvstalý Spasitel se o ně chtěl i nadále starat. Budou konat jeho dílo a on jim zajistí vše, co budou potřebovat. Úmyslně jim přikázal hodit síť na pravou stranu lodi. Právě na té straně stál na břehu i on. Byla to strana víry. Pokud budou pracovat s ním a spojovat své lidské úsilí s jeho mocí, budou mít vždy úspěch.

 

Tři otázky pro Petra

Kristus jim chtěl dát ještě další ponaučení, zvláště Petrovi. Petr, který dříve tak horlivě vyznával svoji věrnost, Pána zapřel. Potupil jej a ztratil důvěru ostatních učedníků. Ti si mysleli, že již mezi ně nebude moci dále patřit. On sám si uvědomoval, že se zpronevěřil svěřenému dílu. Dříve než bude znovu povolán k apoštolskému poslání, musí přede všemi dokázat, že svého činu lituje. Jinak by tento hřích mohl mařit jeho působení jako Kristova služebníka, i kdyby se z něho kál. Spasitel mu dal příležitost, aby si znovu získal důvěru bratrů a aby, pokud možno, napravil potupu, kterou evangeliu způsobil.

To je poučení pro všechny Kristovy následovníky. Evangelium v ničem neustupuje zlu. Neomlouvá hřích. Tajné přestoupení má být tajně vyznáno Bohu. Veřejný hřích vyžaduje veřejné vyznání. Pohana jako následek učedníkova hříchu dopadá na Krista. Satan v takovém případě jásá a slabší povahy se pohoršují. Učedník má udělat vše pro to, aby upřímným veřejným pokáním pohanu smazal.

Když Kristus a učedníci na břehu jezera jedli, řekl Spasitel Petrovi: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ (J 21,15) a ukázal na jeho bratry. Petr kdysi řekl: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!“ (Mt 26,33) Tentokrát o sobě mluvil střízlivěji: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ (J 21,15) V jeho odpovědi nebylo žádné horlivé ujišťování o tom, že jeho láska je větší než láska ostatních učedníků. Petr svou oddanost nijak nehodnotil. Posouzení nechal na Ježíši, který zná všechny pohnutky srdce. Řekl jen: „Ty víš, že tě mám rád.“ A Ježíš odvětil: „Pas mé beránky.“ (J 21,15)

Ježíš se jej ještě jednou zeptal: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Už se neptal, zda jej Petr miluje víc než ostatní. A Petr odpověděl stejně jako předtím, bez zvláštního ujišťování: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Spasitel jej zkoušel ještě potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr zesmutněl, myslel si, že Ježíš pochybuje o jeho lásce. Věděl, že Pán má důvod mu nedůvěřovat, a s bolestí v srdci odpověděl: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Na to mu Ježíš řekl: „Pas mé ovce!“ (J 21,16.17)

Petr třikrát veřejně zapřel svého Pána a Ježíš se třikrát nechal ujistit o jeho lásce a věrnosti, třikrát položil Petrovi otázku, která zraňovala jeho srdce jako ostrý šíp. Odhalil ostatním učedníkům hloubku Petrovy lítosti a ukázal, jak opravdově se tento dříve chvástavý muž pokořil.

Petr byl přirozeně ukvapený a vznětlivý a satan obrátil tyto vlastnosti proti němu. Krátce předtím, než selhal, mu Ježíš řekl: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (L 22,31.32) Tato chvíle přišla, Petr se očividně obrátil. Jeho odpovědi na Kristovy otázky nebyly ukvapené ani sebejisté. Petr se pokořil a činil pokání. Díky tomu byl pro pastýřskou službu lépe připraven než kdykoliv předtím.

Když Kristus znovu povolal Petra do své služby, uložil mu nejprve pást beránky. V tomto směru měl Petr jen nepatrné zkušenosti. Úkol vyžadoval velkou pozornost, lásku, trpělivost a vytrvalost. Petr měl sloužit lidem, kteří právě uvěřili. Měl učit nevzdělané, otevírat jim Písmo a vychovávat je k užitečné práci v Kristově díle. Petr zatím nebyl na toto poslání dostatečně připraven a ani nechápal jeho význam. Ježíš mu však tuto odpovědnost svěřil. Trpká zkušenost a pokání Petra pro tuto službu náležitě připravily.

Před svým selháním mluvil Petr často ukvapeně a neuváženě. Vždy ochotně opravoval druhé a svůj názor vyjadřoval dřív, než si jej stačil promyslet nebo než si ujasnil, co chce vlastně říci. Po svém obrácení byl však úplně jiný. Horlivost mu sice zůstala, ale usměrňovala ji Kristova milost. Petr už nebyl prudký, sebejistý ani povýšený. Byl z něho klidný, ukázněný a učenlivý křesťan. Byl schopen pást beránky i ovce Kristova stáda.

Spasitelův postoj k Petrovi byl poučením nejen pro samotného Petra, ale i pro ostatní učedníky. Ukazoval jim, že s hříšníky mají jednat trpělivě, soucitně a s láskou jim odpouštět. Petr sice svého Pána zapřel, ale Ježíš jej nikdy nepřestal milovat. Podobně má i každý pastýř milovat svěřené ovce a beránky. Petr si měl být vědom své vlastní slabosti, nezapomínat na svůj pád a zacházet se stádem tak laskavě, jako Kristus zacházel s ním.

Otázka, kterou Kristus Petrovi položil, byla velmi důležitá. Pán vyslovil jedinou podmínku nutnou pro to, aby člověk mohl být jeho učedníkem a pracovat v jeho službě. Zeptal se: „Miluješ mne?“ Láska je totiž tím nejdůležitějším předpokladem. I kdyby byl Petr ve všem dokonalý, bez lásky ke Kristu by nemohl být věrným pastýřem Pánova stáda. Vzdělání, laskavost, výmluvnost, vděčnost a horlivost sice napomáhají úspěchu díla, ale bez Ježíšovy lásky v srdci nemůže křesťan ve službě obstát.

 

Budoucnost Petra a Jana

Ježíš odešel s Petrem do ústraní. Chtěl s ním mluvit mezi čtyřma očima a něco mu připomenout. Před svou smrtí mu řekl: „Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později.“ Petr se ptal: „Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím.“ (J 13,36.37) Když to říkal, ani jej nenapadlo, jak vysoko a jak hluboko cesta za Ježíšem povede. Přišla zkouška a Petr zklamal, měl však znovu příležitost svou lásku ke Kristu dokázat. Spasitel mu odhalil budoucnost, aby jej posílil pro jeho poslední zkoušku víry. Řekl mu, že svého Pána skutečně bude následovat. Stane se tak v době, kdy bude mít za sebou užitečně prožitý život a bude již zesláblý věkem. „‘Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.’ To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha.“ (J 21,18.19)

Kristus Petrovi odhalil, jak zemře. Předpověděl mu i rozepjaté ruce na kříži. Potom ho znovu vyzval: „Následuj mne!“ (J 21,19) Zjevení pravdy Petra neodradilo. Pro svého Pána byl ochoten podstoupit jakoukoli smrt.

Až dosud znal Petr Krista jen jako člověka a mnoho lidí v dnešní době jej vidí také tak. To se však mělo změnit. Petr poznal, že Ježíš není jen jedním z lidí. Zpočátku jej miloval jako člověka, jako nebem vyslaného učitele, později jej miloval jako Boha. Pochopil, že Kristus je mu vším ve všem. Teprve tehdy byl připraven podílet se na obětavé službě svého Pána. Když jej na sklonku života přivedli ke kříži, ukřižovali ho na jeho vlastní žádost hlavou dolů. Trpět stejně jako Mistr považoval Petr za příliš velkou poctu.

Slova „Následuj mne!“ pro Petra mnoho znamenala. Skrývalo se v nich poučení nejen o jeho smrti, ale i o každém kroku jeho života. Dosud měl Petr sklon jednat nezávisle. Chtěl o Božím díle rozhodovat sám, místo aby se řídil Božím plánem. Svým ukvapeným úsilím předcházet Pána nic nedokázal. Ježíš mu řekl: „Následuj mne!“ To znamená: Nepředbíhej mě! Jen tak nebudeš proti satanovým zástupům sám. Nech mě jít před sebou, a nepřítel tě nepřemůže.

Když Petr kráčel vedle Ježíše, všiml si, že Jan jde za nimi. Chtěl znát i jeho budoucnost, a proto se Ježíše zeptal: „Pane, co bude s ním?“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj!“ (J 21,21.22) Petr si měl uvědomit, že Pán mu zjeví vše, co je pro něho třeba. Povinností každého jednotlivce je následovat Krista a zbytečně se nestarat o úkol svěřený druhým. Slovy: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu,“ Ježíš neřekl, že Jan bude žít až do druhého příchodu. Pouze potvrdil svou svrchovanost a zdůraznil, že i kdyby chtěl, aby se tak stalo, v žádném případě by to nemělo mít vliv na Petrovo dílo. Budoucnost Jana i Petra byla v rukou jejich Pána. Oba jej měli poslušně následovat.

Mnozí lidé se dnes chovají podobně jako Petr. Starostlivě se zajímají o záležitosti a povinnosti druhých, a přitom jsou v nebezpečí, že zanedbají své vlastní. Naším úkolem je hledět na Krista a následovat ho. V životě lidí kolem sebe najdeme chyby, špatné povahové vlastnosti, slabosti, kterým podléhají. V Kristu se však shledáme s dokonalostí. Budeme-li hledět na něho, budeme proměněni.

Jan se dožil vysokého věku. Byl svědkem zničení Jeruzaléma i zboření chrámu. Tyto události byly předobrazem konečné zkázy světa. Jan věrně následoval Pána až do konce svého života. Jeho odkaz církvím zní: „Milovaní, milujme se navzájem.“ „Kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ (1 J 4,7.16)

Petr se znovu stal apoštolem, ale pocta a moc, které od Krista přijal, nebyly důvodem k tomu, aby se vyvyšoval nad své bratry. Kristus to jasně vyjádřil v odpovědi na Petrovu otázku: „Co bude s ním?“ Řekl: „Není to tvá věc. Ty mne následuj!“ Petr nebyl povolán jako hlava církve. Přízeň, kterou mu Kristus projevil tím, že mu odpustil zradu a svěřil své stádo, a Petrova věrnost v následování Krista mu získaly důvěru bratrů. Měl v církvi velký vliv. Na naučení, které mu Kristus předal u Galilejského jezera, Petr do konce života nezapomněl. Z moci Ducha svatého napsal církvím:

„Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.“ (1 Pt 5,1-4)