87. Nanebevstoupení

Přišel čas, kdy měl Kristus vystoupit k trůnu svého Otce. Chystal se vrátit do nebeských příbytků jako božský vítěz s trofejemi. Před svou smrtí řekl Otci: Dokonal jsem „dílo, které jsi mi svěřil“ (J 17,4). Po svém zmrtvýchvstání zůstal ještě nějakou dobu na zemi, aby jej učedníci mohli vidět ve vzkříšeném a oslaveném těle. Nyní se chtěl s nimi rozloučit. Dokázal, že je živým Spasitelem. Učedníci si ho již nemusí spojovat s hrobem. Mohou na něho vzpomínat jako na Pána oslaveného před celým vesmírem.

Ježíš se rozhodl vystoupit na nebesa z místa, které za svého života na zemi často posvěcoval svou přítomností. Nebylo to Davidovo město na hoře Sijón ani sídlo chrámu na hoře Mórija. Na těchto místech Ježíše tupili a zavrhli. Tamní lidé měli srdce tvrdší než skála a mocný příliv milosti a lásky od sebe odráželi. Ježíš od nich odcházel unavený a zarmoucený na Olivovou horu, aby si odpočinul. Když svatá Boží přítomnost opouštěla první chrám, zastavila se na východním návrší, jako by se jí nechtělo z vyvoleného města odejít. Podobně stál Kristus na Olivové hoře a s bolestí v srdci hleděl na Jeruzalém. Háje a rokle hory byly posvěcené jeho modlitbami a slzami. Její příkré svahy odrážely ozvěnu jásavého volání zástupu, který Ježíše prohlašoval za krále. Na úbočí hory našel domov u Lazara v Betanii. Na jejím úpatí v zahradě Getsemane se modlil a osamocen prožíval smrtelná muka. Z této hory měl vystoupit do nebe a na jejím vrcholu má stanout i při svém návratu. Nepřijde již jako muž bolesti, ale jako oslavený a vítězný král se postaví na Olivovou horu a potom zazní haleluja Židů i hosana pohanů a hlasy obrovského zástupu vykoupených budou provolávat: Korunujte jej na Pána všeho!

Nyní šel Ježíš k hoře s jedenácti učedníky. Prošli jeruzalémskou bránou a mnoho lidí se za nimi zvědavě dívalo. V čele učedníků šel ten, kterého přední muži před několika týdny odsoudili a ukřižovali. Učedníci netušili, že to bude jejich poslední setkání s Pánem. Ježíš s nimi rozmlouval a znovu jim připomínal svá dřívější naučení. Když se přiblížili ke Getsemane, zastavil se, aby si mohli vybavit slova, která jim řekl onu noc, kdy prožíval smrtelný zápas. Pohlédl na vinnou révu, na níž jim objasňoval spojení mezi církví, sebou a svým Otcem. Znovu zopakoval pravdy, které jim tehdy zjevil. Všechno kolem něho připomínalo jeho neopětovanou lásku. Dokonce i učedníci, kteří byli jeho srdci tak blízcí, jej ve chvíli jeho ponížení opustili.

Kristus žil na zemi třicet tři let, zakusil opovržení, urážky a posměch. Byl odmítnut a ukřižován. Nyní se má vrátit na svůj trůn slávy. Uvědomuje si, jak nevděční jsou lidé, které přišel zachránit. Bude s nimi mít i nadále soucit? Nepřestane je milovat? Nezaměří svou lásku tam, kde si jej váží a kde bezhříšní andělé čekají na jeho pokyny? Ne, Kristus lidi vždycky miloval, a když je zanechával na zemi, slíbil: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20)

 

Poslední slova

Když dorazili k Olivové hoře, vedl Ježíš učedníky přes vrchol k Betanii. Kousek před ní se zastavil a učedníci se kolem něho shromáždili. Hleděl na ně a z jeho laskavé tváře jako by vycházely paprsky světla. Nevyčítal jim jejich poklesky a nedostatky. Poslední slova, která slyšeli z úst svého Pána, byla plná té nejhlubší lásky. Potom vztáhl ruce, aby jim požehnal a ujistil je o své stálé péči a ochraně, a pomalu se vznesl z jejich středu. Unášela jej moc silnější než zemská přitažlivost. Učedníků se zmocnila posvátná bázeň. Upřeně hleděli za svým k nebi stoupajícím Pánem, dokud jej před jejich zraky neskryl oblak slávy. Potom se z oblačného zástupu andělů, kteří jej přivítali, ozvalo: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) Současně k nim z nebe doléhal líbezný a radostný zpěv andělského sboru.

 

Ježíš opět přijde

Učedníci stále ještě hleděli vzhůru. Vtom zaslechli hlasy, které zněly jako nádherná hudba. Otočili se a viděli dva anděly v lidské podobě. Ti jim řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Sk 1,11)

Tito andělé patřili k zástupu, který očekával Ježíše v zářivém oblaku, aby jej doprovodil do nebeského domova. Byli ze všech nejvznešenější. Přišli k Ježíšovu hrobu při Kristově vzkříšení a provázeli jej po celou dobu jeho života na zemi. Celé nebe dychtivě očekávalo, kdy jeho pobyt na světě poznamenaném kletbou hříchu skončí. Nyní nadešel čas, kdy se nebesům vracel jejich Král. Tito dva andělé by se byli také rádi připojili k zástupu a vítali Spasitele spolu s ním. Avšak ze soucitu a lásky k lidem, které Spasitel na zemi zanechal, zůstali, aby je potěšili. „Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?“ (Žd 1,14)

Kristus vystoupil do nebe v lidské podobě. Učedníci viděli, jak jej zahalil oblak. Tentýž Ježíš, který s nimi chodil, rozmlouval a modlil se, který s nimi lámal chléb, plavil se po jezeře v jejich člunech a který ještě ten den s nimi vystoupil na Olivovou horu, nyní odešel k trůnu svého Otce. Andělé je ujistili, že právě ten Ježíš, kterého viděli odcházet do nebe, přijde znovu tak, jak odešel. Přijde „v oblacích! Uzří ho každé oko.“ (Zj 1,7) „Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve.“ (1 Te 4,16) „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy.“ (Mt 25, 31) Tak se naplní zaslíbení, které dal Kristus svým učedníkům: „A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (J 14,3) Učedníci se tedy mohli těšit z naděje na opětovný příchod svého Pána.

Učedníci se vrátili do Jeruzaléma a lidé na ně překvapeně hleděli. Všichni si mysleli, že po výslechu a ukřižování Krista budou jeho následovníci zdrceni a zahanbeni. Nepřátelé očekávali, že je uvidí smutné a poražené. Oni však zářili radostí a nadšením. V jejich tvářích se odráželo nadpozemské štěstí. Nenaříkali nad zklamanými nadějemi, ale chválili Boha a vzdávali mu díky. S radostí vyprávěli o Kristově obdivuhodném vzkříšení a jeho nanebevstoupení a mnozí jejich svědectví uvěřili.

Učedníci se již nebáli budoucnosti. Věděli, že Ježíš je v nebi a stále má o ně zájem. Věděli, že mají na Božím trůnu Přítele a horlivě předkládali své prosby Otci v Ježíšově jménu. V posvátné úctě se skláněli k modlitbě a opakovali si Ježíšova slova: „Budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ (J 16,23.24) Jejich víra rostla v jistotě, že „Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás“ (Ř 8,34). O letnicích prožili plnost radosti v přítomnosti Utěšitele, kterého jim Kristus zaslíbil.

 

Setkání s Otcem

Celé nebe chtělo přivítat Spasitele ve svých příbytcích. Ježíš stoupal k nebesům v čele zástupu vykoupených, které při svém zmrtvýchvstání vysvobodil ze zajetí smrti. Nebeské zástupy se k tomuto radostnému průvodu s jásáním, zpěvem a chvalořečením připojily.

Když se blížili k Božímu městu, vydali andělé, kteří Spasitele provázeli, pokyn: „Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.“ Strážní andělé se radostně zeptali: „Kdo to je Král slávy?“ Neptali se proto, že by nevěděli, kdo to je, ale proto, že chtěli slyšet chvalořečení. „Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji. Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.“ Znovu zaznívá otázka: „Kdo to je Král slávy?“ Andělé totiž vždycky rádi slyší chválu a vyzdvihování Ježíšova jména. Spasitelův doprovod odpovídá: „Hospodin zástupů, on je Král slávy.“ (Ž 24,7-10)

Potom se doširoka rozevírají brány Božího města a andělský zástup jimi za zvuků nádherné hudby prochází.

Je tam trůn a kolem něj duha zaslíbení. Jsou tam také cherubíni a serafíni. Shromáždili se tam velitelé andělských zástupů, Boží synové, představitelé nepadlých světů. Vykupitele vítá i nebeská rada, před níž Lucifer obviňoval Boha a jeho Syna. Jsou v ní představitelé nevinných říší, které chtěl satan také ovládnout. Chtějí přivítat a velebit svého Krále a oslavovat jeho vítězství.

Spasitel je však zastavuje. Ještě ne! Ještě nemůže korunu slávy a královské roucho přijmout. Vstupuje do přítomnosti svého Otce. Ukazuje rozdrásanou hlavu, probodnutý bok a poraněné nohy, zvedá ruce se stopami po hřebech. Předkládá Bohu znamení svého vítězství a představuje mu prvotiny těch, kteří s ním vstali z mrtvých jako zástupci obrovského množství vzkříšených při jeho druhém příchodu. Blíží se k Otci. Ten se raduje z každého hříšníka, který činí pokání, a jásá nad každým zachráněným. Dříve než byly položeny základy země, uzavřeli Otec se Synem smlouvu o vykoupení člověka pro případ, že by jej satan přemohl. Zavázali se, že Kristus bude zárukou lidstva, a podali si ruce. Kristus tento závazek splnil. Když na kříži zvolal: „Dokonáno jest,“ obracel se tím k Otci (J 19,30). Úmluva byla dokonale splněna. Nyní říká: Dokonáno jest, Otče. Splnil jsem tvou vůli, můj Bože. Dílo vykoupení jsem dokončil. Je-li tvá spravedlnost uspokojena, „chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já“ (J 17,24).

Ozývá se Boží hlas a oznamuje, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Satan je poražen. Kristovy následovníky, kteří zápasí a bojují na zemi, Bůh přijal „ve svém Nejmilejším“ (Ef 1,6). Před nebeskými anděly a před zástupci nepadlých světů jsou prohlášeni za spravedlivé. Kde je on, tam bude i jeho církev. „Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.“ (Ž 85,11) Otec objímá svého Syna a říká: „Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!“ (Žd 1,6)

Nebeští vládcové, knížectva i mocnosti s nevýslovnou radostí uznávají svrchovanost Knížete života. Andělské zástupy se mu klanějí a v celém nebi se rozléhá radostné jásání. „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ (Zj 5,12)

Vítězoslavné písně se prolínají s hudbou andělských harf a celé nebe překypuje radostí a slávou. Láska zvítězila. Ztracené bylo nalezeno. V nebi se rozléhá mocné volání: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ (Zj 5,13)

Ozvěna veliké nebeské radosti doléhá k nám na zem v Kristových slovech: „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ (J 20,17) Nebe a země jsou spojeny. Pro nás vystoupil náš Pán do nebe a pro nás i žije. „Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.“ (Žd 7,25)