86. Poslední setkání

Krista už dělil od nebeského trůnu jen krok. Než odešel, připomněl učedníkům jejich poslání. Řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky.“ (Mt 28,18.19) „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16,15) Často jim ta slova opakoval, aby lépe pochopili jejich význam. Nebeské světlo mělo jasnými a zářivými paprsky svítit na všechny obyvatele země, na urozené i ponížené, na bohaté i chudé. Učedníci měli spolupracovat se svým Vykupitelem na záchraně světa.

Kristus již svěřil toto poslání svým dvanácti následovníkům v horní místnosti, tentokrát jím však chtěl pověřit ještě více lidí. Na jedné z galilejských hor se sešli všichni věřící, kteří vůbec mohli být svoláni. Čas a místo setkání určil sám Kristus ještě před svou smrtí. Anděl u hrobu připomněl učedníkům jeho slova o tom, že se s nimi setká v Galileji.

Slib byl znovu opakován i věřícím, kteří se o Velikonocích sešli v Jeruzalémě. Ti jej potom zvěstovali osamělým jednotlivcům truchlícím nad smrtí svého Pána. Všichni netrpělivě čekali, až se s Ježíšem setkají. Přicházeli oklikami ze všech směrů, aby nevzbudili podezření žárlivých nepřátel. Byli plni dychtivého očekávání a sdělovali si, co nového se o Ježíši doslechli.

Ve stanovený čas se na úpatí hory sešlo asi pět set věřících v menších skupinkách. Chtěli se od těch, kdo Ježíše viděli po jeho zmrtvýchvstání, dozvědět co možná nejvíce. Učedníci chodili od jednoho hloučku k druhému a vydávali svědectví o všem, co viděli a slyšeli, a vykládali Písmo, jako to dříve dělal on. Tomáš se přiznal ke své nevěře a vyprávěl, jak ho Spasitel zbavil pochybností. Najednou se mezi nimi objevil Ježíš. Nikdo nevěděl, odkud přišel a jak. Mnozí ze shromážděných jej nikdy předtím neviděli. Všimli si, že má na rukou a nohou stopy po ukřižování. Z jeho tváře vyzařovalo božství. Začali se mu klanět. Někteří z nich však pochybovali. Tak tomu bude vždy. Mnoha lidem se zdá příliš těžké uvěřit, stále mají pochybnosti. Svou nevírou se o mnoho připravují.

Toto setkání bylo jediné, na kterém Ježíš po svém vzkříšení promluvil k tolika lidem. Řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Mt 28,18) Učedníci se před ním skláněli, ještě než promluvil, ale slova z úst umlčených smrtí je naplnila zvláštní mocí. Ježíš byl nyní vzkříšeným Spasitelem. Mnozí na vlastní oči viděli projevy jeho moci, když uzdravoval nemocné a vítězil nad satanskými silami. Věřili, že může nastolit v Jeruzalémě své království, že je schopen potlačit všechen odpor a svou mocí vládne i přírodě. Utišil rozbouřené jezero, kráčel po jeho zčeřených vodách, křísil mrtvé. Nyní prohlásil, že je mu „dána veškerá moc“. Jeho slova přenesla pozornost posluchačů od věcí pozemských a pomíjejících k zájmům nebeským a věčným. Přivedla je k lepšímu pochopení Kristovy důstojnosti a slávy.

 

Do celého světa

Ježíš na úpatí hory vyhlásil, že jeho oběť za člověka je úplná a dokonalá. Podmínky smíření byly splněny. Dílo, které přišel na svět vykonat, bylo dokončeno. Odcházel k Božímu trůnu, aby přijal poctu andělských zástupů, knížectev a mocností. Začínal svou přímluvnou službu. Ve své neomezené moci pověřil své následovníky posláním: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19.20)

Židé byli povoláni k tomu, aby střežili svatou pravdu, ale farizejství z nich učinilo nejpovýšenější a nejfanatičtější národ ze všech. Kněží a přední muži se vším, co k nim patřilo – jejich oblečení, zvyky, obřady, tradice, byli překážkou šíření světla ve světě. Mysleli si, že svět, to jsou oni – Židé. Kristus však poslal své učedníky zvěstovat náboženství bez ohledu na společenskou či národnostní příslušnost, měli hlásat víru, která je přijatelná pro každého, pro lidi všech vrstev, ras a národů.

Ještě než se Kristus se svými učedníky rozloučil, objasnil jim podstatu svého království. Připomněl jim vše, co o něm již dříve řekl. Prohlásil, že jeho cílem není zřídit na zemi nějaké časné království. Přišel založit duchovní království, a ne vládnout na Davidově trůnu jako pozemský král. Znovu před nimi otevřel Písmo a ukazoval, že vše, čím v životě na zemi prošel, bylo předem ustanoveno v nebi, Otec se Synem se na tom domluvili. Proroci pod vedením Ducha svatého vše předpověděli. Řekl jim: Vidíte, vše, co jsem vám zjevil o tom, že budu jako Mesiáš zavrhnut, se splnilo. Slova o mém ponížení a smrti se také potvrdila. Třetího dne jsem vstal z mrtvých. Pečlivě zkoumejte Písmo a poznáte, že proroctví o mé osobě se ve všech těchto věcech beze zbytku naplnila.

Kristus poslal učedníky do Jeruzaléma. Tam měli začít konat dílo, které jim svěřil. Jeruzalém byl místem, kde Ježíš projevil obdivuhodný soucit a trpělivost s lidským pokolením. Místem, kde trpěl, kde jej zavrhli a odsoudili. Jeho rodištěm bylo Judsko. Tam žil jako člověk mezi ostatními lidmi a jen málokdo věděl, jak blízko bylo nebe, když měli Ježíše mezi sebou. Učedníci měli začít plnit své poslání v Jeruzalémě.

V tomto městě Kristus mnoho vytrpěl a lidé si tam jeho díla nevážili. Učedníci by tedy mohli žádat od Ježíše nadějnější pole působnosti. Oni však nic takového neudělali. Měli obdělávat půdu, do níž Kristus zaséval. Semeno pravdy mělo vzklíčit a přinést bohatou úrodu. Učedníci se při své práci setkají s pronásledováním, žárlivostí a nenávistí Židů. Jejich Mistr to vše již zakusil a ani je to nemine. Boží milost bylo třeba nabídnout především těm, kdo Spasitele zabili.

Mnoho lidí v Jeruzalémě v Krista tajně věřilo, a mnoho se jich nechalo oklamat knězi a předními muži. I jim bylo třeba zvěstovat evangelium. Učedníci je měli vyzývat k pokání a vysvětlit jim, že odpuštění hříchů je možno získat jen skrze Krista. Pod vlivem událostí několika posledních týdnů vládlo v celém Jeruzalémě vzrušené napětí a kázání evangelia tam mohlo mocně zapůsobit. V Jeruzalémě se však dílo nemělo zastavit. Učedníci je měli nést do všech končin světa. Kristus jim řekl: Byli jste svědky toho, že jsem se celý život obětoval pro záchranu lidstva. Viděli jste, co všechno jsem pro Izrael vykonal. Nechtěli mě přijmout jako Zdroj života, kněží se mnou svévolně nakládali a zavrhli mě, jak předpověděla Písma. Přesto ještě dostanou příležitost Božího Syna přijmout. Viděli jste, že jsem otevřeně přijímal každého, kdo ke mně přišel a vyznával své hříchy. Nikoho, kdo ke mně přijde, nikdy nevyženu. Všichni, kdo chtějí, mohou být smířeni s Bohem a obdržet věčný život. Vám, moji učedníci, svěřuji toto poselství milosti. Má být zvěstováno především Izraeli, ale potom i všem ostatním národům, jazykům, zkrátka všem lidem. Má se dostat k Židům i pohanům. Všichni, kdo uvěří, budou shromážděni v jednu církev.

 

Vybaveni mocí

Duch svatý obdaruje učedníky neobyčejnou mocí. Jejich svědectví budou potvrzena znameními a divy. Zázraky budou konat nejen apoštolové, ale i ti, kdo jejich poselství uvěří. Ježíš řekl: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16, 17.18)

V té době bylo travičství velmi rozšířené. Někteří lidé byli tak otrlí, že neváhali použít jedu, aby se zbavili těch, kdo jim stáli v cestě. Ježíš věděl, že toto nebezpečí bude hrozit i jeho učedníkům. Mnozí si budou myslet, že odstraňováním Božích svědků slouží Bohu. Kristus proto učedníkům slíbil ochranu i před tímto nebezpečím.

Učedníci budou mít moc, kterou Ježíš uzdravoval „každou nemoc a každou chorobu v lidu“ (Mt 4,23). Uzdravováním nemocí těla v Ježíšově jménu budou svědčit o jeho moci, která uzdravuje duši (Mt 9,6). Učedníkům byl zaslíben i jeden nový dar. Měli kázat evangelium jiným národům a právě dar mluvit cizími jazyky jim v tom měl pomoci. Apoštolové a jejich pomocníci byli nevzdělaní lidé, ale po vylití Ducha o letnicích hovořili vlastním i cizím jazykem jasně, srozumitelně, výstižně a se správnou výslovností.

Kristus tedy určil učedníkům jejich poslání. Udělal pro pokrok díla vše, co bylo třeba, a vzal na sebe zodpovědnost za jeho úspěch. Dokud ho budou učedníci poslouchat a spolupracovat s ním, nemohou selhat. Ježíš jim řekl: Jděte ke všem národům i do nejvzdálenějších koutů obydleného světa a nezapomeňte, že i tam jsem s vámi. Pracujte vždy s vírou a odvahou, já vás nikdy neopustím.

Poslání, které Kristus svěřil učedníkům, se vztahuje na všechny věřící. Zahrnuje i křesťany, kteří budou žít před koncem času. Je velkým omylem myslet si, že dílo záchrany leží jen na ustanovených kazatelích. Každý, ke komu promluvil nebeský hlas a kdo přijímá Kristův život, je povolán zvěstovat evangelium a pracovat pro záchranu svých bližních. Proto byla založena církev a ten, kdo do ní slavnostním slibem vstoupil, se tím zavázal ke spolupráci s Kristem.

„Duch i nevěsta praví: ‘Přijď!’ A kdokoli to slyší, ať řekne: ‘Přijď!’“ (Zj 22,17) Každý, kdo slyší toto pozvání, má je opakovat. Nezávisle na tom, co člověk v životě dělá, by se měl především snažit získávat lidi pro Krista. Nemusí být schopen mluvit ke shromáždění, může však působit na jednotlivce. Může jim předávat učení, které od Pána přijal. Služba se neomezuje jen na kázání. Patří k ní i péče o nemocné a trpící, pomoc chudým, povzbuzování sklíčených a malověrných. Všude kolem nás jsou lidé zatížení vědomím viny. Lidstvo neponižují těžkosti, dřina či chudoba, ale vina a hřích. Ty s sebou přináší neklid a nespokojenost. Kristus chtěl, aby jeho služebníci pomáhali lidem, které sužuje nemoc hříchu.

Učedníci měli začít pracovat tam, kde byli. Neměli se vyhýbat ani tomu nejzatvrzelejšímu a nejbeznadějnějšímu prostředí. Podobně má každý křesťan začít se zvěstováním evangelia ve svém nejbližším okolí. I v naší vlastní rodině mohou být lidé, kteří touží po soucitu a hladovějí po chlebu života. Mohou to být i děti, které je třeba vychovávat pro Krista. Pohany máme hned za dveřmi. Všichni bychom měli věrně pracovat v místě, kde se právě nacházíme. Potom můžeme pod Božím vedením své pole působnosti rozšiřovat. Někdy se snad zdá, že práci na Božím díle omezují různé okolnosti, pokud však křesťané plní svůj úkol věrně a svědomitě, přinese jejich úsilí ovoce i v nejodlehlejších koutech světa. Kristovo působení na zemi se omezovalo na zdánlivě malou oblast, a přesto se jeho poselství dostalo k zástupům lidí ve všech zemích. Bůh často používá nejjednodušších prostředků k dosažení nejlepších výsledků. Podle Božího plánu mají být všechny části jeho díla vzájemně propojené, na sobě závislé a v souladu, tak jako kolečka v soukolí. I ten nejprostší člověk se pod vedením Ducha svatého může při práci na Božím díle dotknout neviditelných strun a rozezvučet je tak, že jejich melodie bude po celé věky znít i v nejvzdálenějších koutech země.

Nesmíme však zapomínat na příkaz: „Jděte do celého světa.“ Vyzývá nás, abychom pozvedli svůj zrak a zaměřili se i na kraje „ležící za vámi“ (2 K 10,16). Kristus strhává přehrady národnostních předsudků a učí lásce ke všem lidem. Vyvádí člověka z úzkého kruhu sobeckých zájmů, boří územní hranice a umělé společenské přehrady. Nedělá rozdíl mezi blízkými a cizími či mezi přáteli a nepřáteli. Učí nás vidět v každém trpícím člověku bratra a celý svět považovat za své pole působnosti. Spasitel řekl: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky,“ a prohlásil také, že „ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,17.18)

Jeho zaslíbení je stejně velkolepé jako jeho poslání. To však neznamená, že by každý jednotlivec měl mít všechny dary. Duch je uděluje, „jak sám chce“ (1 K 12,11). Dary Ducha jsou však zaslíbeny každému věřícímu podle potřeby Božího díla. Zaslíbení je v dnešní době stejně mocné a spolehlivé jako za apoštolů. „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení.“ Jsou výsadou Božích dětí, jejich víra se má chopit všeho, co ji posiluje.

 

Dárce zdraví

„Na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ Svět je jeden velký lazaret. Kristus přišel uzdravit nemocné a osvobodit zotročené ze satanova zajetí. V něm bylo zdraví a síla. Dával svůj život nemocným, trpícím a posedlým démony. Nikoho, kdo k němu přišel a prosil o uzdravení, neposlal pryč. Věděl, že nemocní, kteří jej žádali o pomoc, si svou chorobu zavinili sami, přesto je neodmítl. Jakmile se těchto nebohých lidí dotkla Ježíšova moc, uvědomili si svoji hříšnost a mnozí z nich byli zbaveni nejen svých tělesných neduhů, ale i nemocí své duše. Evangelium má i v dnešní době stále stejnou moc, proč bychom se tedy neměli i my dočkat stejných výsledků?

Kristus cítí s každým, kdo má nějaké trápení. Když démonské síly rozpolcují nitro člověka, Kristus trpí s ním. Prožívá zápas nemocného, kterým zmítá horečka. I dnes je ochoten uzdravovat tak, jako když žil zde na zemi. Kristovi služebníci jsou jeho zástupci a nástroji. Právě jejich prostřednictvím chce projevit svou uzdravující moc.

Učedníci si měli vzít příklad ze Spasitelova přístupu k nemocným. Při jedné příležitosti Ježíš pomazal slepému oči blátem a přikázal mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe… On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.“ (J 9,7) Veliký Lékař jej mohl okamžitě uzdravit svou mocí, přesto využil jednoduchých přírodních prostředků. Nevyjádřil svou podporu pro léčení pomocí léků, ale schválil použití jednoduchých a přirozených léčiv.

Mnoha nemocným, které uzdravil, řekl: „Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ (J 5,14) Ukázal tak, že nemoc je důsledkem přestupování Božích zákonů, a to jak přírodních, tak duchovních. Kdyby lidé žili v souladu se záměrem Stvořitele, nebylo by na světě tolik utrpení.

Kristus byl rádcem a učitelem starého Izraele. Stále mu připomínal, že zdraví je odměnou za poslušnost Božích přikázání. Veliký Lékař, který v Palestině uzdravoval nemocné, promlouval ke svému lidu z oblakového sloupu, radil mu, co má dělat, a oznamoval, co pro něho chce vykonat Bůh. Řekl: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.“ (Ex 15, 26) Kristus dal Izraelcům jasné pokyny pro jejich životosprávu a ujistil je, že „Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc“ (Dt 7, 15). Když plnili podmínky, plnilo se i zaslíbení a „nikdo z jejich kmenů neklopýtl“ (Ž 105,37).

Tato poučení platí i pro nás. Kdo chce být zdravý, musí dodržovat jistá pravidla. Všichni by se s nimi měli seznámit. Bohu se nelíbí, když se člověk nezajímá o jeho zákony, ať už přírodní či duchovní. Chce, abychom s ním spolupracovali na obnově zdraví těla i duše.

Je naší povinností zvěstovat druhým, jak znovu získat a upevnit své zdraví. Nemocní by měli využívat prostředky, které Bůh nabízí v přírodě, a my bychom jim měli ukazovat na Jediného, kdo je může uzdravit. V pevné víře bychom měli nemocné a trpící přivádět ke Kristu a učit je důvěře ve Velikého Lékaře. Měli bychom se cele spolehnout na jeho zaslíbení a prosit jej, aby projevil svoji moc. Uzdravení je základem evangelia a Spasitel si přeje, abychom nemocným, zoufalým a trpícím oznámili, že se mohou chopit jeho síly.

 

Moc lásky

Kristus vždy uzdravoval mocí své lásky a my se můžeme zapojit do jeho díla jen tehdy, když tuto lásku vírou přijmeme. Nebudeme-li spojeni s Kristem, nemůžeme lidem zprostředkovat bohatý proud životodárné síly. Byla místa, kde ani Spasitel nemohl pro nevěru lidí vykonat mnoho mocných skutků. Nevěra odděluje církev od jejího nebeského Pomocníka i v dnešní době. Věřící se jen málo drží věčných pravd. Nedostatek víry v církvi Boha trápí a připravuje jej o slávu, která mu náleží.

Kristus slíbil církvi, že s ní bude, ale jeho zaslíbení platí jen tehdy, bude-li církev konat jeho dílo. Řekl: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky… Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19.20) Jedním ze základních předpokladů přijetí jeho moci je přijetí jeho břemena. Život církve závisí na tom, jak věrně plní poslání, kterým ji Kristus pověřil. Pokud jeho dílo zanedbává, bude duchovně slábnout a upadat. Tam, kde chybí snaha pomáhat druhým, vyhasíná láska a vytrácí se víra.

Kristus si přeje, aby jeho služebníci vychovávali církev pro dílo evangelia. Mají učit lidi, jak hledat a zachraňovat ztracené. Dělají to však? Kolik z nich se namáhá, aby roznítili hasnoucí jiskru života církve? Kolik sborů se podobá stádu nemocných beránků, o něž pečují pastýři, kteří by měli hledat ztracené ovce. Miliony a miliony lidí stále umírají bez Krista.

Boží láska udělala pro člověka nekonečně mnoho a andělé se diví, že ti, kterým se jí tolik dostalo, mohou být ve své vděčnosti tak povrchní. Andělé jsou ohromeni, jak málo si lidé váží Boží lásky. Nebesa žasnou nad lidskou lhostejností k druhým. Co si o tom asi myslí Kristus? Jak by se asi cítili rodiče, kteří by se dozvěděli, že jejich dítě se ztratilo v zimě a ve sněhu, a lidé, kteří je mohli zachránit, kolem něho lhostejně prošli a nechali je zahynout? Nepřemohl by je zármutek a rozhořčení? Nespílali by těmto vrahům s hněvem silným jako jejich láska a krutým jako jejich žal? Utrpení každého člověka je utrpením Božího dítěte. Kdo nepodává pomocnou ruku hynoucím bližním, svolává na sebe spravedlivý Boží hněv. To je onen hněv Beránka. Až přijde velký den soudu, řekne Kristus těm, kdo se k němu hlásili, a přitom byli lhostejní k utrpení bližních: „Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.“ (L 13,27)

Kristus učedníkům naznačil nejen pole jejich působnosti, ale dal jim i jasné poselství: „Učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,20) Měli učit to, co učil Kristus. To znamená vše, co Kristus osobně řekl, ale i vše, co lidem oznámil prostřednictvím starozákonních proroků a učitelů. Nikoli však lidské učení. Pro lidské tradice, teorie a závěry ani pro církevní ustanovení nemělo být v jejich působení místo. Žádná nařízení vydaná církevními úřady do zvěsti Kristových služebníků nepatří. Poklady, které Kristus učedníkům svěřil a které měli rozdávat světu, byly zákon, proroci a záznamy o jeho vlastních slovech a činech. Kristovo jméno mělo být jejich heslem, znamením i pojítkem. Mělo být opodstatněním jejich jednání a zdrojem jejich úspěchu. Nic, co nenese Kristovo jméno, nebude v Božím království uznáno.

Evangelium nemá být zvěstováno jako prázdná teorie, ale jako skutečná moc, která mění život. Bůh chce, aby lidé, kteří obdrželi jeho milost, svědčili o jeho moci. Rád přijímá i ty nejhorší hříšníky a, jsou-li ochotni činit pokání, vede je svým Duchem. Svěřuje jim důležitý úkol. Vysílá je do tábora nevěřících s poselstvím o své nekonečné milosti. Chce, aby jeho služebníci svědčili o tom, že jeho milostí se lidé mohou změnit a získat podobnou povahu jako Kristus. Mohou si být jisti Boží láskou a radovat se z ní. Bůh chce, abychom hlásali, že nemůže být spokojen, dokud se lidstvo neobrátí a znovu nezíská svaté výsady Božích synů a dcer.

Kristus je zdrojem pastýřské starostlivosti, rodičovské lásky a jedinečné milosti soucitného Spasitele. Uděluje svá požehnání v co nejpříjemnější podobě. Nespokojuje se s tím, že je jen oznámí, ale představuje je tak, aby po nich lidé toužili. Podobně mají bohatství slávy nepopsatelného Daru zvěstovat i jeho služebníci. Kristova podivuhodná láska si podmaní srdce i tam, kde by pouhé opakování věroučných výkladů k ničemu nevedlo. „‘Potěšte, potěšte můj lid,’ praví váš Bůh.“ „Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: ‘Hle, váš Bůh!’“ „Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí.“ (Iz 40,1.9.11) Vyprávějte lidem o tom, který je „významnější nad tisíce jiných“ a „přežádoucí skvost“ (Pís 5,10.16). Krista nelze popsat slovy. Má o něm svědčit povaha a život. Kristus očekává, že se jeho podoba odrazí v každém jeho učedníkovi. Bůh předurčil každého člověka, aby přijal „podobu jeho Syna“ (Ř 8,29). V každém se má světu zjevovat Kristova trpělivá a shovívavá láska, jeho svatost, tichost, milosrdenství a pravda.

První učedníci vyšli a kázali slovo. Zjevovali Krista svým životem. Pán působil s nimi a „jejich slovo potvrzoval znameními“ (Mk 16,20). Tito učedníci se na svoji práci připravovali. Před letnicemi se sešli a ukončili všechny spory. Byli jednotní. Věřili Kristovu zaslíbení, že jim požehná, a s vírou se modlili. Neprosili o požehnání jen pro sebe, tížila je starost o záchranu ostatních lidí. Evangelium mělo proniknout i do nejvzdálenějších končin země a oni prosili, aby dostali moc, kterou jim Kristus slíbil. Potom byl vylit Duch svatý a za jediný den se obrátily tisíce lidí.

Podobně tomu může být i dnes. Místo lidských názorů však musí být kázáno Boží slovo. Křesťané by měli ukončit všechny neshody a odevzdat se Bohu, aby je mohl použít pro záchranu ztracených. S vírou by měli prosit o požehnání. Bůh jim je dá. Vylití Ducha svatého v době apoštolů bylo „raným deštěm“ a přineslo obrovské výsledky. „Pozdní déšť“ však bude ještě vydatnější (Jl 2,23).

Lidé, kteří zasvěcují Bohu svoji duši, tělo i svého ducha, budou stále dostávat novou tělesnou i duchovní sílu. Budou moci čerpat z nekonečných nebeských zdrojů. Kristus jim dá dech svého Ducha a život svého života. Duch svatý působí v jejich srdcích a myslích mocnou silou. Boží milost narůstá, rozmnožuje jejich schopnosti a dokonalý příklad božské povahy jim pomáhá při záchraně lidí. Spoluprací s Kristem docházejí k dokonalosti v Kristu a navzdory své lidské slabosti jsou schopni konat skutky Všemohoucího.

Spasitel chce projevit svoji milost a vtisknout svoji povahu celému světu. Svět mu totiž patří. Kristus jej vykoupil a chce lidi osvobodit, očistit a posvětit. Satan se sice snaží jeho záměr zmařit, ale krví prolitou za hříchy světa je možno zvítězit a oslavit Boha i Beránka. Kristus nebude spokojen, dokud jeho vítězství nebude úplné, potom „zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny“ (Iz 53, 11). Všechny národy země uslyší evangelium jeho milosti. Všichni tuto milost nepřijmou, ale „potomstvo bude mu sloužit. O Panovníku budou vyprávět dalšímu pokolení.“ (Ž 22,31) „Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího.“ „Zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.“ „Budou se bát Hospodinova jména na západě a jeho slávy na východu slunce.“ (Da 7,27; Iz 11,9; 59,19)

„Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: ‘Tvůj Bůh kraluje!’“ „Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid… Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pronárodů. I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha.“ (Iz 52,7.9.10)