1. Největší dar lidstvu

„Dají mu jméno Immanuel…, ‘Bůh s námi’.“ (Mt 1,23) „Bůh… nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ (2 K 4,6) Ježíš Kristus byl od věčnosti jedno s Otcem, byl „obrazem Božím“, ztělesněním Boží velikosti a vznešenosti, „odleskem Boží slávy“. Přišel na svět proto, aby nám zjevil Boží slávu, aby na zem zatemněnou hříchem přinesl světlo Boží lásky, aby byl „Bohem s námi“. Proto o něm prorok řekl: „Dají mu jméno Immanuel.“

Svým životem na zemi měl Ježíš představit Boha lidem i andělům. Byl Božím Slovem, vyjádřením Božího myšlení. V modlitbě za učedníky řekl: „Zjevil jsem tvé jméno lidem,“ – „plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ – „aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich“ (J 17,6; Ex 34,6; J 17,26). Toto zjevení však nebylo určeno jen Božím dětem na zemi. Náš malý svět je učebnicí vesmíru. „I andělé touží spatřit“ (1 P 1,12) obdivuhodný Boží záměr plný milosti a tajemství lásky, která přináší spásu. Budou je zkoumat po celé věky. Pro vykoupené stejně jako pro nepadlé bytosti bude Kristův kříž předmětem hloubání i radosti. Ukáže se, že sláva, která vyzařuje z Ježíšovy tváře, je slávou obětavé lásky. Ve světle Golgoty všichni pochopí, že zákon lásky, která zapírá sama sebe, je zákonem života na zemi i v nebi. Láska, která „nehledá svůj prospěch“, pochází od Boha. V tichém a pokorném Kristu se zjevil Bůh, jenž přebývá ve světle, k němuž se nikdo nemůže přiblížit.

Na počátku se Bůh zjevoval ve všem, co stvořil. Kristus rozprostřel nebesa a položil základy země. Jeho ruka rozmístila světy ve vesmíru a stvořila polní květiny. „Upevnil svou mocí hory.“ (Ž 65,7) „Jeho je moře, on sám je učinil.“ (Ž 95,5) Naplnil zemi krásou a ovzduší zpěvem. Na všechno na zemi, ve vzduchu i na nebi zapsal poselství Otcovy lásky.

Hřích sice narušil dokonalé Boží dílo, ale stále v něm zůstává poselství lásky. I v dnešní době celé stvoření zvěstuje Boží slávu. Nic – kromě sobeckého lidského srdce – nežije samo pro sebe. Každý pták ve vzduchu i každé zvíře na zemi slouží nějakému dalšímu životu. Každý list v lese i každé stéblo trávy má svůj účel. Rostliny uvolňují látky nezbytné pro život lidí a zvířat. Lidé a zvířata zase napomáhají životu rostlin. Květiny kolem sebe šíří vůni a dávají světu krásu. Slunce vysílá své paprsky do tisíců světů. Moře, zdroj vody všech pramenů a zřídel, přijímá vodní toky z celé země. Bere však proto, aby mohlo dávat. Voda, která se z něho vypařuje, padá jako déšť na zem a svlažuje ji, aby mohla plodit.

Také andělé nalézají v rozdávání radost. Dávají hříšným lidem lásku a neúnavně se o ně starají. Nebeské bytosti se snaží získat lidská srdce a prosvítit temnotu světa světlem z nebes. Tiše a trpělivě působí na ztracené lidi, aby je přivedly k co nejužšímu společenství s Kristem.

 

Ježíš Kristus – Bůh i člověk

Pomineme-li všechny stvořené věci, spatříme Boha v Ježíši. Zamyslíme-li se nad jeho životem, pochopíme, že Boží sláva spočívá v dávání. „Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec,“ řekl Kristus. „Mne poslal živý Otec a já mám život z Otce.“ „Já sám nehledám svou slávu,“ ale slávu toho, který mne poslal (J 8,28; 6,57; 8,50). Tato slova odhalují zásadu, která je zákonem života celého vesmíru. Vše, co Kristus má, přijal od Boha, aby mohl dávat. Prostřednictvím svého milovaného Syna, který v nebi slouží stvořeným bytostem, dává Otec život všem. A prostřednictvím Syna se mu láska v radostné službě a chvále zase vrací. Skrze Krista se naplňuje dobrota, která je zákonem života a představuje Boží charakter.

Tento zákon byl porušen už v samém nebi. Hřích má svůj původ v sobectví. Strážný cherub Lucifer zatoužil být v nebi prvním. Snažil se získat vládu nad nebeskými bytostmi, chtěl je odvrátit od Stvořitele a sám být uctíván. Proto se snažil vzbudit falešnou představu o Boží povaze a obviňoval Boha z touhy po vlastním vyvýšení. Své špatné vlastnosti připisoval milujícímu Stvořiteli. Tak podvedl anděly i lidi. Vzbudil v nich pochybnost o Božím slově a nedůvěru v Boží dobrotu. Bůh je Bohem spravedlnosti a jeho nesmírná moc budí bázeň. Satan ho však představoval jako přísnou a nesmiřitelnou bytost. Svedl lidi, aby se připojili k jeho vzpouře proti Bohu. Na svět se snesla noc bídy a utrpení.

Falešné chápání Boha zahalilo zemi tmou. Bylo třeba zlomit satanovu zrádnou moc, aby temným mrakem mohlo proniknout světlo a svět se mohl vrátit k Bohu. Toho nebylo možné dosáhnout násilím. Násilí je v rozporu se zásadami Boží vlády. Pán Bůh chce pouze službu lásky a lásku nelze vynutit, získat silou či mocí. Lásku probouzí jen láska. Znát Boha znamená milovat ho. Bylo třeba jasně ukázat, že Boží povaha je pravým opakem povahy satanovy. To mohla udělat jen jediná bytost v celém vesmíru. Boží lásku mohl zjevit jen ten, kdo ji poznal v celém jejím rozsahu. Po temné noci muselo světu vzejít Slunce spravedlnosti „se zdravím na paprscích“ (Mal 4,2).

Plán našeho vykoupení nebyl dodatečným řešením, které Bůh vymyslel až po Adamově pádu. Byl zjevením „tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno“ (Ř 16,25). Odhalením zásad, které jsou od věčnosti podstatou Boží vlády. Bůh i Kristus od počátku věděli, že satan odpadne a svede člověka k hříchu. Existence hříchu nebyla Božím záměrem. Bůh ji však předvídal a připravil plán, jak jí čelit. Miloval svět natolik, že zaslíbil dát svého jediného Syna, „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16).

Lucifer řekl: „Vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy…, s Nejvyšším se budu měřit.“ (Iz 14,13.14) Kristus však „způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ (Fp 2,6.7).

Kristus se obětoval dobrovolně. Mohl zůstat u Otce. Mohl si dál žít v nebeské slávě a těšit se z úcty andělů. Rozhodl se však, že vrátí vládu zpět do Otcových rukou a sestoupí z vesmírného trůnu, aby přinesl světlo a život lidem, kteří umírají ve tmě.

Téměř před dvěma tisíci lety zazněla z nebeského Božího trůnu tajemná slova: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo… Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.“ (Žd 10,5-7) Tato slova odhalují naplnění Božího záměru, který byl od věčnosti tajemstvím. Kristus se chystal navštívit náš svět v lidské podobě. Řekl: „Dal jsi mi tělo.“ Kdyby přišel v slávě, kterou měl u Otce před stvořením světa, nesnesli bychom světlo jeho přítomnosti. Jeho sláva byla zahalena, abychom na něho mohli hledět, a nemuseli zahynout. Jeho božství bylo přikryto lidstvím – neviditelná sláva ve viditelném lidském těle.

Velkolepý Boží plán byl naznačen různými předobrazy a symboly. Hořící keř, ve kterém se Kristus zjevil Mojžíšovi, ukazoval na Boha. Symbolem, který měl představovat božství, byl obyčejný, zdánlivě nezajímavý keř. Skrze něj se projevil nekonečný Bůh. Milosrdný Bůh zakryl svou slávu zcela běžnou rostlinou, aby na něho Mojžíš mohl pohlédnout, a přitom zůstat naživu. Podobně jednal Bůh s Izraelem. Ve dne jim žehnal a zjevoval svoji vůli v oblakovém a v noci v ohnivém sloupu. Pán Bůh skrýval svoji slávu a zahaloval svoji vznešenost, aby na něho mohly pohlédnout slabé oči smrtelníků. Proto měl Kristus přijít „v těle naší poníženosti“, „v podobě člověka“ (Fp 3,21; 2,7). Podle lidských měřítek nebyl tak krásný, aby po něm všichni toužili, a přece byl vtěleným Bohem, světlem nebe i země. Skrýval svoji slávu, velikost a vznešenost, aby se mohl přiblížit trpícím a pokoušeným lidem.

Bůh prostřednictvím Mojžíše nařídil Izraeli: „Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich“ (Ex 25,8) a skutečně také ve svatyni uprostřed svého lidu přebýval. Symbol jeho přítomnosti byl s nimi po celou dobu namáhavého putování pouští. I Kristus si zřídil svoji svatyni mezi lidmi. Postavil si svůj stan vedle našeho, aby mohl přebývat mezi námi a seznamovat nás se svou božskou povahou a životem. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (J 1,14)

Díky tomu, že Ježíš přišel mezi nás, víme, že Bůh zná naše trápení a bolesti, rozumí nám a cítí s námi. Každý se může přesvědčit, že Stvořitel je přítelem hříšníků. V každém poučení, zaslíbení, v každém skutku lásky, v každém projevu Boží povahy ve Spasitelově pozemském životě můžeme vidět „Boha s námi“.

Satan představuje Boží zákon lásky jako zákon sobectví. Tvrdí, že člověk nemůže Božím přikázáním dostát. Z pádu Adama a Evy i ze vší bídy, kterou s sebou přinesl, obviňuje Stvořitele. Svádí lidi k tomu, aby v Bohu viděli původce hříchu, utrpení a smrti. Ježíš měl tuto lež odhalit. Měl nám být příkladem poslušnosti. Proto se stal jedním z nás, vzal na sebe naši podobu i náš životní úděl. „Proto musil být ve všem jako jeho bratří.“ (Žd 2,17) 

Kdyby satan našel něco, čím Ježíš na rozdíl od nás nemusel projít, použil by to jako důkaz nedostatečnosti Boží moci pro nás. Proto Ježíš „na sobě zakusil všechna pokušení jako my“ (Žd 4,15). Byl podroben stejným zkouškám jako my. A nepoužil ve svůj prospěch žádnou moc, kterou bychom nemohli využít i my. Jako člověk musel čelit mnoha pokušením. Přemáhal je silou, již přijímal od Otce. Řekl: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9) Ježíš konal dobro, uzdravoval každého, komu satan působil utrpení. Představoval lidem povahu Božího zákona a podstatu svého poslání. Svým životem dokázal, že i my můžeme žít v souladu s Božím zákonem.

Svým lidstvím se Kristus přiblížil k člověku, božstvím byl spojen s Božím trůnem. Jako Syn člověka je pro nás příkladem poslušnosti, jako Syn Boží nám dává sílu poslouchat. To on promluvil z keře na hoře Chorébu k Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM… Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ (Ex 3,14) Pro Izraelce to byl slib vysvobození. Když potom přišel „v podobě člověka“, řekl o sobě: JÁ JSEM. Dítě z Betléma, tichý a pokorný Spasitel, je Bohem, který „byl zjeven v těle“(1 Tm 3,16). A nám říká: „Já jsem dobrý pastýř.“ „Já jsem ten chléb živý.“ „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ (J 10,11; 6,51; 14,6; Mt 28,18) JÁ JSEM zárukou každého zaslíbení. JÁ JSEM, nebojte se. „Bůh s námi“ je jistota – osvobozuje nás od hříchu, dává nám sílu k poslušnosti nebeského zákona.

Kristus se ponížil a vzal na sebe lidskou podobu. Tím ukázal, že jeho povaha je pravým opakem povahy satanovy. Šel ve svém ponížení dokonce ještě dál. „V podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Fp 2,8) Stejně jako kdysi velekněz odkládal okázalý obřadní šat a vykonával službu v bílém lněném rouchu obyčejného kněze, vzal na sebe Kristus podobu služebníka a obětoval – byl knězem i obětí. „Byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj.“ (Iz 53,5)

S Kristem bylo naloženo tak, jak jsme si zasloužili my. A to proto, aby s námi mohlo být nakládáno tak, jak si zasloužil on. Byl odsouzen za naše hříchy, na kterých neměl žádný podíl, abychom my mohli být ospravedlněni jeho spravedlností, na které nemáme žádnou zásluhu. Podstoupil smrt, která měla stihnout nás, abychom získali život, který patřil jemu. „Jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (Iz 53,5)

 

V Ježíši se spojuje země s nebem

Svým životem a smrtí dosáhl Kristus mnohem více než pouhé obnovy toho, co zničil hřích. Satanovým cílem bylo navždy oddělit člověka od Boha. V Kristu je však naše spojení s Bohem ještě těsnější, než by bylo, kdybychom byli nikdy nepadli. Kristus vzal na sebe naši podobu, a tím se spojil s lidmi poutem, které nikdo nemůže přetrhnout. Je s námi spojen navždy. „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) Poslal ho proto, aby nesl naše hříchy a byl za nás obětován. A nejen to, Bůh dal Krista nám hříšníkům také proto, aby nás ujistil, že jeho stálým a neměnným cílem je pokoj. Bůh dal svého jediného Syna, aby se stal jedním z lidí a své lidství si navždy ponechal. To je zárukou, že Bůh své slovo splní. „Nám se narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda.“ (Iz 9,6) Bůh v osobě svého Syna přijal lidskou podstatu a přenesl ji do nebe. „Syn člověka“ sedí na trůnu vesmíru. Jemu „bude dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“ (Iz 9,6). JSEM je prostředníkem a spojením mezi Bohem a člověkem. Je „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“, a přitom „se nestydí nazývat je svými bratry“ (Žd 7,26; 2,11). V Kristu se spojuje země s nebem. Oslavený Kristus je naším bratrem. Nebe je v lidstvu a lidstvo je v objetí Nekonečné lásky.

Bůh o svém lidu říká: „Jako drahokamy v čelence budou zářit nad jeho zemí. Jaká je jeho dobrota, jaká jeho krása!“ (Za 9,16.17) Povýšení vykoupených bude věčným svědectvím o Božím milosrdenství. „Aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.“ „Aby nebeským vládám a mocnostem bylo… dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ef 2,7; 3,10)

Kristus jako Vykupitel ospravedlnil Boží vládu. Všemohoucí Bůh se představil jako Bůh lásky. Vyvrátil všechna satanova obvinění a odhalil jeho charakter. Vzpoura se už nikdy nebude opakovat. Hřích se už nikdy ve vesmíru neobjeví. Všichni budou navěky chráněni před odpadnutím. Oběť lásky nerozlučně pojí obyvatele země i nebe s jejich Stvořitelem.

Dílo vykoupení bude dokonáno. Na místě, kde se rozmáhal hřích, se ještě více rozhojní Boží milost. Sama země, na kterou si satan dělal nárok, bude nejen vykoupena, ale i vyvýšena. Náš malý svět, který se kletbou hříchu stal jedinou temnou skvrnou slavného Božího stvoření, bude oslaven nad všechny ostatní světy vesmíru. Na zemi, kde Boží Syn přebýval jako člověk, kde Král slávy žil, trpěl a zemřel, stvoří Bůh všechno nové a bude mít svůj příbytek „uprostřed lidí“. „Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ (Zj 21,3) Vykoupení pak budou navěky kráčet ve světle svého Pána a chválit jej za nejvzácnější dar, kterým je Immanuel – „Bůh s námi“.